Tři týdny strávené v Moldavsku, nebo-li správně řečeno v Moldavské republice. A nyní pozor, pár testovacích otázek: dokázali byste ukázat na slepé mapě, kde přesně Moldavsko leží? Jakým jazykem či jazyky se tam mluví? A nebo jak se jmenuje hlavní město?

Pokud nevíte, nic si z toho nedělejte, nejste sami a proto čtete tento blog, abyste se dozvěděli něco nového, žejo? A pokud to všechno víte, tak gratuluju a pro vás bude určitě zajímavých pár špíčků, kterých jsem si za svůj krátký pobyt všimla.

My (naše organizace) jsme v Moldavsku už od roku 2003 a šlo především o rozvojovou pomoc, což se změnilo eskalací situace na Ukrajině v tomto roce, tím se náš program rozšířil i o humanitární pomoc (jo, koukni na mapu) a mise se celkově rozrostla, nedávno ještě pár zaměstnanců sedících v jedné kanceláři, dneska čítá cca 60 kolegů a kolegyň.

Moldavsko patří mezi nejchudší země Evropy!!! Hlavní město je Kišiněv, mluví se tam rumunsky a rusky a pokud jste to ještě neudělali, podívejte se na mapu, kde přesně leží. Jop, nemají to lehké..

Je tam o hodinu více, než u nás a pár stupňů tepleji, jako tak o dva až pět. Takže žádný velký rozdíl, ale nebyla jsem tam v létě a při návratu do ČR zažívám neobvykle teplý podzim – dneska 23 stupňů, cože??

To nejlepší na Moldavsku je jejich víno, fakt. Každej to říkal, ještě k tomu přidávali sushi, to bylo divnější, ale to víno! Já tomu zas tak nevěřila, ale to vám je zážitek, že si říkáte, že doma si to víno už prostě nedáte. Naštěstí tohle mě přešlo vcelku rychlostí světla. Sushi – ano, mají tam restaurace, kde fakt dokáží dělat výborné sushi, ale jejich národní pokrm to rozhodně není, haha. Co jsem si tam ale fakt užila, tak to byly různé dortíky. S kolegyněmi každá procházka znamenala jít kolem kavárny či cukrárny a cokoliv objednadného byla jistota. Jednou jsme je zmátli tím, že jsme chtěli kafe, zákusek (to je taky vtipný slovo) a víno. Nevím, zda-li to bylo tou angličtinou nebo pro ně divnou kombinací? Netuším, ale ptali se nás 3x jaké víno a jestli víme, že si objednáváme suché.

Měla jsem štěstí, že první víkend, co jsem tam trávila, tak se pořádal Wine festival, to bylo super. Dojdete na takovej velko place, což je centrum, tam si koupíte za 200 jejich (Moldovan Leu) knížečku kuponovou a pak obcházíte stánky a za každej kuponek vám nalijou ochutnávku. Bylo to fajn, především díky tomu, že nás náš místní kolega skvěle provedl, věděl, co nesmíme minout. Byl to moc hezký večer plný setkání kolegů, dalších cizích lidí, hudby a závěrečného piva – jo, točej tam Budvajzra a kolega nepije víno a tohle byl jeho poslední večer před cestou domů; taky byste to pro něj udělali.

Kozlovna – když už jsme u toho piva – mají tam naši Kozlovnu, nešla jsem tam, my byli skoro stále po cukrárnách 🙂

Psy tam mají na vodítku, ale taky hodně jen tak po ulicích, psí gangy, ale asi jsou hodní, nevim, sledovala jsem je z okna, jak spořádaně jdou ve směčce a hlídaj si jeden druhého, auta jim dávají přednost. To dají i vám, ale občas jsem nevěřila, že to dobrzdí.

Koupíte tam všechno, co tady, jen je to trochu dražší. Otevřeno mají skoro pořád, v restauracích se najíte velmi dobře a opět zmíněné cukrárny – ty jsou v topu. Kolegyně a kolegové mě v práci každé ráno překvapili tím, že společně snídali, to bylo takové roztomilé a co bylo na stole, to nabízeli ostatním, pohostinnost je tam velká. Na oběd si buď někam zaskočíte, nebo si objednáte jídlo – to se muselo stihnout do 9:30, což jsem stihla tak jednou, ale hlady tam opravdu nemát šanci trpět.

