Archiv autora: Dorka

Tour de trubka

AZORY – chcete se tam vydat a říkáte si, kde asi tak najít nejlepší informace? Udělejte to jako já: běžte na internet, otevřete prohlížeč a zadejte prostě „cestování Azory“ a najdete vše potřebné. Tolik blogů a tipů a důležitých informací… a i přes to vám sepíšu svou vlastní zkušenost, ale itinerář nečekejte, od toho jsou jiní a mají to skvěle zmáknuté. A proč teda číst tohle? No, protože já vám dám spoustu neužitečných, ale snad o to zábavnějších historek a informací. Třeba – šli jste někdy pěšky z letiště do centra? No, nešli! Tak vidíte, já jo! :))

Až se budete prokousávat informacemi, co na Azorech určitě jo a co určitě ne, tak jedna z prvních věcí bude, jestli si půjčit auto. Vězte, že pouze lidi bez řidičáků vám budou tvrdit, že se to dá zvládnout bez půjčeného auto. No jako jo, no. My si to zkusili na jeden den, protože jsme poslechli pána, co nám říkal, že v centru si půjčíme auto levněji, než na letišti – aha aha, pro auto jsme museli pak zase na letiště. Eště, že je to tak blízko.

Jezdit po Azorech busem znamená to, že pořád hledáte zastávku, vůbec neplatí info od nedávného člověka, co to na blog dokonce vyfotil – ta zastávka byla naproti a o kus dál. Nevyfotila jsem to. Jízdní řády existují, ale je to plus mínus 20 minut. To, že bus přijede, zjistíte pouze tak, že tam trpělivě stojí lidi, co vypadají jako místní. Turisti se poznaj lehce jako všude – outdoor hadry a jakože cool pohled se špetkou paniky, že bus nejede a tím pádem jim ruinuje celej další plán.

Super věc o jízdě autobusem je to, že je to zážitek. Cestu, co byste normálně autem jeli půl hoďky, tak busem to trvá až hodiny dvě. Je to doslova vyhlídková jízda. Vidíte každou uličku v každé vesničce. Logiku toho, kde staví, nepochopíte, ale staví pořád. Největší sranda je projíždění právě těch zmíněných uliček, které jsou mega úzké. Sami se uhýbáte, protože máte pocit, že ten balkon musíte trefit. Že ty autobusy mají stále postranní zrcátka, to nechápu. Takže zážitek super, jen poměrně dosti časově neefektivní. Zkuste to. A pak udělejte to, co my – půjčte si auto.

Auta jsou vtipná, malá nevýkonná, ale to tam fakt nepotřebujete. A nežere to vlastně nic. Jsou to takový ty fiati a city go a nevim, co. Tady byste do toho nesedli, tak je to cool. Ježiš, ale rachotina to byla, haha. We miss ya!

Azory nejsou ani levný, ani drahý. Letenka byla asi za 12k a zrovna čerstvě to tam letělo přímo z Prahy, za pět a půl hoďky jste tam. Co jsem si všimla, Češi se už nebojí utrácet v letadle za jídlo a pití.

Asi když budete bydlet v hotelu, tak to dražší bude, ale kdo by bydlel v hotelu, když můžete bydlet v hostelu?! Dva jsme si vyzkoušeli a bylo to od divný až po dobrý – jakože fakt nic víc nepotřebujete. První hostel byl sterilní a divní lidi a druhej byl vlastně moc fajn se super snídaní. Ale jako když chytnete blbý postele – jo, my je chytli – hned u dveří, takže víte o všech ostatní, kdy přijdou, odejdou, přijdou.. průchoďák. No, ale jako ono fakt nic víc nepotřebujete. Hned vedle byla restaurace, kterou jsme si oblíbili a už moc neběhali po večerech objevovat další místa.

My jsme bydleli hned v hlavním městě, ale potkali jsme i lidi, co bydleli jinde, na druhé straně ostrova a také jsme jedno místo pak objevili, hned u oceánu, kde by to bylo super na večerní procházky. Takže ano, ta možnost bydlet někde jinde určitě je a já bych to příště zkusila. Zase v hlavním městě máte prostě všechno: malej Spar až óbr obchoďák.

