Jak jsem maso pekla

DRC, neboli Demokratická republika Kongo, neboli Konžská demokratická republika.

Přesně tak, musela jsem se posunout o pár tisícovek kilometrů dál, i tak ale zůstat ve stejné časové zóně, abych se naučila hodit maso do trouby. Teď čekám a doufám, že jsem splnila veškeré instrukce od kolegyně a maso bude k jídlu. Ano, stala se tu ze mě puťka domácí, protože nejen maso peču, ale taky bábovku – během 24 hodin už druhou!

Já vím, máte plno otázek. A ne, to maso určo nebude největší zážitek (i když člověk nikdy neví, co se přihodí). A cože tu dělám kromě pečení? Pracuju; je to další pracovní cesta, kam jsem vyjela s naší organizací. Normálně chodím do kanceláře, kde se setkávám s kolegy, probíráme HR, manažerské záležitosti a taky školím a stále také vyřizuji velkou spoustu e-mailů. Co tu dělá Člověk v tísni, to se můžete dočíst na našich stránkách a určitě se podívejte, je to více, než zajímavé. A tak i můj pobyt zde.

Jsem tu na tři týdny. Cesta sem byla fakt dlouhá, dvakrát přestup, pak přejezd do přístavu a skoro 4 hodiny frčíte rychlolodí, skoro to vypadá jako moře, ale není. Je to jezero Kivu, velký jak blázen, na druhou stranu nedohlédnete. Na jezero koukám i z našeho bytu, kde se mě ujala kolegyně Zuza – díky, kočko!

Máme normální byt, teda až na to, že velmi často neteče voda. Jako vůbec. Rekord byl asi 4 dny, pak sem dojeli s cisternou a doplnili. Dneska teče tak občas. Teplou už nemáme, rozbil se bojler 🙂 Jak to děláme? Buď jsme hrdinky a jdeme do studený a nebo jsme menší hrdinky a uděláme si kýbl-sprchu. Pokud se sem chystáte, doporučuju co nejkratší vlasy, nebo hodně suchýho šamponu 🙂

Vlasy – to jsou ty hezký momenty z kanclu. Kolegyně tu nosí různé paruky a nebo motánky na vlasech a tak jsme to jednou s kolegyní, která seděla vedle mě, probíraly. Oni nám, samozřejmě, naše vlasy závidí. V jednu chvíli to kolegyně už nevydržela a musela si na mé háro sáhnout. Jiné kolegyni zase řekla, že by si vlasy měla nechat narůst, má mikádo a to jim prostě nestačí 🙂 🙂 Mají v tom jasno. A pokud byste si zde vlasy chtěli nechat ostříhat a nechat, tak budete největší star.

Taky jsem dostala radu, že se musím vdát! Že vědí, že nejsem vdaná, to tak vypadlo mezi řečí, jsou velmi zvědaví a hned dodali, že pokud tu zůstanu tak měsíc, tak hnedle mám manžela. No, ještě to zvážím. Děkuju.

Takže srandy tady máme dost. No vidíte, dokonce jsem byla zvolena do čela poroty (president of jury) při testech angličtiny. Fakt jsem se z toho chtěla vymanit, ale zase jsem nechtěla kolegy zklamat. Mělo to trvat takových 20 – 30 minut, ejhle hodina a půl z toho byla. Spíš než zkoušené kolegy jsem ovšem měla tendence hodnotit své spolu – juristy – zkoušelisty. Když dávali dodatečné otázky v angličtině, tak já sama jsem jim nerozuměla. Témata více, než zajímavá: Gender balance například. A studenta se ptali, jak to má s gender balance doma 🙂 Učitelé – zkoušející sekali jednu gramatickou chybku za druhou, ale neslevili ve své přísné formě zkoušení. Měla jsem co dělat, abych je neopravovala stejným stylem, jako naše milé kolegy studenty. Myslím, že trošku litovali, že o mě tak stáli. A když si mě začali tajně fotit, tak jsem je nenechala, no, já se tu taky nejdřív zeptám, než si někoho vyfotím, žejo.

No a teď teda k tomu, co vás asi zajímá nejvíc. Gorily. Gorily ve volné přírodě. Na pár metrů na vlastní oči. Ano, teď mi můžete začít na krásno a bez skrupulí závidět.

