A měli pravdu! Klepu tu kosu od rána do večera. 20° na teploměru nic neznamená. Není 20 jako 20 a mě už taky není dvacet, abych to věděla, žejo?

Zdravíčko z Nepálu!

Jsem tu pracovně. Tentokrát žádné kopce a výšková nemoc, ale i tak to, myslím, bude stát za to. Ještě než jsem odjela, tak jsem si střihla zubaře, to jen aby to nebylo takové jednotvárné s tím balením a odlétáním. Mám štěstí, má paní zubařka je nejlepší na světě a klidně se o tom budu hádat. Vzala mě hned dopoledne – ten den, co jsem odlétala (a volala jí). Měla trochu strach mi do toho vrtnout, ale pak jsme do toho šly, že to asi bylo lepší. Prostě mi prasknul zub, hajzl malej. Teď tam mám něco provizorního léčivého a kdyby to náhodou vypadlo, tak opět – nejlepší zubařka na světě – mi dala něco jako modelínu, kterou si to mám případně zacpat. Instrukce jsem už vlastně zapomněla, ale vím, že to má být čistý a případně vyfénovat, aby to bylo i suchý :)) Takže takovou péči já mám a moc děkuji a tímto zdravím 🙂 (zatím to drží, paní doktorko)

Cesta to byla dlouhá, šest hodin letu, pět hodin čekačka, dalších pět hodin letu a než jsme přistáli, tak jsme kroužili nad Káthmándú, protože na letišti bylo plno. Třikrát otočka byla ještě zábava, pak už zapadlo slunce a začala to být nuda. Jinak mě strašili, že prej Káthmándú je jedno z nejnebezpečnějších letišť a prej jo, protože tu jsou všude kopce. Ale Lukla je horší! Mnohem horší, akorát tam se asi nepodívám.

Po přistání musíte pro víza. Jsou tu pokrokoví a od minule se změnilo to, že místo papíru a tužky vyplňujete žádost přes mašinu, která vám pak dá malej papírek, jakože potvrzení. Zaplatíte a jdete k úředníkovi, kde vznikla vtipná situace, protože jsme se nemohli shodnout, kdo má ten papírek. On tvrdil, že jsem mu ho nedala, já jsem zase věděla na 100%, že dala! Ale hádat se nechcete. Naštěstí byl milej (taky jsme v Nepálu, žejo) a hledal tak dlouho, až našel.

Tentokrát bydlím na hotelu, což je pro mě takové bludiště, než dojdete do pokoje, jdete nahoru a pak dolů a zase nahoru a do restaurace se jde jinudy a když chcete trefit ven, tak v případě jako jsem já, musíte nejdříve jít zpět do pokoje a pak se vydat na recepci. Haha.

Kancelář je skvělá – minutu od ubikace a myslím, že by mohla vyhrát první cenu v nejvíc zmrzlou kancelář v PINu, kam se hrabe HQ! I místní kolegové tu sedí v bundách. Takže ano, nějakých 20° venku mi je víte k čemu. Ještě že poslouchám babičku a mám s sebou košilky 🙂 Za kanceláří máme školu, to je boží! Opět slýchám pravidelné zvonění a nejlepší je, že každé ráno děti zpívají hymnu 🙂 Když mají přestávku, tak chodí po dvoře dokola a učitelé je napomínají, pokud se nechovají tak, jak mají… jak za našich školních let 🙂

A samozřejmě to nejlepší nakonec, takže jedna perlička: věděli jste, že vijagra působí (pozitivně) na výškovou nemoc? Prosím vás, stačí si vzít půlku!

No a předevčírem tu bylo zemětřesení, někdo říká 4,něco, někdo zase, že to bylo přes pět. Nevím. Já jen vím, že jsme se o tom v té době s kolegou bavili, ale rozhodně jsme nic necítili a dozvěděli jsme se to až druhý den ráno. Takže tak.

Zdravím z Addis, kam jsme v pondělí ráno přiletěli z Awassy. Je to hlavní město Etiopie a i zde máme kancelář. Je tu o fous chladněji než v Awasse, ale celkově, jak se u vás ochlazuje, tak zde se otepluje a už nenosím svetry po večerech. Komárů je pořád stejně a ráda bych na ně už rezignovala, kdyby to šlo. Nejde. Svině jedny malý nenápadný. Ať žije repelent (kterej mimochodem žere punčocháče) a fenistil gel!

Nicméně dnes ještě na skok zpět, protože ty hlavní události nebo zajímavosti se udály na jihu, takže v Awasse. Stihli jsme takovej jakože jeden výlet: vyšlápli jsme si na Tábor. Nekecám, tak se fakt jmenuje kopec, který není ani nejvyšší, ale spíš je důležitý z náboženského pohledu. Škrábali jsme se tam po stráni s výhledem na jezero, to bylo super. Šla s námi partička malých kluků, nevim, mohlo jim být kolem šesti let? A pořád něco v trávě lovili, házeli na TO mikinu a pak tam s tím operovali… Byl to velký lítací brouk, něco jako velkej čmelák. Když ho chytli, tak na něj přivázali modrý provázek a pak s ním běhali po kopci. Prostě místo balónku, brouček na šňůrce.

Na kopci Táboře bylo několik menších či větších skupinek, všichni měli bible v ruce a probíhalo kázání a modlení. Byla tam třeba i jedna paní s miminem na zádech a ta byla opravdu působivá, hodně hlasitá a výrazná. S náboženstvím je to zde vůbec zajímavé: jsou tu křesťané i muslimové, máte zde kostely a vedle mešity. Na Tábor je vždy lepší jít s někým z místních a určitě ne v noci, to jen kdybyste se tam chtěli vypravit.