Azory mají iks ostrovů a lidi se ptají, jestli jsme byli jen na tom jedno a jo, za 7 dní si neumím představit stihnout další místa, ale údajně se to dá. Extrém mi přijde cestovka, která vás tím hlavním ostrovem provede za den!!! WTF? A pak letíte na další, hmm, vrtalo nám to hlavou celou dobu…

Den 1 – obhlídka hlavního města, fajn, hezký, určo by se dalo vidět i víc.

Den 2 – cestování busem, takže velká vyhlídková cesta a LAGOA DAS FURNAS (furnaš se to snad čte, ať nejste za blbečky). Co na Azorech potkáte hodně, to jsou čmoudíci, protože sopečná činnost, nic vábného na nos, ale jinak vtipný. Dělaj v tom i maso a tak, ale tyhle turisťárny nás míjely. Jezero to bylo hezký a taky bylo hezky pod mrakem, prošli jsme si celý park a brutálně zmokli. Ale na první výlet super, ta zeleň a voda a pak dvě Češky, tak jsme hodili řeč a šli dál.

Uprostřed města máte botanickou zahradu, tak je hezká, škoda, že toho v tu chvíli zas tak moc nekvetlo. No ale to nejzajímavější je větší vodní nádrž, voda v ní je úplně hnusně hnědá a v tom se koupete. Jo, je to teplý, jak sviň a já nevim, co na tom ti lidi maj. Ale vy – věšina, co to máte rádi, běžte do toho. Stojí to za to, ale mě víc bavila botanická jako taková.

Pak je dobrý vidět takovej ten obrácenej barák, ten je fakt mega vtipnej a jinak okolo nic není, jen tam prostě občas zastaví auto, vyfotí si dům, co stojí na střeše a jede se dál. Je fakt kouzelnej, zastavte tam taky. My tam očumovali dost dlouho, protože ten autobus rozhodně nejel tak, jak jet měl.

Pokud pojedete začátkem května, jako my, tak zažijete takovou šílenou věc – festival náboženský, všechno svítí, na chodnících uvidíte barevné obrazce, které pak rozšlape dav. Večer jsme stihly přehlídku různých uskupení, vojáci, hasiči, bubeníci, děti, starci, jako jo, zajímavý to bylo. Ale město napěchovaný lidmi, takže možná chcete zvolit jiné datum.

Den 3 – ten jsme hezky zabili tím, že jsme sháněli auto, museli pro něj na letiště, stáli v blbé frontě, pak zjistili, že bez kreditky si auto nepůjčíme – jako nedělejte, že jste to věděli, že jsem jediná na světě, která to neví.. No, tak už to vim a to auto nám půjčili i tak, kreditka nebyla nutná :)) ale chvíli jsme se zapotili.

Takže ta radost, když jsme fakt vyrazili na cestu hezky svobodně a kam jsme jen chtěli, juhůů. My jsme chtěli k jezeru Lagoa Azul – boží. Zaparkovali jsme u mostu Sete Didades – ještě nějak z pocitu, že musíme chytnout nějaké parkovací místo. No, tenhle tip je zrovna užitečnej – dovezte se kam až potřebujete, s parkováním fakt nebyl problém nikde, krom hlavního města vlastně.. ehm, všude jinde na velkou pohůdku, my si zbytečně našlapali kilometry navíc.

Jezero bychom v ideálním případně obešli celé, nejdřív vylezete prudce nahoru a pak ho máte jak na dlani, ale na to nebyl čas. Výhledy byly naprosto skvělý, počasí nám vyšlo, na jedné straně vidíte oceán, na druhé jezero, co má neuvěřitelnou barvu a všude zeleň, zeleň, zeleň.

