Z postele do postele

Návrat z mise před dávnou dobou, ale pojďme si to shrnout a kouknout na to z pohledu čísel:

Celkem jsem na této cestě strávila cca 129600 minut, což je nějakých 2160 dní a jednoduše by se tedy dalo říct, že 90 dní, prostě 3 měsíce bez tří dnů. Nejdelší souvislý výjezd zatím. A moc fajn.

Za dobu covidu 12x testovaná a téměř všemi možnými kombinacemi: z nosu – obě dírky, nebo jen jedna, z nosu a krku, jen z krku – to bylo nejhnusnější, jednou mi tam tu špejli v nose nechali a odešli. Občas jsme si říkali, že už jen z toho zadečku nám zbejvá. Jen tedy v ČR jsem k tomu dostala ještě krutopřísnou přednášku o tom, jak mám vytáhnout nos, aniž bych si sáhla na roušku a kohokoliv tam v tý maringotce nenakazila. Vítej doma, Dori :))

Z 12ti tesů – 0 pozitivních. JUCH

Protilátek také 0, nevim, jestli juch nebo nejuch. Na to, kde všude jsem byla a jak je to/bylo v Iráku uvolněné, že jsem celkem dost cestovala tam a zpět, chodila do kanceláře, kde byli ostatní kolegové, tak vlastně asi dobré.

Počet navštívených zemí: 3.

A ten počet postelí? Napočítala jsem 15. Jak je to možné? Všechno se vším souvisí a pokud jsem někam přejížděla, například z Turecka do Iráku, tak jsem nejdřív musela do karanténního bytu, tam pár dní pobýt a byt uvolnit. A takhle jsme se museli skládat několikrát. Jednou je tam započítaný i gauč v Turecku, když jsem navštívila kolegy v jiném bytě a už bylo pozdě si vzít taxíka a jet domů (cca 10 večer, i tam je lockdown).

A jinak samozřejmě ještě pár historek k dobru. Začnou tou o lazebníkovi. To jsme takhle s kolegou byli vyslaní do země daleké a městečka malého, kde je jedna z našich kanceláří. Byla sobota, šli jsme si pro snídani. Asi nikoho nepřekvapí, že falafel si dáte jak k snídani, tak k obědu, někdy i k večeři (často). A cestou zpět jsme narazili na lazebníka. Tož kolega zahlásil, že on to rozhodně potřebuje a já jsem určitě nikdy nebyla a neviděla, takže budu mít zážitek. Nojo, měla a nejen já. Mladý chlapec na nás nechápavě koukal, pak se snažil gestikulovat, něco naznačoval, ukazoval ke stropu a my si řekli, aha, nejde mu elektřina, takže nemá teplou vodu, ale to nevadí. V konvici byla zrovna uvařená. S úsměvem jsme pobídli mladého hocha lazebníka, ať se dá do práce. Já se bavila královsky. Jinoch evidentně moc netušil, byl si fakt nejistý. Nejdříve nasadil ochrannou pláštěnku, přičemž kolegu málem přiškrtil, takže jen ručník. Vzal strojek. Kolega ho přesvědčil, že chce pěnu a klasické oholení, chlapec ještě více znejistěl, nicméně natřel, vzal břitvu a začal. Kolegovy oči se plnily nervozitou a po chvíli holiče zarazil, že takto ne a ať to dokončí strojkem :)) Vypadalo to na obětního beránka :)) V tom došel jiný mladý lazebník a s potutelným úsměvem nám oznámil, že nemusíme nic platit. Opravdu jsem takový zážitek u lazebníka zažila poprvé a nebyla jsem jediná. Ten kámoš lazebníka taky evidentně nikoho před tím ještě neholil 🙂