A u dětí můžeme ještě chvíli zůstat. Kolegyně z Čech tu má s sebou děti, hned 3. Pár dní zpět u jednoho z nich našla takové bílé pupínky, vypadaly jako zanícené. Když se je ovšem snažila vyčistit, tak zjistila, že to jsou bílí červíci – živí. Jo, je to celkem hnusný. Jsou to „Mango flies“ (mango mouchy v překladu asi). Do těla se můžou dostat přes prádlo, které se suší venku v blízkosti nebo pod mangovníkem. Tyhle malý mršky se tam usalašej a pak šup pod kůži, kde jim je dobře, když dostatečně povyrostou, tak samy odpadnou a pak se z nich stává moucha. Vítejte v Etiopii a nevěšte prádlo pod mangovníkem a když už není zbytí, tak žehlete, to je taková prevence. Jo a prosím vás, nehledejte si to na youtube, nekoukejte na videa, nedělejte to! Jinak to prý nebezpečný není, nekladou do vás vajíčka nebo tak… To zase dělaj jiní červíci, ale jak říkám, nepátrejte po tom.

Ještě k těm zvířatům: momentálně mě tu děsně otravuje jedna kočka, ale ta by se zrovna hodila včera večer, když holky v kuchyni odklopily víko od hrnce s rýží a kde se vzala tu se vzala: myš. Živá. Utekla.

A nám se to zde krátí, takže já osobně si tu ještě užívám naposledy Injaru a především Asa Lebleb, což je Injara a na tom vařená ryba, trochu to pálí, ale spíše ne (když vyndáte všechny pálivý papriky) a je kolem takový lehký sosík. Tak to je moje nejvíc oblíbené jídlo zde, až si ze mě kolegové utahují – ti zase chtějí pro změnu jíst také něco jiného, tak hledáme kompromisy, až jsme se jednou dostali ke sladkým hranolkům… haha, bylo to omylem, dali nám cukr místo soli. My si chvíli mysleli, že máme hranolky ze sladkých brambor, které zde máme v jednom z projektů :)) Dnes večer jdeme na akci, kde se má údajně podávat české jídlo! Tak pokud to bude stát za to, dám vědět.

Injaře zdar a brzy v Čechách nazdar!

V pátek jsem poprvé, co si pamatuju, nedoškolila. Po druhé třetině mě kolegové sbalili a odvezli na guest house – tam, kde bydlíme, prostě GH. Měla jsem vysokou teplotu a knedlík v krku (a taky velké přání bejt doma v posteli, se ségrou vařící mi čaj, jak to vždycky dělá, když mi je blbě). Malárie to není, člověk nesmí panikařit, musí si umět najít příznaky (a bejt pořád trochu ve střehu, podceňovat tady cokoliv je blbý).

Večer se to nějak stupňovalo a ne, nic dramatického se nestalo – prostě jsem si naordinovala antibiotika, co jsem měla v lékárničce. Kdo je připraven, není překvapen! Zabraly, v pondělí jsem už mazala do práce – spíše se ploužila, ale tak tělo se trochu oslabí a nic se nemá uspěchat, ale už jsem taky potřebovala vypadnout ze svého pokojíčku – a dát si po delší době injaru, kterou jsem si tu opravdu oblíbila. Je to tak divné, až je to dobré!

No a v pondělí odpoledne jsem málem nedoškolila podruhé, ehm. Jen školitelé vědí, jak je důležitá interakce během školení – je to zábavné a účastníci se toho naučí mnohem více, než když jen zírají na slajdy a poslouchají. No a ti nejvíc zkušení také vědí, že interakcí zabaví účastníky na nezbytně nutnou dobu, když si školitel potřebuje urychleně odskočit něco „vyřídit“.

Ano, na to jídlo jsem se tak těšila, až mi ani za mák nesedlo. Prožívala jsem horké chvilky (ať už vás napadne cokoliv). Školení trvalo něco málo přes 4 hodiny a my byli na začátku. Zrušit podruhé rozjeté školení… holt, nakonec to dobře dopadlo a dokonce účastníci uznali, že oproti pátku jsem byla fakt jiná – taková „plná energie“. Doufám, že se smějete nahlas. Já se nesmála, teď mi to ale přijde mega vtipný a jen doufám, že už mám fakt vybráno!

Takže ani pro vás nemám žádné nové objevy, protože celý víkend jsem dřepěla na GH, spala a případně poslouchala nadávání na to, jak se našim hostitelům do baráku nečekaně dostaly opice a nejen, že jim sežraly všechny banány, ale taky se jim vydělaly kde to šlo. Grrrr, opice tu opravdu nejsou oblíbená zvířátka.

No, není to vždycky procházka růžovou zahradou, co si budeme 🙂 A jestli se mi už stejská? Hele, jo, to ví mí nejbližší, ale teď asi nejvíc po dobrém koláči nebo jakýmkoliv jídle, co se závistí a slinou u huby sleduju na všech těch Instagramech a Fejsbucích. To je všude samý jídlo! Už si dělám seznam a po příjezdu ze mě bude gurmán!

P.S.: děkuji všem kolegům jak místním, tak pražským za skvělou péči a kamarádkám na drátě za podporu psychickou (ony to, chuděry, dostávaj v přímé palbě s velkým emočním zbarvením a bez jakéhokoliv nadhledu a to si zaslouží obdiv)