Vyjeli jsme ráno v šest, protože tady, než někam dojedete, tak ne že by to bylo daleko, ale cesty jsou takové odvážné. Když asfalt, tak totální chaos a zácpy a často asfalt končí a pak je to taková hodně hrbolatá bahnitá šutroidně děravá cesta. Ze začátku vás to i baví… pak už vám je jenom blbě.

Dojeli jsme do národního parku, celou cestu strašně chcalo. Říkali jsme si, tse, v Bukavu prší, tam – v parku – nebude. Tak tam chcalo ještě o větší fous víc. Jojo, taky jsem si vzpomněla na Madeiru a mé štěstí na počasí. Po cca hodině někdo dojel a divil se, proč jsme tam tak brzy. Další hoďku jsme čekali, dostali jsme čaj a já vytasila svou první bábovku. Bábovku jsme snědli a pořád nic. Pršelo. Celkem tři hoďky jsme si počekali, nebylo tam moc co dělat, tak voplendujete kolem a fotíte divný kosti – asi sloní. Občas někdo přišel a říkal, že gorilí rodiny trasujou. Pak jsme dostali školení. Takže, jsou dva druhy goril, jedna je ta z těch hor, těm se do očí nedívejte, to si pamatujete dobře. Ale ty naše – nížinný – tam s těmi naopak oční kontakt dělejte. To je oukej. A taky opakujte to, co případně dělá zvědavé mládě gorilí.

Tady mají dvě rodiny, které jsou zvyklé na lidi, k nim se můžete přiblížit a celou hodinu je pozorovat. Kolegyně, která zde byla před námi, tak říkala, že je hledali asi 4 hodiny, propadali se různě do bahna a pak je viděli na 20 minut. Pořád pršelo, tak jsme byli celkem skeptičtí.

Ale pak! Pak přestalo pršet a my mohli vyrazit. Přijel náklaďáček plnej pánů v uniformách, zbraně, mačety… divnej pocit jsem z toho měla. Ale nepršelo. Chvíli jsme jeli, pak jsme cca 30 minut šli po cestě takovým jakože lesem a pak jsme zahnuli do už ne lesa, ale spíš džungle. A tím zábava začala. Poškrábaný až za ušima! Ale nepršelo! Náš doprovod – asi pět pánů nám klestil cestu mačetami. Asi po dvaceti minutách jsme nasadili roušky (to bylo už i před covidem nutností) a najednou jsme koukali na celou gorilí rodinku, jak se rozvaluje na nízkém placatém stromě a líně nás pozoruje. Táta goril byl úplně vyrelaxovaný, máme gorilí měla na zádech dvě malé přísavky – věděli jste, že i gorily můžou mít dvojčata? Pak tam bylo ještě jedno větší mládě, které bylo zvědavé a občas se bilo do prsou, tak jsme to poslušně opakovali a oční kontakt navazovali. Vysoko ve stromech byla další mamá s malým. No, co vám budu, zážitek velký. Mámy s dětma si pak někam odfrčely, ale táta slezl a nechal se očumovat z pár metrů, vůbec nevypadal nebezpečně. Bylo jasné, že našeho hlavního průvodce zná, občas si něco navzájem zabručeli. Malé pískle nám na závěr udělalo ještě krásnej zhup na lijáně, táta nám ukázal chrup, pak zadek a byl pryč.

To be continued.

Jak jedete na ostrov věčného jara…

…a potkáte Kravíka!

Madeira, prej ostrov, kde je pořád hezky, stále jaro, oblíbené místo, kam se rádi vracíte, prej trochu víc schodů, hodně zeleně, super výhledy a samé levády – jestli si myslíte, že to jsou nějaký kytky, tak nejsou. A ne, nejste sami, nebojte.