Co se města samotného týče, moc nevím, tolik jsem toho prochodit nestihla, ale mají krásné parky, plné kavárniček a fontán. Budovy i chodníky jsou nastřídačku opravené nebo hodně rozbité. Říká se, že v Kišiněvě toho nemáte moc co vidět a nejspíš na tom bude něco pravdy, zase to máte kousíček do Rumunska, takže výlety se podnikat dají.

Kancelář máme dvě minuty od místa, kde jsem bydlela a tomu byste nevěřili, že i tak může mít někdo problém ji najít – mno, jak to říct, vy víte, že já na sebe prásknu ve finále všechno, takže ano: nahoďte úsměv a pobavte se. Už příjezd z letiště byl zvláštní, protože pan taxikář mě vyložil a chtěl mě tam nechat, což jsem se nedala a řekla, že netuším, kam jít. Načež zjistil, že on to taky netuší, jen jsme měli v ruce asi tak kilový svazek klíčů :)) Jedna brána nereagovala, oběhli jsme to, volali někam – ne neuměl anglicky, ale to není problém, to víme – zkoušel hodně věcí, pak jsme se přes kód dostali za jedny vrata, pak do prvních dveří a tam to vzdal, odložil můj kufr, řekl něco asi na pozdrav a zmizel :)) Já nějak našla dveře do správného bytu a jala se lovit internet, měla jsem být za 20 minut v kanclu na schůzce – pohoda, dyk je to 2 minuty! Když jsem donutila pod výhružkou internet ke spolupráci, nacvakla jsem adresu kanclu a hele, napsalo mi to dvě minuty, takže to bude správně a vyšla jsem. No jo, no, nezapomínejte, že jsem v 7 ráno už seděla v letadle, takže únava byla značná a ano, ty dvě minuty byly pro cestu autem a jakože tam maj dost jednosměrek, tak jsem se tam točila, jak zmrzlý máslo na rozpálený pánvičce. Jo a horko mi bylo, to je pravda. Jak se můžete ztratit dvě minuty od kanclu? Zeptejte se mě!

Zpátky mě už raději dovedli, vše ukázali, pár věcí jsem věděla sama, jakože tam třeba nepijete vodu z kohoutku, ale na to byste přišli sami, je fakt hodně divná. A my tu pitnou vodou i splachujeme… nojo, já vim. Taky bylo kouzelný, když se rozhoukal protipožární alarm – jen tak, teda protože jsem dělala toust, naštěstí doma byla Katarína, nastoupila na štafle a desetikrokovým hmatem ten strašnej alarm umlčela. To se pak stalo ještě tak třikrát 🙂 Pak tam byl ještě jeden takovej rušič, ale to je spíš vtipný: každej večer tam jezdí čistící traktor. Jo, traktor, kterej má za sebou vozejček s vodou a kartáčema a tu křižovatku projede opravdu z každé strany, jede dooost pomalu a dělá dooost bordel a jezdí tak kolem desátý večer? Fakt vtipnovtipný.

Níže přikládám pár fotek a pokud si vzpomenu na další perličku, ráda přihodím. A tak se podívejte na naše stránky, kde se dozvíte více, jak pomáháme.

Zatím!

DRC, neboli Demokratická republika Kongo, neboli Konžská demokratická republika.

Přesně tak, musela jsem se posunout o pár tisícovek kilometrů dál, i tak ale zůstat ve stejné časové zóně, abych se naučila hodit maso do trouby. Teď čekám a doufám, že jsem splnila veškeré instrukce od kolegyně a maso bude k jídlu. Ano, stala se tu ze mě puťka domácí, protože nejen maso peču, ale taky bábovku – během 24 hodin už druhou!

Já vím, máte plno otázek. A ne, to maso určo nebude největší zážitek (i když člověk nikdy neví, co se přihodí). A cože tu dělám kromě pečení? Pracuju; je to další pracovní cesta, kam jsem vyjela s naší organizací. Normálně chodím do kanceláře, kde se setkávám s kolegy, probíráme HR, manažerské záležitosti a taky školím a stále také vyřizuji velkou spoustu e-mailů. Co tu dělá Člověk v tísni, to se můžete dočíst na našich stránkách a určitě se podívejte, je to více, než zajímavé. A tak i můj pobyt zde.