Potom jsme se stavili na Miradouro da Vista do Rei. Miradouro je všude, na každým kroku, není ani možný zastavovat všude, je to prostě „výhled“, ale stejně skoro všude zastavíte, protože vám to nedá a snad nikdy neuděláte chybu. Tady je takovej divnej opuštěnej, zarostlej hotel, kam lezou turisti a jsou z toho celý pryč. My tam nešli, posunuli jsme se dál na Lagoa do Canario a pěšky na Boca do Inferno, a to je NEJLEPŠÍ VYHLÍDKA EVER a prej tam je skoro pořád mlha a my měli naprosto luxusní počasí a výhled. Tam můžete stát a čumět na tu krásu do doby, než přijde ta pověstná mlha, nebo nějaký otravní turisti. Tohle nesmíte na Azorech minout. A víme, četli jsme si o tom, jak tam lidi jedou, sledujou kamery a pak stejně vidí kvedlačku. Nám to vyšlo hned napoprvé a je to fakt pecka.

Cestou zpět do města jsme se pak ještě zastavili u krásného zarostlého mostu, mega fotogenickej, neminete ho, i když vám sem nedám název, protože my ho taky neminuli a to jsme ho nehledali, parkoviště u cesty a pobíhající turisti, tak to místo poznáte : ))

Pak jsme se museli už vracet do Ponty a jak s tím parkováním je pohoda všude, tak tentokrát to bylo celkem nepříjemné zjištění, že nebylo kde, protože ten festival. Auta stála naprosto všude, kdekoliv, včetně travnatých ploch, ale na nás žádná plocha už nezbyla… nevim, kam až jsme museli dojet a nechat to tam, ale daleko to bylo – aha, kilák a půl od ubytka to prý bylo, tak jo.

Předpověď na další dny říkala: čus slunce a připravte se na spoustu vody z nebes, super no.

A jo, pršelo, ale zase můžete mít línější víno, k snídani byla dobrá káva a lívance. Ten den jsme navštívili největší čajovou plantáž v Evropě (Chá Gorreana) – opět něco, co je turistický a „must see“ na Azorech. Ta zeleň vám zaleze do mozku, je to takový krásně strukturovaný a zase by tam člověk mohl zůstat koukat do aleluja, ale dost foukalo. Čaj dobrej. Když už tam budete, zaběhněte si na Salto da Cidreira – salto je vodopád, pokud jste byli na Islandu, tak tím nebudete zas tak okouzleni, ale pořád dobrý. A tento je takovej hezky malinkatej a zastrčenej a skoro nikdo tam nebyl.

Hodně nám pomáhaly Mapy.cz – ty jsou fakt super. Azory můžete prosedět v autě a k těm nej místům se dostanete na pohodu. Ale pokud přeci jen potřebujete trochu protáhnout nohy a naběhat nějaké kilometry, tak díky mapám si najdete spoustu tras a taky míst, kam zas tak moc lidí nechodí.

Pak teda pršelo, jak nám bylo slíbeno, ale my i tak chtěli projít jednu cestu, ale bylo to zavřený, tak jsme aspoň omrkli jednu pláž a jeli dál na Miradoura de Santa Itria (musím si příště líp – čitelněji psát poznámky, to je děs to vyhledávat), ale jako takhle byla zase KRÁSNÁ.

Jííídloo: zastavili jsme se v Tuká Tulá – vyhlášená restaurace a chci bejt bohatá a jíst a pít jenom tam. Já teda nepila, já řídila. Hned vedle jsme sedli a pozorovali surfaře. Na Azorech jsou černé pláže (sopečná žejo), jakože člověk by tam mohl i bydlet, jakej klid z toho šel.

Den 4 – Prší, lívance, kafe. Tak jsme šli pěšky na ananasovou plantáž – uprostřed města, je to vtipný, ale když tam nezajdete, tak zas o tolik nepřijdete, ale pokud vám bude pršet a nebudete vědět co se sebou, tam tam se vypravit můžete, uvidíte, jak roste ananas, no. Že ho vykuřujou, to je asi nejzajímavější informace. To dělaj, aby rozkvetl…

Pak jsme se vypravili na západ. Pršelo, hodně, mám zapsáno, že strašně, tak asi fakt strašně pršelo, ještě že máme to auto, jsme si říkali asi tak stokrát.