Skoro nic z toho není pravda, nebo jen částečná. Ano, levády nejsou kytky a je jich tam hodně, ale chcete pravdu? Tak já vám ji naservíruju s plnou parádou a bez příkras, nejdříve se pojďte vžít do reality:

Sbalte si batoh. Je jedno, co do něho dáte, ale ať má aspoň 13 kilo. Přidejte ještě cca litr vody. Oblečte se do mokrého trika, hoďte přes sebe bundu, aspoň trochu mokrou, na čelo čelovku. Boty pohory před obutím vymáchejte ve vodě – no pořádně, aj s ponožkami. Neždímat! Kalhoty – kapat z nich musí, nebojte se toho. Otevřte na sebe okno, ať jste v průvanu. A teď si otevřete mapu Madeiry a zabodněte prst do Funchalu (čteme Funšal) – ano, hlavní město tam dole, co tam prý skoro pořád svítí sluníčko. A tím prstem po mapě vyjeďte směr sever – do Ilha. Tak a TAM to teprve začíná. Zapomeňte na jakékoliv pohonné hmoty, kola, křídla, jen nohy máte.

Nyní přejeďte prstíkem směr západ (takže do leva), ale pozor, hezky to vemte přes Pico Ruivo, Pico Grande (těsně minout), až do Seixal. A to všechno hezky pomaličku, protože už se nevezete, ale pěkně po svých.

Vítejte na Madeiře, vítejte na ostrově věčné mlhy a mokra, fackovacích keřů a nekonečných schodů. Jestli vám říkali, že to je ostrov jara, tak tomu nevěřte, nebo aspoň nechoďte přechod hor, jako jsme šli my 🙂 Dnes vysmátá banda plna humoru a dalších plánů, ale tam… ha, tam už první noc někteří litovali a ráno se ptali, kde je nejbližší hotel.

Ano, bylo to SUPER! Ale to píšu doma z postele, kdy už mě tak moc nebolí nohy (kecám, bolet mě budou ještě za tejden a půl) a nemusím balit mokrej stan s představou, že ho ponesu dalších 28 kilometrů strmě nahoru a dolů, že si ani levády nevšimnu.

Chcete-li Madeirské dobrodružství trochu jinak, tak jo, tak pak běžte ten „náš“ přechod hor, protože to i přes všechno brblání a fňukání fakt stálo za to. Šli jsme severem, od východu do západu a já tušila, že to bude náročný, i tak mě to překvapilo. Celkem jsme ušli za šest dní 120 km (ano, i s cestama na čurání, vše se počítá), spali jsme ve stanech, sami si vařili, jídlo nosili.

První den jsme se mastňácky odvezli tágem do města Ilha, cesta super přes tunely, svítilo sluníčko a vy jen čumíte, jak to tam všechno hezky vybudovali. Super mají letiště a přistávací plochu. To chcete (pokud se fakt nebojíte lítat).

V Ilha začala naše cesta, kdy jsme nahodili bágly na záda a ještě s úsměvem šlápli do tempa, abychom se jako vokázali, jak jsme fit. Někde jsme ty batohy i shodili a na lehko se vydali cestou Levada de Caldeirao k vodopádu Caldeirao verde – nás, holky z Islandu, teda jen tak nějakej vodopádek nerozhodí. Ale tak šlo se dobře a první levády a tunely – to stálo za to. Došli jsme až do „pekla“ Caldeirao do Inferno.

Pak jsme pokračovali dále cestou necestou a nějaký poprchávání, nemá cenu vyndávat pončo a najednou jejda, pončo rychle pončo na sebe a pak už stojíme někde pod střechou a čekáme, až ten debilní déšť přejde. A hádejte co! Nojo, no, nepřešel. V jednu chvíli jsme se holt museli odebrat na promáčené tábořiště, cestou už ani nemělo smysl se vyhýbat kalužím. Takový to DURCH, tak takový jsme to měli. A to jsme stany museli stavět. S Hankou jsme náš super stan stavěly poprvé, i tak jsme to vlastně zvládly dost dobře, stejnou dobu jsme pak vytíraly. No hele, to bylo na morál krušný. Zima byla, voda všude byla, total prolitý boty. Jen do báglů se nám voda nedostala a to jsme měli štěstí. Někteří spolupoutníci měli i spacák mokrej (pojďme jim říkat nešťastníci nebo amatéři – zdravim :)) Jinak po návratu jsme zjistili, že náš super stan (fakt super, vysvětlím pak) se dá stavět i tak, že nejdřív vršek a pak spodek, ale v tom bahně to už asi bylo fuk (stanový amatérky, říkejme si).

