Seznamovačka se žralokem (Island – část I.)

Všechno je jednou poprvé. A nemyslím tím to, že jsem byla poprvé na Islandu, ale to, že jsem si za celou dobu neudělala ani čárku o tom, kde jsme, co se děje, kdo je kolem, co se mi stalo či nestalo. Takže je vám asi jasné, že napsat cokoliv o mé poslední cestě bude, mno zajímavé, dost možná nepřesné až si troufám říci, že jistá fakta a události prostě budou chybět. Mí věrní kritici, co nemají rádi neřád (opak řádu, žejo) a neobejdou se bez názvů měst, sopek, nesopek (i to tam bylo), kopečků, brdečků, blbečků, vodopádů, řek a čísel silnic (pamatuju si jen R1 a po tý jsme zas tak moc nejeli, nebo jo?), tak nechť přestanou číst TEĎ, pánčto by je to bolelo. Ostatním, co je to fuk, jako mě (a je to naprosto v pořádku), užijte si to. Já slibuji, že se budu snažit vyhmátnout z paměti hlavně ty šťavnaté příhody (tyjo, bylo tam něco takovýho? Asi ne, ale trápila jsem se dost, takže to by vás třeba bavit mohlo).

Řeknu vám to takhle: jsou to nervy. Vždycky. Co zabalit, nezabalit, co koupit – to bylo tentokrát jednodušší, pánčto od té doby, co pracuji v neziskovém sektoru, se toto řeší samo. Další nervy samozřejmě byly ohledně lidí, co jedou se mnou. Neznala jsem nikoho. Ale upřímně řečeno, pokud jedete v partě 18 cizích lidí a všichni vám přijdou jako debilové, tak jedinej debil jste tam vy, tím jsem se dost uklidňovala.

Letiště Praha total prázdné, až to bylo strašidelné. Covid no. Covid nás také čekal v Keflavíku (Island, a ne, není to Reykjavík, ten je vedle) a tam nás čekal první Covid test: vyšťouraj vám krk a pak nos, celkem v pohodě. Kamarádka Martina mě pobavila zprávou, že prej komu nevyhrknou slzy po nosovém šťouraní, tak test nebyl proveden správně, aha haha, ale čekal mě druhej za 4 – 6 dní (nevim přesně no)

V té chvíli jsme se  pořád ještě se spolucestovateli neznali a vlastně nevěděli, ke komu patříme, to až venku a pak už to bylo rychlé: skupina se hrne ven, tam už stojí velká žlutá Tatrovka, tak už víme, ke komu patříme, vlastně ne, protože už je tma (!neee, neberte si čelovky“, to byla teda rada, kterou nikdy nenásledujte a já byla ta blbá a ne jediná) a jedeme do prvního kempu. Stany jsou postavený od minulé skupiny, což je nádhera, kterou jsme v té chvíli, tuším, úplně nedocenili, nicméně zpětně to byl opravdu dar! Díky!!!

Cože? Jaký stany? Jo, pozastavujete se dobře. Já se sama sebe ptala během tohoto výletu několikrát. Jakože fakt pod stanem? Na Islandu? Celých 14 dní? Jsem magor?

Takže jo, jela jsem s cestovkou, s bandou lidí, co neznám, s průvodcem, v Tatrovce, která je předělaná částečně na autobus a je to celkem sranda, teda až na ty momenty, kdy jste si téměř jistí, že ji ohodíte buď zvenku (větší štěstí) nebo zevnitř (nestalo se!). Díky Tatrovce jsme mohli podniknout i cestu do vnitrozemí a jak se říká: kdo nebyl ve vnitrozemí Islandu, jakoby tam nebyl. Sorry, guys!

Rejkavík – první zastávka, ten jsme proběhli, moc nepršelo, tuším. Poslední den jsme tam pak měli více času, to už asi trochu pršelo. Na Islandu je počasí fakt podzimní, často prší, dokáže tam hooodně foukat a pak prší prší prší a jsou tam malé stupně oproti našemu létu. Pak už jsme jeli po silnici číslo 35 do vnitrozemí. Hele, nebudu vám tu popisovat každý vodopád, co jsme viděli, ale jedno je jisté. Jsou to taková ta místa, kde stojíte s pusou otevřenou a nechápete, kde se bere tolik vody a jakou sílu má a kdy to asi tak vypínají, jinak by jim přeci všechna hned odtekla. Vodopády jsou tam prostě nádherný, obrovský, jsou tam duhy, vy jste celí mokří, i když neprší. U toho prvního teda pršelo a já si říkala, že jsem asi fakt úplně blbá, když nemám žádný ty nepromokavý kalhoty, jak říkali, že mít máme.