Mosteiros a v autě čekáme asi hodinu, zevling a tuším, že jsem snědla asi kilo čokolády, však taky dovolená. Když už jsme koukali na radar, kam se posuneme, tak jako kdyby to počasí to vycítilo a umoudřilo se. Ještě s pláštěnkou jsme se šli podívat na to, co uvidíme. Jsou tam takový obrovský skály vystupující z moře zase – to je místo, kam chcete, to prostě stojí za to. Vlny byly obrovské, moře mělo asi tisíc barev a v dálce několik vodopádů. Počasí pak už bylo jen super letní a my se mohli projít a po pobřeží dál a dál a pořád se jen divit, jak je to tam kouzelné. Takže druhé TOP místo v mém Azorhodnocení. Hlavní je jít fakt dál a nevracet se, protože dojdete (nebo dojedete, zase tam je místo na parking a je to hned u silnice) k místu, kde se dá vyvalit na šutry a dokonce se tam i vykoupat, protože moře tam dělá takové malé bazénky a když jste dost otužilí, jako ta švédská rodinka, tak si tam můžete smočit a pak opálit šunky. Pivo a hranolky tam maj taky, krásný místo.

Pak jsme se přesunuli k místo, které doporučujou různí blogeři, že se tam můžete vykoupat. Sejdete k moři, je tam mezi skálou, jakože přírodní bazén, kde jsou termální prameny ochlazený právě vodou z moře. Jsou tam lana, kterých se přidržujete. My tam byly v době, kdy byly takové vlny, že byste se dlouho nedržely a pořádně by vás to omlátilo, fuj. Jinak prej zážitek, já nevim, ale já nejsem očividně velký fanda termálního čachtání.

Den 5 – nepřekvapí vás to, poprchávalo a bylo vejce do skla. A lívance. Ano, člověk je může jíst každý den. Je dobré si na ně dát arašídové máslo a na to marmeládu. Nemáte zač.

Furnas (čti furnaš) – tam jsou sopečný čmoudi uprostřed města. Pak jsme se potřebovali už zase spíš projít, a tak jsme šli Auatro Caminhos do Faial da Terra – prej 6,4 kilometry. Bylo to hezký, bez lidí, bahnem, lesem, nahoru a dolů. Uprostřed ničeho zarostlý baráček, tam jsme si tam dali sváču a šli dál, nepotkali jsme jediného turistu, to bylo fajn. Vypadá to, že snad nemám ráda lidi :))

Vesnička je to jinak hezká, jsou tam další vodopády, ale tam jsme nešli (moc lidí : ))) Cestou dál potkáváte hodně hodně vyhlídek, to se můžete ukoukat a všechny stojí za to, jedna je taková nejvíc hezká, koukáte totiž na maják, tam tam si zastavte, i kdybyste měli už pocit přemiradourování.

Den 6 – šli jsme Tour de trubka, ale název Salto do Cabrito asi najdete snáz, v poznámkách mám PRC29. Je to trek cca 8 kilometrů a fakt jdete kolem takové velké trubky, ale vůbec nás to nepohoršovalo, jsou tam vodopády, chodníčky, schody, příroda, je to hezky členitý, zábavný. My jsme došli až k takové vodárně asi a šli jsme trochu dál, pssst, tam to bylo zavřené, ale průchozí, takže jsme prošli až na takovou malinkatou pláž u řekly a dali si sváču. Nikdo tam nebyl, jen voda, příroda a my. Takový hezky poetický to tam bylo. Nepršelo! Bahno jinak všude, to ano. Pohory na Azory – hoděj se.

Cestou k autu nám dělaly společnost ještěrky, bylo jich tam asi tisíc a jak kdyby s námi hráli hru na schovku.

A pak jsme dorazili někam, kam vám všichni řeknou, že musíte, pokud jste na Azorech. No, takhle. Pokud máte rádi bejt s dalšími iks cizími lidmi, co jsou skoro nazí a strašně se sledujou a fotěj v oslizlé vaně v takové, jakože spíš teplé vodě, tak je to místo určené pro vás a enjoy! Jmenuje se to Caldera Velha.