Samozřejmě situaci nepřispělo ani to, že chcalo celou noc. Vidina rána, kdy balíme v tomto nečasu se nám ani za mák nelíbila a myslím, že jsme toho moc nenaspali. Je fakt, že první, co jsem ráno slyšela z vedlejšího stanu bylo: Prosím tě, jak se nejlépe dostanu z hor někam do hotelu? Ale nebojte, dobře to dopadlo, sice to vzdávalo víc lidí, ale nakonec celá parta došla až do cíle.

Ráno moudřejší večera, rozhodně nepršelo. Ne že by bylo hezky, ono pak už vlastně skoro nikdy nebylo hezky. Realita.

Já jsem si teda bonusově ještě přivodila total odřené paty. Nepochopíte. Pohory, který mám cca 5 let, v Nepálu se mnou byly, Island si prošly a kde já všude byla a ty potvory mi první den pochodu vyrobí takový ty hnusný strhnutý puchýře, co vás bolej jak žiletkou při každém kroku? Nešťastnice nebo amatérka? 🙂 (přísámbů, ani ponožky jsem neměla nový, je to madeirská záhada prostě).

Den druhý – z kempu jsme šli po silnici, nojo, fuj to si pamatuju, to ty nožky bolely už pekelně (paty) a krpál to byl, že by se jeden na to vykašlal a furt jsme špekulovali co to počasí, no vidět nebylo nic, mlha všude. Ale víte, co je dobrý? Že si člověk hnedle váží toho, že žádná voda nepadá z nebe. Ale zima byla, ne že ne. Nejvíc, když jsme pak čekali na zbytek u takový hezký, leč zavřený chalupy. Chvíli jsem zvažovala radu, že mokrý kalhoty nejlépe schnou na těle. Přesně tak asi vteřinu! To bych ty ledviny potratila hned v první zatáčce. Nene, poslední suchý hadry, mikina, čepice, rukavice… slivovice a šlo se.

Ten den měl být jeden z těch náročnějších. Hmm, náročný byly všechny, prej přeci to nebudeme mít monotónní, haha. Nicméné došli jsme ten den na chatu pod vrcholek Pico Ruivo – nejvyšší hora Madeirská, o fous vyšší než Sněžka. Nedali jsme ani západ ani východ, protože proč? Tipněte si. No, ano, nohy nás bolely, ale taky bylo – správně, hnusně 🙂 Nicméně ten večer byl moc fajn. Chata byla otevřená, měla oheň, takže jsme sušili všechno nad plamenem. Pak jsme sušili taky Ponchou, což je tradiční drink – rum s něčím žlutým sladkým, dobrý to je, silný to je. Barman Venezuelan míchal jeden džbánek za druhým a pochvaloval si, jak ti Češi dobře pijí. Ale to nejvíc bylo, že tam se dosušily kalhoty, spacáky, trička, ponožky i spodánky. Někteří dokonce využili přepychu a spali pod střechou. Zbytek hezky pod stanem (jasně, že jsme spaly s Hankou venku, ale chvilinečku to na postel taky vypadalo).

Ale ještě před Poncho sušením jsme si vyběhli bez zátěže (dobře „vyběhli“ je dost silné slovo) na pico Arierio 1818 mnm (Hance díky moc za zápisky), cestou tunelů spousta a tam bylo těch 5800 schodů za jeden den? Ono tolik schodů bylo asi každej den. Oni nedokážou mít kopeček bez schodů, no fakt!

3. den bez kocoviny, v dobré náladě a blbém počasí jsme si teda vyskočili na nejvyšší vrchol 1862, prej i kdybychom zhebnout měli, viděli jsme jen velké bílé a pak přes Pico do Jorge (čteme Chorche, ale to je blbě) jsme konečně zahlédli kus modrého nebe a krajinu kolem sebe. Cesta se údajně jmenovala Vereda de Endumeada a tábořiště Chao dos Louros, to kdybyste fakt byli magoři a plánovali stejnou cestu.

