V pátek jsem poprvé, co si pamatuju, nedoškolila. Po druhé třetině mě kolegové sbalili a odvezli na guest house – tam, kde bydlíme, prostě GH. Měla jsem vysokou teplotu a knedlík v krku (a taky velké přání bejt doma v posteli, se ségrou vařící mi čaj, jak to vždycky dělá, když mi je blbě). Malárie to není, člověk nesmí panikařit, musí si umět najít příznaky (a bejt pořád trochu ve střehu, podceňovat tady cokoliv je blbý).

Večer se to nějak stupňovalo a ne, nic dramatického se nestalo – prostě jsem si naordinovala antibiotika, co jsem měla v lékárničce. Kdo je připraven, není překvapen! Zabraly, v pondělí jsem už mazala do práce – spíše se ploužila, ale tak tělo se trochu oslabí a nic se nemá uspěchat, ale už jsem taky potřebovala vypadnout ze svého pokojíčku – a dát si po delší době injaru, kterou jsem si tu opravdu oblíbila. Je to tak divné, až je to dobré!

No a v pondělí odpoledne jsem málem nedoškolila podruhé, ehm. Jen školitelé vědí, jak je důležitá interakce během školení – je to zábavné a účastníci se toho naučí mnohem více, než když jen zírají na slajdy a poslouchají. No a ti nejvíc zkušení také vědí, že interakcí zabaví účastníky na nezbytně nutnou dobu, když si školitel potřebuje urychleně odskočit něco „vyřídit“.

Ano, na to jídlo jsem se tak těšila, až mi ani za mák nesedlo. Prožívala jsem horké chvilky (ať už vás napadne cokoliv). Školení trvalo něco málo přes 4 hodiny a my byli na začátku. Zrušit podruhé rozjeté školení… holt, nakonec to dobře dopadlo a dokonce účastníci uznali, že oproti pátku jsem byla fakt jiná – taková „plná energie“. Doufám, že se smějete nahlas. Já se nesmála, teď mi to ale přijde mega vtipný a jen doufám, že už mám fakt vybráno!

Takže ani pro vás nemám žádné nové objevy, protože celý víkend jsem dřepěla na GH, spala a případně poslouchala nadávání na to, jak se našim hostitelům do baráku nečekaně dostaly opice a nejen, že jim sežraly všechny banány, ale taky se jim vydělaly kde to šlo. Grrrr, opice tu opravdu nejsou oblíbená zvířátka.

No, není to vždycky procházka růžovou zahradou, co si budeme 🙂 A jestli se mi už stejská? Hele, jo, to ví mí nejbližší, ale teď asi nejvíc po dobrém koláči nebo jakýmkoliv jídle, co se závistí a slinou u huby sleduju na všech těch Instagramech a Fejsbucích. To je všude samý jídlo! Už si dělám seznam a po příjezdu ze mě bude gurmán!

P.S.: děkuji všem kolegům jak místním, tak pražským za skvělou péči a kamarádkám na drátě za podporu psychickou (ony to, chuděry, dostávaj v přímé palbě s velkým emočním zbarvením a bez jakéhokoliv nadhledu a to si zaslouží obdiv)