Také jsme vařili kolegům večeři. Mno, nebudu si za to brát zásluhy, já toho moc nenavařila, ale já si to objednala! Guláš. Protože Tomáš ho tam vařil i minule a byl moc dobrý a po těch kuřatech a shawarmách a falafelech, guláš je jak pohlazení z jiných vesmírů. Knedlík nebyl, chleba nebyl, ale těstoviny k tomu jdou taky dobře. Akorát nám chyběla sůl, tu jsme sháněli po celém baráku a nakonec nějakou piksličku s bílým obsahem našli. Kolegu Itala to pak samozřejmě táhlo ke sporáku a jal se těstoviny ochutnat, zda-li jsou už al dente. No, možná i byly al dente, ale taky s přídavkem podivné chuti a sůl to rozhodně nebyla. Po velmi krátkém vyšetřování jsme došli k omylu, že ne sůl, nýbrž kyselina citronová se nám dostala pod vařečku. Představte si, že bychom to zjistili až na těch talířích, guláš by šel tam, kam šly ty těstoviny a to já bych v ten moment nepřežila. Takhle jsme měli guláš s gulášem a ve finále to bylo ideální.

Pak už se blížil můj návrat domů, který jsme opět naplánovali přes Turecko, tam jsme se cestou do Gaziantepu zastavili na noc v Mardinu – bože, podívejte se a nebo ne, rovnou tam jeďte, to je tak hezké místo! Jen jsme tam příšerně mrzli a bohužel kvůli covidu bylo vše zavřené. Ale i tak nás místní člověk pozval k sobě, nabídl nám čaj a vodu a povídal o místní situaci. Jo, je to tak zajímavé místo, že jako popelář tam jezdí týpek na oslovi. Boží.

A pak už zpět v Gaziantepu na ubikaci jsme koukali na Netflix a zevlovali a střídali se v koupelně a já byla tak líná, ale nakonec jsem šla a když už šlo jen o to pustit vodu, tak nic. Prostě ani kapka a nikde. Ještě ten večer jsme se museli stěhovat na hotel. Tam mi nesplachoval záchod, přišli, opravili, protýkalo to, oznámila jsem, prej dobrý. Někdy v jednu v noci? Nevim, už jsem ale spala, to vim dost dobře, protože mi volali, vzbudili mě a že se musím HNED přestěhovat jinam. Já v pyžamku, oni tam stáli koukali, jak házím věci do batohu a nasraně odcházím do úplně jiného pokoje. Takže doslova z postele do postele. Zas taková zábava to není, to vám povim.

A jak to bude dál? Mno, něco málo se plánuje, stay tuned!

Frajerka v teniskách

Zima přišla. Zima je venku a zima je někdy i uvnitř. První sníh! Topí se tu totiž klimatizací, která nefunguje, když nejde elektřina, žejo. No a proč jsem si nevzala teplejší boty? Protože byl listopad a teploty zde více než krásné. Kdo by myslel na teplou obuv. Jo a nevešlo se mi to do kufru, takže tak. Ale nijak zásadně netrpím, za dobu cestování mám už vytvořený celkem dobrý systém. Například je fakt dobrý mít u postele čepici, v noci tu profukuje. Nebo aspoň mikinu s kapucí. A pak všechno do kupy i se šálou. Roušky taky zahřejou 🙂

Další dobrá věc, co se mi osvědčila je – nepít, když se vydáváte na cestu. Jsem nyní na cestách po našich dalších kanceláří a občas to jsou daleké přejezdy. Ne, že by to byla tak dlouhá cesta, jako spíš špatná cesta. Naštěstí jsem si udělala průpravu na „udrž žaludek v těle“ během cestování po Islandu 🙂 takže klidně můžu sedět vzadu a jen tak mě to hopsání nerozhází. A vody jen po málu, tady vám u krajnice nezastaví a místní veřejný toalety nechcete. Věřte mi, nechcete!