Den 4. jsme z kempu došli k bufetu Boca de Encumeada 1000mnm, po silnici dál, projít 3 silniční tunely, ty tam maj fakt suprácký, malý i velký. Pak už jsme to točili na cestu Caminho do Pinaculo, ta byla krásná (ani z kopce ani do kopce ani schody), leváda podél, ta vám vždycky zvedne náladu, občas ryba, to tam maj taky hezký, pravda. Tam nás občas překvapil vodopád a když jste fakt neměli štěstí a zrovna fouklo, tak jste měli vodopád i v pohoře, ale koho by to rozhodilo? Tou dobou jsem už chodila jako robot (rozedřený paty) a nějaká kaluž v botě byla podřadná. Pak nás údajně čekaly další schody nahoru, to jsem zejvně už vytěsnila, ale vrcholek si pamatuju, to jsme se prodírali šíleným hustým a pichlavým křovím, až jsme zjistili, že bloudíme a chvíli jsme v mlze – překvapivě – hledali cestu. Jak píše Hanka – konec utrpení byl kemp, kde jsme si uvařili oběd a rozhodli se pro dalších 20 km chůze do dalšího kempu. Protože co tak jiného taky dělat, žejo? Začátek byl vtipnej, šlo se křovím podél levády a občas člověk fakt nechápal, jak ho takový roztomilý křoví může fackovat a fakt dostávat do úzkých. Ale nakonec malej zázrak, slunce vylezlo a výhledy a Levada do Paul. Tam došlo na tričko a šortky a spálený předloktí, ani člověk nemrknul. Kemp Rabacal, pivo, dortík a zase zima a větrno :)) Ten den 27 km celkem.

Pátý den byl ve znamení vylézt, sbalit a nalehko si vyskotačit k vodopádu Lagoa de vento a pak už s báglama k vodopádu Risco a pak další vodopák 25 Fontes a prostě Island je Island, sorry. Levadovou štolu jsme navštívili a měli problém se otočit a jít zpátky a pak už cestou do tábořiště Fanal. Ježiš, tam bylo těch milion a jeden schod, ježišinojo, tam jsme už fakt mysleli, že se ty dny budou lepšit co se náročnosti týče a pak jdete asi deset hodin po schodech nahoru, až máte pocit, že už musíte sahat na nebe a ono houby, zase jen mlha a zima a tak radši jdete dál. Ty schody jsme dali jen díky tomu, že jsme si povídali o jídle. Jak prohlásil Petr: no já tam snad dvě kila tou cestou přibral! Ten den jsme dali 19 km (jenom?) a večer jsme super prokecali u venkovního krbu, opékali Vysočinu nakrájenou na kolečka a dožírali zásoby. God bless všechny, co s sebou nosí zbytečně moc jídla.

6. den – cože? Ráno jsme nevstávali do mlhy? Ano, pravda, sice všude kolem bylo hodně kravinců, ale ráno ve sluníčku změní pohled na všechno. Jen čůrat se muselo chodit dál, protože v mlze se ztratíte, jak je jasno, nohy nenohy, dřepnout si musíte jít o fous dál. Na vršku jsme se kochali výhledem na oceán a konečně jsme viděli Madeiru, jak ji slibovali v průvodci. A pak nastal sestup k oceánu (jojo, schody), museli jsme zdolat 1250 metrů převýšení, au. A ve finále černá pláž, studenej oceán, pivko a busem do Funchalu.

Penzion – sprcha – z vlasů mi snad nikdy netekl větší bordel! Ale ten pocit! Pak jsme mohli vyrazit do města na takovou tu dovolenkovou prochajdu. Ale co bylo nejvíc? No, večeře, to jídlo (Mušle, ryba s banánem a nebo s lečem a čoko mousse – no mňam) a jen 16 km.

Další den jsem si vyturistili do tropické zahrady, ale to nestálo za to, ale počasí bylo fajne, taková konečně dovolená a odpo už letiště a domů.

Víte co, nejde o počasí, jde o lidi a ti byli super a tím pádem Madeira byla super! Ale hezký počasí tam fakt nečekejte, kecaj! :))

P.S.: Kravík nás pobavil. Kravík se vezl v potravinovém balíčku, ale nakonec (z rozumu) zůstal na penzionu, dobře Kravík udělal. Prej teda byly dokonce dva a ještě k tomu nějaký mlíko? :)))

P.S. ještě jednou: super stan je MSR a je to prej mercedes mezi stany, jako dobrej byl (tyčky, plachta, sami stavíte, jakože s vyhřejvanejma tyčkama jsem si fakt dělala legraci) a Hanka pak říkala, že je i samočisticí, za nás byl fakt zabordelenej, ale doma byl pak čisťounkej. Jsem ráda, že tam nenašla tu nakydanou kaši od snídaně :))