Jsem tu na tři týdny. Cesta sem byla fakt dlouhá, dvakrát přestup, pak přejezd do přístavu a skoro 4 hodiny frčíte rychlolodí, skoro to vypadá jako moře, ale není. Je to jezero Kivu, velký jak blázen, na druhou stranu nedohlédnete. Na jezero koukám i z našeho bytu, kde se mě ujala kolegyně Zuza – díky, kočko!

Máme normální byt, teda až na to, že velmi často neteče voda. Jako vůbec. Rekord byl asi 4 dny, pak sem dojeli s cisternou a doplnili. Dneska teče tak občas. Teplou už nemáme, rozbil se bojler 🙂 Jak to děláme? Buď jsme hrdinky a jdeme do studený a nebo jsme menší hrdinky a uděláme si kýbl-sprchu. Pokud se sem chystáte, doporučuju co nejkratší vlasy, nebo hodně suchýho šamponu 🙂

Vlasy – to jsou ty hezký momenty z kanclu. Kolegyně tu nosí různé paruky a nebo motánky na vlasech a tak jsme to jednou s kolegyní, která seděla vedle mě, probíraly. Oni nám, samozřejmě, naše vlasy závidí. V jednu chvíli to kolegyně už nevydržela a musela si na mé háro sáhnout. Jiné kolegyni zase řekla, že by si vlasy měla nechat narůst, má mikádo a to jim prostě nestačí 🙂 🙂 Mají v tom jasno. A pokud byste si zde vlasy chtěli nechat ostříhat a nechat, tak budete největší star.

Taky jsem dostala radu, že se musím vdát! Že vědí, že nejsem vdaná, to tak vypadlo mezi řečí, jsou velmi zvědaví a hned dodali, že pokud tu zůstanu tak měsíc, tak hnedle mám manžela. No, ještě to zvážím. Děkuju.

Takže srandy tady máme dost. No vidíte, dokonce jsem byla zvolena do čela poroty (president of jury) při testech angličtiny. Fakt jsem se z toho chtěla vymanit, ale zase jsem nechtěla kolegy zklamat. Mělo to trvat takových 20 – 30 minut, ejhle hodina a půl z toho byla. Spíš než zkoušené kolegy jsem ovšem měla tendence hodnotit své spolu – juristy – zkoušelisty. Když dávali dodatečné otázky v angličtině, tak já sama jsem jim nerozuměla. Témata více, než zajímavá: Gender balance například. A studenta se ptali, jak to má s gender balance doma 🙂 Učitelé – zkoušející sekali jednu gramatickou chybku za druhou, ale neslevili ve své přísné formě zkoušení. Měla jsem co dělat, abych je neopravovala stejným stylem, jako naše milé kolegy studenty. Myslím, že trošku litovali, že o mě tak stáli. A když si mě začali tajně fotit, tak jsem je nenechala, no, já se tu taky nejdřív zeptám, než si někoho vyfotím, žejo.

No a teď teda k tomu, co vás asi zajímá nejvíc. Gorily. Gorily ve volné přírodě. Na pár metrů na vlastní oči. Ano, teď mi můžete začít na krásno a bez skrupulí závidět.

Vyjeli jsme ráno v šest, protože tady, než někam dojedete, tak ne že by to bylo daleko, ale cesty jsou takové odvážné. Když asfalt, tak totální chaos a zácpy a často asfalt končí a pak je to taková hodně hrbolatá bahnitá šutroidně děravá cesta. Ze začátku vás to i baví… pak už vám je jenom blbě.

