DRC, neboli Demokratická republika Kongo, neboli Konžská demokratická republika.

Přesně tak, musela jsem se posunout o pár tisícovek kilometrů dál, i tak ale zůstat ve stejné časové zóně, abych se naučila hodit maso do trouby. Teď čekám a doufám, že jsem splnila veškeré instrukce od kolegyně a maso bude k jídlu. Ano, stala se tu ze mě puťka domácí, protože nejen maso peču, ale taky bábovku – během 24 hodin už druhou!

Já vím, máte plno otázek. A ne, to maso určo nebude největší zážitek (i když člověk nikdy neví, co se přihodí). A cože tu dělám kromě pečení? Pracuju; je to další pracovní cesta, kam jsem vyjela s naší organizací. Normálně chodím do kanceláře, kde se setkávám s kolegy, probíráme HR, manažerské záležitosti a taky školím a stále také vyřizuji velkou spoustu e-mailů. Co tu dělá Člověk v tísni, to se můžete dočíst na našich stránkách a určitě se podívejte, je to více, než zajímavé. A tak i můj pobyt zde.

Jsem tu na tři týdny. Cesta sem byla fakt dlouhá, dvakrát přestup, pak přejezd do přístavu a skoro 4 hodiny frčíte rychlolodí, skoro to vypadá jako moře, ale není. Je to jezero Kivu, velký jak blázen, na druhou stranu nedohlédnete. Na jezero koukám i z našeho bytu, kde se mě ujala kolegyně Zuza – díky, kočko!

Máme normální byt, teda až na to, že velmi často neteče voda. Jako vůbec. Rekord byl asi 4 dny, pak sem dojeli s cisternou a doplnili. Dneska teče tak občas. Teplou už nemáme, rozbil se bojler 🙂 Jak to děláme? Buď jsme hrdinky a jdeme do studený a nebo jsme menší hrdinky a uděláme si kýbl-sprchu. Pokud se sem chystáte, doporučuju co nejkratší vlasy, nebo hodně suchýho šamponu 🙂

Vlasy – to jsou ty hezký momenty z kanclu. Kolegyně tu nosí různé paruky a nebo motánky na vlasech a tak jsme to jednou s kolegyní, která seděla vedle mě, probíraly. Oni nám, samozřejmě, naše vlasy závidí. V jednu chvíli to kolegyně už nevydržela a musela si na mé háro sáhnout. Jiné kolegyni zase řekla, že by si vlasy měla nechat narůst, má mikádo a to jim prostě nestačí 🙂 🙂 Mají v tom jasno. A pokud byste si zde vlasy chtěli nechat ostříhat a nechat, tak budete největší star.

Taky jsem dostala radu, že se musím vdát! Že vědí, že nejsem vdaná, to tak vypadlo mezi řečí, jsou velmi zvědaví a hned dodali, že pokud tu zůstanu tak měsíc, tak hnedle mám manžela. No, ještě to zvážím. Děkuju.

Takže srandy tady máme dost. No vidíte, dokonce jsem byla zvolena do čela poroty (president of jury) při testech angličtiny. Fakt jsem se z toho chtěla vymanit, ale zase jsem nechtěla kolegy zklamat. Mělo to trvat takových 20 – 30 minut, ejhle hodina a půl z toho byla. Spíš než zkoušené kolegy jsem ovšem měla tendence hodnotit své spolu – juristy – zkoušelisty. Když dávali dodatečné otázky v angličtině, tak já sama jsem jim nerozuměla. Témata více, než zajímavá: Gender balance například. A studenta se ptali, jak to má s gender balance doma 🙂 Učitelé – zkoušející sekali jednu gramatickou chybku za druhou, ale neslevili ve své přísné formě zkoušení. Měla jsem co dělat, abych je neopravovala stejným stylem, jako naše milé kolegy studenty. Myslím, že trošku litovali, že o mě tak stáli. A když si mě začali tajně fotit, tak jsem je nenechala, no, já se tu taky nejdřív zeptám, než si někoho vyfotím, žejo.

No a teď teda k tomu, co vás asi zajímá nejvíc. Gorily. Gorily ve volné přírodě. Na pár metrů na vlastní oči. Ano, teď mi můžete začít na krásno a bez skrupulí závidět.

Vyjeli jsme ráno v šest, protože tady, než někam dojedete, tak ne že by to bylo daleko, ale cesty jsou takové odvážné. Když asfalt, tak totální chaos a zácpy a často asfalt končí a pak je to taková hodně hrbolatá bahnitá šutroidně děravá cesta. Ze začátku vás to i baví… pak už vám je jenom blbě.

Dojeli jsme do národního parku, celou cestu strašně chcalo. Říkali jsme si, tse, v Bukavu prší, tam – v parku – nebude. Tak tam chcalo ještě o větší fous víc. Jojo, taky jsem si vzpomněla na Madeiru a mé štěstí na počasí. Po cca hodině někdo dojel a divil se, proč jsme tam tak brzy. Další hoďku jsme čekali, dostali jsme čaj a já vytasila svou první bábovku. Bábovku jsme snědli a pořád nic. Pršelo. Celkem tři hoďky jsme si počekali, nebylo tam moc co dělat, tak voplendujete kolem a fotíte divný kosti – asi sloní. Občas někdo přišel a říkal, že gorilí rodiny trasujou. Pak jsme dostali školení. Takže, jsou dva druhy goril, jedna je ta z těch hor, těm se do očí nedívejte, to si pamatujete dobře. Ale ty naše – nížinný – tam s těmi naopak oční kontakt dělejte. To je oukej. A taky opakujte to, co případně dělá zvědavé mládě gorilí.

Tady mají dvě rodiny, které jsou zvyklé na lidi, k nim se můžete přiblížit a celou hodinu je pozorovat. Kolegyně, která zde byla před námi, tak říkala, že je hledali asi 4 hodiny, propadali se různě do bahna a pak je viděli na 20 minut. Pořád pršelo, tak jsme byli celkem skeptičtí.

Ale pak! Pak přestalo pršet a my mohli vyrazit. Přijel náklaďáček plnej pánů v uniformách, zbraně, mačety… divnej pocit jsem z toho měla. Ale nepršelo. Chvíli jsme jeli, pak jsme cca 30 minut šli po cestě takovým jakože lesem a pak jsme zahnuli do už ne lesa, ale spíš džungle. A tím zábava začala. Poškrábaný až za ušima! Ale nepršelo! Náš doprovod – asi pět pánů nám klestil cestu mačetami. Asi po dvaceti minutách jsme nasadili roušky (to bylo už i před covidem nutností) a najednou jsme koukali na celou gorilí rodinku, jak se rozvaluje na nízkém placatém stromě a líně nás pozoruje. Táta goril byl úplně vyrelaxovaný, máme gorilí měla na zádech dvě malé přísavky – věděli jste, že i gorily můžou mít dvojčata? Pak tam bylo ještě jedno větší mládě, které bylo zvědavé a občas se bilo do prsou, tak jsme to poslušně opakovali a oční kontakt navazovali. Vysoko ve stromech byla další mamá s malým. No, co vám budu, zážitek velký. Mámy s dětma si pak někam odfrčely, ale táta slezl a nechal se očumovat z pár metrů, vůbec nevypadal nebezpečně. Bylo jasné, že našeho hlavního průvodce zná, občas si něco navzájem zabručeli. Malé pískle nám na závěr udělalo ještě krásnej zhup na lijáně, táta nám ukázal chrup, pak zadek a byl pryč.

To be continued.