Menší doporučení: až se tam budete chystat, udělejte si rezervaci online. Stojí se tam fronty a má to omezený počet lidí, které vpustí dovnitř. My měli poměrně štěstí, čekali jsme pouze 30 minut, ale ti, co se tam objevili po nás, tak čekali rozhodně déle a možná se na ně ani nedostalo. Je to takový přírodní park, tomu všechna čest, trochu džungle a jsou tam kaskádovitá termální jezírka a v nich se rochněj právě ti lidi, jinak by to bylo hezký. Plus samozřejmě fenomén: táto vyfoť mě takhle a pak takhle a jakože tu nejsou žádní lidi kolem… no, já vás nechci odradit, jiní lidi o tom píšou, že jakože nej zážitek Azorskej. Prej nutno navštívit, tak tam jeďte a dejte mi vědět.

Pak už jsme zastavili na vyhlídce Lagoa do Fogo, což prostě bylo boží a dá se sejít i přímo až k jezeru a pak ještě asi tak dvě další vyhlídky a jeli jsme „domů“. Mít ještě jeden den, tak se tam vrátíme a dáme tam trek, ale to jsme už nestihli.

Poslední den jsme se šli projít po městě, nad letiště, doufali jsme, že uvidíme víc letadel, ale smolík. Jinak pokud milujete pozorování letadel, sice tam lítaj spíš ty malý, tak tady je dobrá příležitost.

Na Azorech jsme byli od 3. do 10. května. A já je DOPORUČUJU! Je to tam super skvělý a jednoduchý a fungují vám tam internety, bankkarty, řidičáky, nemůžete se ztratit, můžete nachodit hodně kilometrů anebo taky ne, protože se můžete hodně přibližovat autem. Je to tam zelený, kouzelný, malý, upršený, ale tak akorát a jsou tam nejlepší Miraďoury v Evropě : ))

Moldavsko – víno a dortíky

Tři týdny strávené v Moldavsku, nebo-li správně řečeno v Moldavské republice. A nyní pozor, pár testovacích otázek: dokázali byste ukázat na slepé mapě, kde přesně Moldavsko leží? Jakým jazykem či jazyky se tam mluví? A nebo jak se jmenuje hlavní město?

Pokud nevíte, nic si z toho nedělejte, nejste sami a proto čtete tento blog, abyste se dozvěděli něco nového, žejo? A pokud to všechno víte, tak gratuluju a pro vás bude určitě zajímavých pár špíčků, kterých jsem si za svůj krátký pobyt všimla.

My (naše organizace) jsme v Moldavsku už od roku 2003 a šlo především o rozvojovou pomoc, což se změnilo eskalací situace na Ukrajině v tomto roce, tím se náš program rozšířil i o humanitární pomoc (jo, koukni na mapu) a mise se celkově rozrostla, nedávno ještě pár zaměstnanců sedících v jedné kanceláři, dneska čítá cca 60 kolegů a kolegyň.

Moldavsko patří mezi nejchudší země Evropy!!! Hlavní město je Kišiněv, mluví se tam rumunsky a rusky a pokud jste to ještě neudělali, podívejte se na mapu, kde přesně leží. Jop, nemají to lehké..

Je tam o hodinu více, než u nás a pár stupňů tepleji, jako tak o dva až pět. Takže žádný velký rozdíl, ale nebyla jsem tam v létě a při návratu do ČR zažívám neobvykle teplý podzim – dneska 23 stupňů, cože??

To nejlepší na Moldavsku je jejich víno, fakt. Každej to říkal, ještě k tomu přidávali sushi, to bylo divnější, ale to víno! Já tomu zas tak nevěřila, ale to vám je zážitek, že si říkáte, že doma si to víno už prostě nedáte. Naštěstí tohle mě přešlo vcelku rychlostí světla. Sushi – ano, mají tam restaurace, kde fakt dokáží dělat výborné sushi, ale jejich národní pokrm to rozhodně není, haha. Co jsem si tam ale fakt užila, tak to byly různé dortíky. S kolegyněmi každá procházka znamenala jít kolem kavárny či cukrárny a cokoliv objednadného byla jistota. Jednou jsme je zmátli tím, že jsme chtěli kafe, zákusek (to je taky vtipný slovo) a víno. Nevím, zda-li to bylo tou angličtinou nebo pro ně divnou kombinací? Netuším, ale ptali se nás 3x jaké víno a jestli víme, že si objednáváme suché.