Co jíme na cestách? Kuře, rýži (olej olej olej) a falafel a shawarmu a to je wrap, ve kterým je buď falafel nebo kuře (překvapivě) a nakladáná okurka a taky někdy hranolka a celý je to takové ochucené místní majonézou. Tomu se nevyhnete, ale pak jste rádi, když se vyhnete právě těm toaletám. V zimě je to ještě dobrý, ale v létě – nejezte to! 🙂

Jednou jsme měli dokonce rybu! Kapra! Velkýho a strašně dobrýho, no opravdicky opravdu. Dvoum kolegům po ní teda zas tak dobře nebylo, ale aspoň zde můžu edukovat co jsem se sama naučila na cestách: Imodium je oukej během cesty, ale taky je dobrý si dát endáč, žejo? Imodium je dlouhodobě zlo a akorát vám zastaví ty vošklivý bakterky ve střevech a ony se tam můžou krásně množit, to já jen kdybyste taky nevěděli. Jasný, dieta je základ! Doktorka Dorka.

Hygiena. Mno, zase něco, co se hodí, když se naučíte, že prostě holt teplá sprcha není standard na každý den, že je dobrý mít malý fén (na úkor teplých bot), že je nutnost mít žabky. A pak taky rychlý pohyb! To jsem si včera vyzkoušela, už jsem v tom fakt dobrá. O co jde. Koupelny jsou designované tak, že tam je toalete a hned vedle sprcha. Ne, žádný sprchový kout, prostě ze zdi trčí sprcha, žádný igelit kolem. Představujete si to dobře, prostě se sprchujete a v ten moment je mokré všechno: podlaha, záchod, všechno kolem. Je to divný, nepraktický, ale mají to tak v Asii, takže zas takový bizzár to není. Takže co uděláte. Vezmete si žabky! Čisté oblečení si přikryjete ručníkem a pak přichází ten důležitý okamžik: při jakékoliv manipulaci vám nesmí spadnout to čisté oblečení na zem, jinak jste v prd*li. Se mi stalo jednou, mokré pyžamko, resp. jedna důležitá pyžamová vrstva. Natož spodánky, které máte napočítané přesně a tak dále. Včera se mi to stalo, najednou jsem se ocitla v Matrixu, kde letící spodky padají k zemi, zpomalený pohyb, ha, mám je, uf! A myslím, že jsem měla velký štěstí, že jsem nehodila záda na té mokré podlaze. Ano, to je pak další věc, když jdete na toaletu, tak musíte dávat fakt majzla, že se po té mokrotě nesmeknete.

A krásná historka na závěr. Včera před spaním jsme mluvili s kolegou, co tu bydlí delší dobu a říká: jéé, vy jste neslyšeli o té příhodě, co se tu stala? Tak to vám musím říct. Stalo se to támhle v pokoji kolegovi… O co šlo? O myš. Taková ta nejhorší věc, co si představíte, že se vám může s myší (pavoukem) stát. Je to tak, probudil se a myš na obličeji. Vyběhnul ven za kolegou, že co budou dělat a oznámil mu, že myš utekla k němu do pokoje. Začali hledat, líčil to jako vtipnou historku ve finále. Ale my pak do toho pokoje museli jít spát :)) Asi už chci domů 🙂 A už vim, kdy. Chcete to taky vědět? Tak mi napište 🙂

P.S. během dne je tu max 8°C a v noci i mínus 5. Déšť jsme zažili málo, což je velmi špatná zpráva, nebude dost vody. V létě je tu i padesát plus a to je mnohem horší, než tato zima

Doma potopa, to mě po*er žábu!

Tak se dokopu, že to konečně sepíšu a co se nestane! Píše pan domácí, že potřebuje kontakt na tu milou paní, co mi chodí zalévat kytky do bytu. Že prej sousedka pode mnou má mokrý stropy. No, hele, já chtěla už dlouho vymalovat – ale u sebe! Tak si říkám, že to musí být nějaký omyl, že určitě nemám totálně vytopený byt, ve kterém už chvíli nikdo nebyl…. Hmmm. Dokud nevím detaily, odmítám cokoliv!