Mimochodem, mám i mapu a mám i mraky fotek. Takže nebojte, pokud by někdo opravdu potřeboval projet to prstem po mapě, půjčím vám ji. Ne, nepamatuju si to, ale mám to zakreslené 😉

Nyní odbočím z cesty a povím vám trochu, jak vlastně vypadalo seznamování. Jedna ze seznamovacích aktivit bylo stavení stanů: spali jsme po dvou, my jsme se potkaly s Maruškou a každým dnem jsme se snažily náš stavěcí systém vylepšit. Myslím, že největší pokrok byl ten, že jsme rychle zjistily, že když si otevřeně řekneme o pomoc, tak se nám jí dostane J Ne, nejsme jelita, vždy jsme postavily, vždy jsme zbouraly, určitě jsme se v tom ale nijak výrazně nezlepšovaly občas ty kolíky holt nešlo vytáhnout.

Pak se stavěl druhý, o dost, ale fakt o dost větší stan. Tam se vařilo, malounko pařilo, jedlo, poslední noc i spalo. Jinak se tam celkově výrazně nepařilo. Alkohol tam moc nepořídíte, v normálním obchodě koupíte pivo polotučné. Něco mezi naším Birellem a desítkou, řekla bych. Občas, když máte štěstí, měli i pivo plnotučné (asi naše desítka?) a pak prý ve specializovaných obchodech by se něco koupit dalo. Ne, nemůžu říci, že jsem si tam zajela zadetoxovat, všichni jsme byli obstojně vybaveni „Kubíky“ a dalšími různými lahvičkami s českou tekutinou. Ale to bylo hlavně na desinfekci a chmurné stavy.

Nicméně, postavit tento velkostan, chtělo taky koordinaci a spolupráci. Pak se taky umývalo nádobí, nakládalo, vykládalo, spousta drobných činností, co partu stmelí, znáte to.

A pak jsme měli ještě jednu seznamovačku a to snad druhý večer, kde se jelo takové to kolečko: jméno, odkud, kam, kolik, práce… v půlce se vám z toho spíš točí hlava, ale něco vám tam uvízne. U toho probíhal ještě rituál kmínkový a žraločí. Že existuje alkohol kmínka jsem netušila, ani to, že to je celkem hnusný. Do té doby, než ochutnáte „žraloka“.

Hákarl – řadí se mezi 5 nejhnusnějších jídel na světě. Nicméně na Islandu delikatesa! Je to doslova shnilý žralok grónský. Ten se uloví a bez hlavy a vnitřností se zakope na pár měsíců pod zem a zatíží. Mno, po soustu žraloka jsme byli za kmínku vděční. A upřímně? Je to fakt tak hnusný, že obdivuji sama sebe, že jsem to polkla. Ale jo, sranda u toho byla a o to jde.

Jak jsem na svatbě nebyla a ani hory neviděla

Zdál se mi sen. Byl divnej, jak už to se sny bývá, ale dost mě vyděsil. Přišla ke mě má starší neteř a naznačila, že smrdím. Pak přišla ještě ségra a obě mi zopakovaly, že smrdím. Potem. To je pro mě noční můra i v bdělém stavu. Vůbec nevím, kde se to v mém povědomí vzalo, je fakt, že už mi začíná lézt krkem, jak nosím pořád stejné hadry. Naštěstí jsem si jich vzala dost, což je dobrý hlavně proto, že je můžete skládat na sebe, koneckonců vrstvení je prej furt moderní. Já třeba neponechám nic náhodě a vrstvím i na spaní: legíny zásadně zastrčit do ponožek, pak je to tílko, triko, tričko, svetr a posledních pár nocí i čepice.  V Pokhaře jsem vyzkoušela i roušku, ale v tý se spí blbě. Že jsem magor? Ha! Běžte si teď v Čechách sednout/lehnout ven a buďte tam osm hodin. Chci vás vidět! Ale jsem na sebe pyšná – rýmu jsem chytla až pár dní před odletem a do tý doby se jí ještě zbavim. Tse! Se nenechám zase v letadle terorizovat bolavejma ušima, žejo!