Měla jsem štěstí, že první víkend, co jsem tam trávila, tak se pořádal Wine festival, to bylo super. Dojdete na takovej velko place, což je centrum, tam si koupíte za 200 jejich (Moldovan Leu) knížečku kuponovou a pak obcházíte stánky a za každej kuponek vám nalijou ochutnávku. Bylo to fajn, především díky tomu, že nás náš místní kolega skvěle provedl, věděl, co nesmíme minout. Byl to moc hezký večer plný setkání kolegů, dalších cizích lidí, hudby a závěrečného piva – jo, točej tam Budvajzra a kolega nepije víno a tohle byl jeho poslední večer před cestou domů; taky byste to pro něj udělali.

Kozlovna – když už jsme u toho piva – mají tam naši Kozlovnu, nešla jsem tam, my byli skoro stále po cukrárnách 🙂

Psy tam mají na vodítku, ale taky hodně jen tak po ulicích, psí gangy, ale asi jsou hodní, nevim, sledovala jsem je z okna, jak spořádaně jdou ve směčce a hlídaj si jeden druhého, auta jim dávají přednost. To dají i vám, ale občas jsem nevěřila, že to dobrzdí.

Koupíte tam všechno, co tady, jen je to trochu dražší. Otevřeno mají skoro pořád, v restauracích se najíte velmi dobře a opět zmíněné cukrárny – ty jsou v topu. Kolegyně a kolegové mě v práci každé ráno překvapili tím, že společně snídali, to bylo takové roztomilé a co bylo na stole, to nabízeli ostatním, pohostinnost je tam velká. Na oběd si buď někam zaskočíte, nebo si objednáte jídlo – to se muselo stihnout do 9:30, což jsem stihla tak jednou, ale hlady tam opravdu nemát šanci trpět.

Co se města samotného týče, moc nevím, tolik jsem toho prochodit nestihla, ale mají krásné parky, plné kavárniček a fontán. Budovy i chodníky jsou nastřídačku opravené nebo hodně rozbité. Říká se, že v Kišiněvě toho nemáte moc co vidět a nejspíš na tom bude něco pravdy, zase to máte kousíček do Rumunska, takže výlety se podnikat dají.

Kancelář máme dvě minuty od místa, kde jsem bydlela a tomu byste nevěřili, že i tak může mít někdo problém ji najít – mno, jak to říct, vy víte, že já na sebe prásknu ve finále všechno, takže ano: nahoďte úsměv a pobavte se. Už příjezd z letiště byl zvláštní, protože pan taxikář mě vyložil a chtěl mě tam nechat, což jsem se nedala a řekla, že netuším, kam jít. Načež zjistil, že on to taky netuší, jen jsme měli v ruce asi tak kilový svazek klíčů :)) Jedna brána nereagovala, oběhli jsme to, volali někam – ne neuměl anglicky, ale to není problém, to víme – zkoušel hodně věcí, pak jsme se přes kód dostali za jedny vrata, pak do prvních dveří a tam to vzdal, odložil můj kufr, řekl něco asi na pozdrav a zmizel :)) Já nějak našla dveře do správného bytu a jala se lovit internet, měla jsem být za 20 minut v kanclu na schůzce – pohoda, dyk je to 2 minuty! Když jsem donutila pod výhružkou internet ke spolupráci, nacvakla jsem adresu kanclu a hele, napsalo mi to dvě minuty, takže to bude správně a vyšla jsem. No jo, no, nezapomínejte, že jsem v 7 ráno už seděla v letadle, takže únava byla značná a ano, ty dvě minuty byly pro cestu autem a jakože tam maj dost jednosměrek, tak jsem se tam točila, jak zmrzlý máslo na rozpálený pánvičce. Jo a horko mi bylo, to je pravda. Jak se můžete ztratit dvě minuty od kanclu? Zeptejte se mě!