Pojďme k Vánocům 🙂

Byly skvělý! Netradiční a přitom tak tradiční. V zemi, kde se momentálně nacházím, slaví Vánoce pár procent obyvatelstva, nicméně stromečky a vánoční výzdobu najdete hojně všude kolem ;je to prostě krásný, blyštivý, můžete se vokázat.

Naše Vánoce, řekla bych, začaly tím, že jsme jely s Katarínou do Ankawy (křesťanská část Erbilu), shánět stromeček a ozdoby. Strašně chtěla hezký stromek, že to prostě musí být! Má ho. Je umělý, ale fakt hezký a mě to stálo jen pár točených piv na oslavu dobrého kupu. Podruhé jsme do Ankawy jeli kvůli šňůrce. Šňůrce, na kterou věšíte ozdoby. Já vím, já vím. Snažila jsem se to vysvětlit rodičům a nešlo to vůbec dobře. „Proč prostě nejdete do domácích potřeb?“ „Proč nekoupíte niť? “ Proč …?“ Nemaj, myslete si, co chcete, ale my obešli ty velký obchoďáky, kde mají fakt všechno… až na stužky, šňůrky, provázky, nitě… Vy tu seženete celou sadu na šití, od nejmenší po největší jehlu, co si dovedete představit, ale nebude u toho jediná niť. Naše kreativita neznala mezí, napadlo nás, že odstřihneme šňůrky od tamponů… jenže ty tu jsou nedostatkový zboží! Až o pár dní později jsem doma našla šitíčko, ale pojďme dál… (ozdobičky, co tu prodávaj na ty stromečky už maj šňůrky integrované, ty jsme nekupovali).

Takže stromek máme. Cukroví! První várka se povedla a sežrala rychlostí blesku. Ne, že bychom tady tím někoho nějak ohromili, myslím, že jsem se na rychlosti podílela dost sama. Místním kolegům to chutná, ale oni mají baklavu… Pekli jsme druhou várku 🙂

Perníčky se fakt povedly! Lepší, než první várka, čím to je, těžko říct. Rohlíčky – druhá várka – no, dobře, ale tam víme, čím to bylo, že se povedla tak polovina. Ono totiž bylo 23. 12. a my skončili v práci a to byl poslední pracovní den, tak se šlo do baru – když můžete, tak jdete, žejo. Bylo to fajn, nějaký to pivo padlo a pak jsme ještě skončili u Lenky, která se už činila připravovala bramborový salát. Činila se ještě ve dvě v noci, kdy musela připravit těsto na rohlíčky Vol. 2. Ano, je skvělá! Takže jsme šli spát nějak pozdě.

24. 12. jsme nicméně nezahálely a s Lenkou se šly projít do parku a plavat. Park. Je velký, spousta cestiček a dokonce běžecká dráha. Než jsme došly k ní, tak jsme procházely takovou klidnější částí, kde nebyl nikdo. Až na jednoho pána ve žluté bundě, taková ta hořčičná, moderní teďkon, žejo? Si to budu pamatovat. Pán stál u stromu, jako když stojí pán u stromu, kterej má potřebu. Jenže tenhle byl takovej divně otočenej od stromu a víc naším směrem. Ale pořád vykonával potřebuje. Jen takovou tu jinou. No hele, nevyberete si, kam vaše oči padnou, žejo? Metaly jsme pryč, jak jen to šlo, i když bylo jasné, že pán v hořčičné bundě za námi určo neběží. No, doufám, že tahle barva vyjde brzy z módy.