Svatba! Tak na té jsem nebyla. Svatba tu totiž probíhá dva až tři dny. Je to mega obřad a nemyslete se, že se tu budete brát, jak se vám zamane. Musíte se poradit s astrologem. Jsou tu totiž specialisté na hvězdy a ti určují, kdy je nejlepší doba na vdávání. Zrovna jsme to chytli. Na obřad jsme tedy nešli, až druhý den na recepci. To byl zážitek. Dámy se fakt vyfikly: nosí tu sárí a to je prostě krásný a je jedno jakou máte postavu, samozřejmost je hodně mejkapu, ale čeho je nejvíc, tak to jsou selfíčka a skupinové fotky.

Bylo tam určo víc jak sto lidí. Probíhalo to prostoru, který se přímo jmenuje „Mega party venue“. Je tam několik sálů, kde jsme nejdříve jedli místní „jednohubky“, například smažené rybičky, smažené momo, směs oříšků… Pilo se víno, které fakt neumí, nebo pak pivo, což je OK. Do dalšího sálu jsme šli pozdravit nevěstu a ženicha. Sedí, resp. stojí na pódiu a k nim chodí neustále hosté a přejí jim a gratulují. S kolegou jsme dostali za úkol jim kolem krku dát žluté šály, jakože požehnání. Ani nevím, kde jsme k takové poctě přišli. Určitě ne proto, že jsme tam vlastně byli za exoty.

Nevěstě se na čelo lepí rýže, je v tom snad i jogurt a je to zbarvené do červena. Je to hezké, jen jak toho už měla hodně, tak jí to různě padalo a myslím, že tam stát v těžkých šatech celou tu dobu, musí být celkem dost náročné. Šaty měla červené, hodně zdobené a celá byla ozdobená i henou a než jí takto nastrojí, tak to trvá několik hodin a je to součást obřadu. Šaty má dvoje: jedny jí kupujou rodiče a druhé nastávající. Asi na mě viděla překvapený výraz, tak se smála a uklidnila mě, že při výběru samozřejmě asistovala.

Pak se tančilo. Jsou neuvěřitelní tanečníci a zpěváci a to, jak my se v Čechách stydíme, tak jsme fakt trapní, tady se dokážou bavit bez ostychu a je jim to fuk. Samozřejmě všude všechno fotí, natáčí a zase fotí a my se taky fotili, protože někde jdete, najednou vás někdo cizí chytne za ruku a už pózujete a zase jsem se chvíli cítila jak celebrita, protože tolik fotek s cizíma lidma, to se mi snad nestalo.

Pár dnů na to jsme sbalili celou kancelář a vyrazili na „retreat“. Jeli jsme do Pokhary, což je cca 200 kilometrů od Káthmándú, je to druhé největší město, i když tak velké není, jedete tam 7,5 hodiny – nojo, to chcete – a slibovali hory. Houby s octem! Musí se nechat, že doprava tam oproti Káthmá mnohem nižší, ani se nebojíte přejít silnici, vzduch se tam dá dýchat! a je tam o fous tepleji – venku. Hory nebyly. Zato pršelo. Pořád. Z výletování totálně sešlo. Nejelo se ráno v pět na východ slunce, nezůstávalo se tam o den dýl, aby se šlo na jednodenní trek, nevyjelo se lodičkou po jezeře. Je to pech, ale tak nejsme tu od výletů, žejo?

Dva dny se celých 60 lidí tmelilo a dost tlemilo. Nepálci jsou vtipálci, dokázali připravit moc hezký program, nebylo možné se nudit. Přišla mi dobrá myšlenka, že program nepřipravoval management mise, ale skupinka zaměstnanců. Vše bylo postaveno na kvízech, hrách, oceňování druhých. Fascinovalo mě to. Nebyla tam jediná nudná prezentace (dobře, jedna prezentace tam byla, ale výsledky platového průzkumu do kvízu dáte blbě) . Všichni se zapojovali po celou dobu s nadšením. Soutěživost je teda baví. Vyhrávaly se čokolády a plnily se „pozitivní“ obálky, které byly nalepené na zdi a komukoliv jste mohli nechat pozitivní vzkaz. Zažila jsem to už jednou v Deloitte, kde jsme to dělali v rámci HR týmu, je to hezké, funguje to, vyzkoušejte.