Zpátky mě už raději dovedli, vše ukázali, pár věcí jsem věděla sama, jakože tam třeba nepijete vodu z kohoutku, ale na to byste přišli sami, je fakt hodně divná. A my tu pitnou vodou i splachujeme… nojo, já vim. Taky bylo kouzelný, když se rozhoukal protipožární alarm – jen tak, teda protože jsem dělala toust, naštěstí doma byla Katarína, nastoupila na štafle a desetikrokovým hmatem ten strašnej alarm umlčela. To se pak stalo ještě tak třikrát 🙂 Pak tam byl ještě jeden takovej rušič, ale to je spíš vtipný: každej večer tam jezdí čistící traktor. Jo, traktor, kterej má za sebou vozejček s vodou a kartáčema a tu křižovatku projede opravdu z každé strany, jede dooost pomalu a dělá dooost bordel a jezdí tak kolem desátý večer? Fakt vtipnovtipný.

Níže přikládám pár fotek a pokud si vzpomenu na další perličku, ráda přihodím. A tak se podívejte na naše stránky, kde se dozvíte více, jak pomáháme.

Zatím!

Jak jsem maso pekla

DRC, neboli Demokratická republika Kongo, neboli Konžská demokratická republika.

Přesně tak, musela jsem se posunout o pár tisícovek kilometrů dál, i tak ale zůstat ve stejné časové zóně, abych se naučila hodit maso do trouby. Teď čekám a doufám, že jsem splnila veškeré instrukce od kolegyně a maso bude k jídlu. Ano, stala se tu ze mě puťka domácí, protože nejen maso peču, ale taky bábovku – během 24 hodin už druhou!

Já vím, máte plno otázek. A ne, to maso určo nebude největší zážitek (i když člověk nikdy neví, co se přihodí). A cože tu dělám kromě pečení? Pracuju; je to další pracovní cesta, kam jsem vyjela s naší organizací. Normálně chodím do kanceláře, kde se setkávám s kolegy, probíráme HR, manažerské záležitosti a taky školím a stále také vyřizuji velkou spoustu e-mailů. Co tu dělá Člověk v tísni, to se můžete dočíst na našich stránkách a určitě se podívejte, je to více, než zajímavé. A tak i můj pobyt zde.

Jsem tu na tři týdny. Cesta sem byla fakt dlouhá, dvakrát přestup, pak přejezd do přístavu a skoro 4 hodiny frčíte rychlolodí, skoro to vypadá jako moře, ale není. Je to jezero Kivu, velký jak blázen, na druhou stranu nedohlédnete. Na jezero koukám i z našeho bytu, kde se mě ujala kolegyně Zuza – díky, kočko!

Máme normální byt, teda až na to, že velmi často neteče voda. Jako vůbec. Rekord byl asi 4 dny, pak sem dojeli s cisternou a doplnili. Dneska teče tak občas. Teplou už nemáme, rozbil se bojler 🙂 Jak to děláme? Buď jsme hrdinky a jdeme do studený a nebo jsme menší hrdinky a uděláme si kýbl-sprchu. Pokud se sem chystáte, doporučuju co nejkratší vlasy, nebo hodně suchýho šamponu 🙂

Vlasy – to jsou ty hezký momenty z kanclu. Kolegyně tu nosí různé paruky a nebo motánky na vlasech a tak jsme to jednou s kolegyní, která seděla vedle mě, probíraly. Oni nám, samozřejmě, naše vlasy závidí. V jednu chvíli to kolegyně už nevydržela a musela si na mé háro sáhnout. Jiné kolegyni zase řekla, že by si vlasy měla nechat narůst, má mikádo a to jim prostě nestačí 🙂 🙂 Mají v tom jasno. A pokud byste si zde vlasy chtěli nechat ostříhat a nechat, tak budete největší star.

Taky jsem dostala radu, že se musím vdát! Že vědí, že nejsem vdaná, to tak vypadlo mezi řečí, jsou velmi zvědaví a hned dodali, že pokud tu zůstanu tak měsíc, tak hnedle mám manžela. No, ještě to zvážím. Děkuju.