Po procházce bazén, po bazénu už nevim, ale doma jsme nezaháleli. S celkem slušnou únavou jsme s Lenčičkou začaly péct rohlíčky, pekly se samy! Až moc. Takže první várka se trochu víc připálila, každá trouba peče jinak, nebyla to naše vina! A pak, s kocovinou se prej péct nemá. A nebo jo? Nevím, zabavilo nás to a pobavilo. Především, když Lenka vyndala plech a říká mi: hele, to není dobrý, oheň 😀 Pečící papír začal hořet, Lenka byla úplně vyklidněná a sfoukávala to jak svíčky na narozkovým dortu. Nevyhořely jsme, dopekly jsme, větší půlka rohlíčků byla skvělá! Taky jsme stihly péct vánočku, to se musí, žejo? Nejsou špejle? Hoď tam dřívka na špíz 🙂 Droždí jsme teda trochu povraždily, když jsme ho zalily vařícím mlékem, ale každej se učí, no ne? Vánočka vypadala skvostně! Jen byla tvrdá jak šutr, že se to nedalo jíst. Pár dní jsme jí dali šanci, pak šla do koše.

Obalila jsem nejvíc kusů řízků kuřecích za svou kuchařskou kariéru. Trojobal a takový ty nechutný koule na konci prstů. Pozor, to vše bylo na druhý den! Ale nepředbíhejme.

Štědrý večer nastal. Lenka odfrčela na párty, nechala mě s vánočkou, došla Katarína sme a začaly se dít věci. Respektive zelňačka. Protože na Slovensku se nejí rybí polévka, ale zelňačka. Ingredience až ze Slovenska! Klobásu tu těžko seženete, kysané zelí asi tak spíš ne. Mimochodem kapra tu prej koupíte, ale nějak jsme neměli odvahu. Takže k večeři se podávala taková nasládlá oplatka s česnekem (ne, děkuji) a medem, kterej tu prostě nebyl k nalezení, takže bez medu. Zelňačka, bramborový salát, který v sobě měl, hajzl jeden, jednu nedovařenou bramboru a ta to celá měla tendenci kazit a pak kuřecí řízky. Bylo to fenomenální! A! Dokonce jsem dostala dárek, ne že bych si sama žádnej nekoupila, ale došel ke mě dárek, kterej byl pro někoho jiného, jenže tomu jinému se nelíbil, ale ten jinej si řekl, že ke mě to bude pasovat a ha! Pasuje! Krásný. Dali jsme Love Actually, nějaký to pivko a nechápu, ale zase jsme šli spát ve dvě ráno.

25. 12. – park, bazén, únava, ale jako dobrý. Ještě jsme museli vydržet. Ten den se totiž konala Christmas dinner pro větší partu lidí – naše kolegy z různých koutů světa. V jednom z našich bytů jsme se sešli, přinesli jídlo a pití, židle a cokoliv vás napadne, že je třeba na večeři pro cca patnáct lidí. Bylo to super, měli jsme krevety, salát, zelňačku, řízky, kuře, rýži, prosecco, prosecco, prosecco, cheescake a pardon, že si nevzpomenu na všechno. Dobrý to bylo, výživný a zítra jdeme běhat!

Takže tak, určitě jsem zapomněla na to, jak jsme 24. 12. ještě stihli bar a točený pivo s hranolkami (kdy jsme to stihli?) a pár dalších detailů. Že jsme třeba pili tonik s borovičkou, protože to je lepší, než s ginem, nebo jsme gin prostě neměli. Takhle, seženete tu fakt všechno (krom šňůrek, provázků a nití), ale není to tak, že skočíte naproti k vietnamcům. Pro alkohol se jede takových 10 minut autem… a nebo si ho objednáte, pravda.

26. jsme se z toho všeho hezky vzpamatovali a 27. jsme šupajdili do práce. Je hezký chodit do kanclu, je fajn mít 4 pracovní dny a pak 3 volno, myslím, že by se to mělo zavést všude.

A pak byl Silvestr 🙂

Byl fajn, byli jsme doma, sledovali ohňostroje z osmého patra a připili si dvakrát – na náš nový rok, i na ten váš – o dvě hodiny později :))

Tak VŠE NEJLEPŠÍ DO 2021! Ať vám tam ty hospody otevřou a nám je nezavřou! 🙂

P.S.: pořád nevim, co se doma stalo a pořád doufám, že u mě doma NIC. třeba to tam proteklo jinou trubkou, žejo?