Cesta zpátky zase nějakých 8 hodiny, tradá a zase roušky na nosy. V hotelu mě přivítali s radostí a že pro mě mají lepší pokoj! No, nevim, byl hned u recepce a tak třikrát větší (na co?). Musela jsem jim připadat jako blázen, ale poprosila jsem je o stejný pokoj, co jsem měla dříve. Prostě bejt tak trochu „doma“. Celé to vzniklo tím, že se stala divná věc, co nikdo neumí vysvětlit. Jednou jsme se ještě s kolegou vraceli kolem jedenácté večer. Brána hotelu byla zavřená a my se nemohli dobouchat na hlídače. Najednou se tam objevil někdo z ulice a prej že nám pomůže a na jakém pokoji bydlíme. Hmm, to jsme mu samozřejmě neřekli. Do hotelu jsme se nakonec dovolali a oni nás pustili dovnitř. U mého pokoje, když jsem tam došla, se  najednou zjevil úplně jinej týpek a furt tam oplendoval. Tady vcházíte do pokoje z venku, není to uzavřená budova. A i když jsem byla na pokoji – stokrát zamčená!, tak jsem ho tam pořád slyšela, že tam je. Nevím, jak dlouho, ale šla jsem spát s rozsvíceným světlem, haha. Kolega říkal, že jsem mu  měla zavolat, já si to říkala taky. Taky jsem si ale říkala, že jsem paranoidní a o nic nejde. Nic se nestalo. Vysvětlení pro to nemám já, ani nikdo jiný. Toho týpka jsem nikde kolem už neviděla. A co k tomu napadá vás?

V Káthmá mě čeká už jen pár dní a zase pofičím zpět do Čech, abych se přidala k vánočnímu šílenství, ale víte co? Já vám na to peču! Těším se, jak vám vyžeru cukroví a vytáhnu vás někam na dobré víno 🙂 Napište mi, kdy se vám to hodí, ať můžu pomalu plnit kalendář.

Namaste!

 

Foceno před mým pokojem, to je výhled, co? haha. Ta fotka je důležitá pro tu čepici – můj dárek pro mě, je hezké mít se rád. Je to Merino, padne mi jako ulitá a hlavně mi udělala radost. To chceš!

a ta druhá divná fotka – to jezero s horami, to je to, co jsem v Pokhaře vidět měla, ale rozhodně neviděla. Prej je to ale fakt krásný krásný a hodně turistický městečko. A že fakt smůla, že tak pršelo, že je to neobvyklý. Mě zmokly dvoje boty a všechny ponožky, jak je nosím po dvou, holt život 🙂

    

 

Fotka dole: najdi Dorku :)) Já ty paní neznám!

Přituhuje!

Jak se to pozná? Jeden kolega se přezuje ze žabek do normálních bot a ten druhý začne v kanclu nosit čepici. Oba Češi. Nepálští kolegové už dávno sedí v péřovkách a zimních botech. Přitom je to paradox – dneska jsme seděli na terase v triku s krátkým rukávem. No, taky je sobota a nesedíme uvnitř, ale venku 🙂

Mám se tu dobře. Vaří nám tu dobře a zatím se mi ani moc nestýská. Nic mi nechybí (podvlíkačky příště) a dokonce si ani nemůžu stěžovat na nedostatek pohybu, byť kancelář je asi tak minutu od bydlení. Minulý víkend jsme vyrazili do Boudhy (Boudhanat). Šli jsme super úzkými uličkami (plný bordelu, fakt smeťák) a viděli jsme ten normální život Nepálců – jo, i tady hodně žijou na ulici, pře ssvými domy. Došli jsme do Tibetské čtvrti, kde žijí lidé především ze severu a mají trochu odlišné rysy, podle toho je poznáte. Podle jmen také poznáte, jestli jsou Hindu, například Shresta, nebo Budhisti jsou zase Sherpa. Nicméně, když jsme dorazili na místo, zjistila jsem, že už jsem tam jednou byla! Konečně něco, co znám! Jinak mám totiž pocit, že jsem byla tenkrát v trochu jiném Káthmándú, ehm. Což je zajímavé, protože když se bavím s kolegou o Etiopii, tak taky máme oba pocit, že jsme každý byl v trochu jiné Etiopii :)) Ta zeměkoule je pestřejší, než jsem si myslela.