Takže srandy tady máme dost. No vidíte, dokonce jsem byla zvolena do čela poroty (president of jury) při testech angličtiny. Fakt jsem se z toho chtěla vymanit, ale zase jsem nechtěla kolegy zklamat. Mělo to trvat takových 20 – 30 minut, ejhle hodina a půl z toho byla. Spíš než zkoušené kolegy jsem ovšem měla tendence hodnotit své spolu – juristy – zkoušelisty. Když dávali dodatečné otázky v angličtině, tak já sama jsem jim nerozuměla. Témata více, než zajímavá: Gender balance například. A studenta se ptali, jak to má s gender balance doma 🙂 Učitelé – zkoušející sekali jednu gramatickou chybku za druhou, ale neslevili ve své přísné formě zkoušení. Měla jsem co dělat, abych je neopravovala stejným stylem, jako naše milé kolegy studenty. Myslím, že trošku litovali, že o mě tak stáli. A když si mě začali tajně fotit, tak jsem je nenechala, no, já se tu taky nejdřív zeptám, než si někoho vyfotím, žejo.

No a teď teda k tomu, co vás asi zajímá nejvíc. Gorily. Gorily ve volné přírodě. Na pár metrů na vlastní oči. Ano, teď mi můžete začít na krásno a bez skrupulí závidět.

Vyjeli jsme ráno v šest, protože tady, než někam dojedete, tak ne že by to bylo daleko, ale cesty jsou takové odvážné. Když asfalt, tak totální chaos a zácpy a často asfalt končí a pak je to taková hodně hrbolatá bahnitá šutroidně děravá cesta. Ze začátku vás to i baví… pak už vám je jenom blbě.

Dojeli jsme do národního parku, celou cestu strašně chcalo. Říkali jsme si, tse, v Bukavu prší, tam – v parku – nebude. Tak tam chcalo ještě o větší fous víc. Jojo, taky jsem si vzpomněla na Madeiru a mé štěstí na počasí. Po cca hodině někdo dojel a divil se, proč jsme tam tak brzy. Další hoďku jsme čekali, dostali jsme čaj a já vytasila svou první bábovku. Bábovku jsme snědli a pořád nic. Pršelo. Celkem tři hoďky jsme si počekali, nebylo tam moc co dělat, tak voplendujete kolem a fotíte divný kosti – asi sloní. Občas někdo přišel a říkal, že gorilí rodiny trasujou. Pak jsme dostali školení. Takže, jsou dva druhy goril, jedna je ta z těch hor, těm se do očí nedívejte, to si pamatujete dobře. Ale ty naše – nížinný – tam s těmi naopak oční kontakt dělejte. To je oukej. A taky opakujte to, co případně dělá zvědavé mládě gorilí.

Tady mají dvě rodiny, které jsou zvyklé na lidi, k nim se můžete přiblížit a celou hodinu je pozorovat. Kolegyně, která zde byla před námi, tak říkala, že je hledali asi 4 hodiny, propadali se různě do bahna a pak je viděli na 20 minut. Pořád pršelo, tak jsme byli celkem skeptičtí.

Ale pak! Pak přestalo pršet a my mohli vyrazit. Přijel náklaďáček plnej pánů v uniformách, zbraně, mačety… divnej pocit jsem z toho měla. Ale nepršelo. Chvíli jsme jeli, pak jsme cca 30 minut šli po cestě takovým jakože lesem a pak jsme zahnuli do už ne lesa, ale spíš džungle. A tím zábava začala. Poškrábaný až za ušima! Ale nepršelo! Náš doprovod – asi pět pánů nám klestil cestu mačetami. Asi po dvaceti minutách jsme nasadili roušky (to bylo už i před covidem nutností) a najednou jsme koukali na celou gorilí rodinku, jak se rozvaluje na nízkém placatém stromě a líně nás pozoruje. Táta goril byl úplně vyrelaxovaný, máme gorilí měla na zádech dvě malé přísavky – věděli jste, že i gorily můžou mít dvojčata? Pak tam bylo ještě jedno větší mládě, které bylo zvědavé a občas se bilo do prsou, tak jsme to poslušně opakovali a oční kontakt navazovali. Vysoko ve stromech byla další mamá s malým. No, co vám budu, zážitek velký. Mámy s dětma si pak někam odfrčely, ale táta slezl a nechal se očumovat z pár metrů, vůbec nevypadal nebezpečně. Bylo jasné, že našeho hlavního průvodce zná, občas si něco navzájem zabručeli. Malé pískle nám na závěr udělalo ještě krásnej zhup na lijáně, táta nám ukázal chrup, pak zadek a byl pryč.

To be continued.