Cestou nazpět jsme si dali domáci Momo – zeleninové knedlíčky, moc dobré! Vedle Dal Bathu je to druhé jídlo, co tu jíme. A Dal bath je rýže a čočka a k tomu se ještě přidává vařená zelenina – brambory a květák a často vajíčko. Sladké tu téměř nejím, protože jak říká kolega: všechno vypadá lépe, než chutná 🙂 Jinak tu seženete i zápaďácké čokolády, takže tu člověk strádat rozhodě nemusí.

Něco málo k ovzduší, čímž je Kathmandu vyhlášené – je to děs. Když chytnete dopravní špičku, cítíte prach, jak vám sedá na mozek. Pořídila jsem si roušku – vždycky jsem to chtěla a tady spíš vypadáte divně, když ji nemáte. No, nevim. Hlavní poznatek je, že je pod ní teploučko, tak ji asi začnu nosit do kanclu. Kathmandu je snad sedmé nejvíce znečištěné město na světě, hodnoty znečištění převyšují to, kdy se v Ostravě vyhlašuje smogová situace (100 mikrogramů na metr krychlový). Tady to bylo jeden den 128 a včera večer, kde nejelo žádné auto, tak 64, tak si to nějak představte. Na druhou stranu se tu opravdu snaží v jiných aspektech ochrany životního prostředí: nepotkáte tu igelitku. Všude dostanete textilní a prej rozložitelnou tašku – zadara, jsou hezky červený nebo modrý a k opakovanému užití. Nebo na farmářském trhu mají dokonce obchodníci označení, jak si vedou: na tabulce mají buď zelené kolečko (dobře) nebo červené. „Say no to plastic – Be part of the Solution Not part of the Pollution. Je to milé, ale paradox jak prase, když se na to podíváte z celkového pohledu. Jinak trh byl suprovej, jak kdyby se člověk ocitl najednou v Evropě. Čerstvé těstoviny, normální (znamená alá evropskej) chleba (tradiční Nepali kuchyně má roti nebo naan, což jsou placky) a taky zelenina, bylinky, kafe, sýry…

Dneska (sobota) jsme vyrazili do Patanu – krásná část a mnohem méně turistická. Celkem jsme nachodili 18 kiláků! A Nepál dnes vyhrál fotbal. Děje se tu totiž velká akce: Jihoasijské hry. Na stadionu to vřelo, hned vedle na kruháku promítali zápas na velké obrazovce, všude mraky policajtů s dřevěnými tyčkami, vedle toho mraky lidí stojících nebo sedících na skútrech pozorujíc zápas mezi Nepálem a Maledivy. Vyhráli jsme 2:1 🙂 Slavit se bude!

Zítra taky: jsme totiž pozvaní na Nepali svatbu naší kolegyně. To jsem zvědavá a vy asi také, takže pak posdílím. Věděli jste, že bílá barva je tu pohřební, ale v černé můžete klíďo píďo na svatbu dorazit? Já taky ne, ale jsem za to celkem ráda, protože co bych si tak vzala jiného netuším.

Z jiného soudku: HR kolegyně Sheela má také náušnici v nose, to je takové vděčné téma v těchto krajích, lidé to vždy potěší, stejně jako když se naučíte pár jejich slovíček. Už umím nepálsky „děkuji“ a taky v těch jazycích začínám mít pořádnej bordel. No a ptám se jí, od kdy jakože má tu nánosnici a ona, že od pěti let!!! A že ji strašně nechtěla, že se bála, že to bude bolet, ale nebylo zbytí, rodiče rozhodli. Haha, já ji chtěla mnohem dřív, ale zase mi to nebylo rodičovstvem dovoleno. Si pamatuju, to byly debaty. Jooo, ty odlišnosti našich kultur.