Dojeli jsme do národního parku, celou cestu strašně chcalo. Říkali jsme si, tse, v Bukavu prší, tam – v parku – nebude. Tak tam chcalo ještě o větší fous víc. Jojo, taky jsem si vzpomněla na Madeiru a mé štěstí na počasí. Po cca hodině někdo dojel a divil se, proč jsme tam tak brzy. Další hoďku jsme čekali, dostali jsme čaj a já vytasila svou první bábovku. Bábovku jsme snědli a pořád nic. Pršelo. Celkem tři hoďky jsme si počekali, nebylo tam moc co dělat, tak voplendujete kolem a fotíte divný kosti – asi sloní. Občas někdo přišel a říkal, že gorilí rodiny trasujou. Pak jsme dostali školení. Takže, jsou dva druhy goril, jedna je ta z těch hor, těm se do očí nedívejte, to si pamatujete dobře. Ale ty naše – nížinný – tam s těmi naopak oční kontakt dělejte. To je oukej. A taky opakujte to, co případně dělá zvědavé mládě gorilí.

Tady mají dvě rodiny, které jsou zvyklé na lidi, k nim se můžete přiblížit a celou hodinu je pozorovat. Kolegyně, která zde byla před námi, tak říkala, že je hledali asi 4 hodiny, propadali se různě do bahna a pak je viděli na 20 minut. Pořád pršelo, tak jsme byli celkem skeptičtí.

Ale pak! Pak přestalo pršet a my mohli vyrazit. Přijel náklaďáček plnej pánů v uniformách, zbraně, mačety… divnej pocit jsem z toho měla. Ale nepršelo. Chvíli jsme jeli, pak jsme cca 30 minut šli po cestě takovým jakože lesem a pak jsme zahnuli do už ne lesa, ale spíš džungle. A tím zábava začala. Poškrábaný až za ušima! Ale nepršelo! Náš doprovod – asi pět pánů nám klestil cestu mačetami. Asi po dvaceti minutách jsme nasadili roušky (to bylo už i před covidem nutností) a najednou jsme koukali na celou gorilí rodinku, jak se rozvaluje na nízkém placatém stromě a líně nás pozoruje. Táta goril byl úplně vyrelaxovaný, máme gorilí měla na zádech dvě malé přísavky – věděli jste, že i gorily můžou mít dvojčata? Pak tam bylo ještě jedno větší mládě, které bylo zvědavé a občas se bilo do prsou, tak jsme to poslušně opakovali a oční kontakt navazovali. Vysoko ve stromech byla další mamá s malým. No, co vám budu, zážitek velký. Mámy s dětma si pak někam odfrčely, ale táta slezl a nechal se očumovat z pár metrů, vůbec nevypadal nebezpečně. Bylo jasné, že našeho hlavního průvodce zná, občas si něco navzájem zabručeli. Malé pískle nám na závěr udělalo ještě krásnej zhup na lijáně, táta nám ukázal chrup, pak zadek a byl pryč.

To be continued.

Návrat z mise před dávnou dobou, ale pojďme si to shrnout a kouknout na to z pohledu čísel:

Celkem jsem na této cestě strávila cca 129600 minut, což je nějakých 2160 hodin a jednoduše by se tedy dalo říct, že 90 dní, prostě 3 měsíce bez tří dnů. Nejdelší souvislý výjezd zatím. A moc fajn.

Za dobu covidu 12x testovaná a téměř všemi možnými kombinacemi: z nosu – obě dírky, nebo jen jedna, z nosu a krku, jen z krku – to bylo nejhnusnější, jednou mi tam tu špejli v nose nechali a odešli. Občas jsme si říkali, že už jen z toho zadečku nám zbejvá. Jen tedy v ČR jsem k tomu dostala ještě krutopřísnou přednášku o tom, jak mám vytáhnout nos, aniž bych si sáhla na roušku a kohokoliv tam v tý maringotce nenakazila. Vítej doma, Dori :))

Z 12ti testů – 0 pozitivních. JUCH

Protilátek také 0, nevim, jestli juch nebo nejuch. Na to, kde všude jsem byla a jak je to/bylo v Iráku uvolněné, že jsem celkem dost cestovala tam a zpět, chodila do kanceláře, kde byli ostatní kolegové, tak vlastně asi dobré.

Počet navštívených zemí: 3.

A ten počet postelí? Napočítala jsem 15. Jak je to možné? Všechno se vším souvisí a pokud jsem někam přejížděla, například z Turecka do Iráku, tak jsem nejdřív musela do karanténního bytu, tam pár dní pobýt a byt uvolnit. A takhle jsme se museli skládat několikrát. Jednou je tam započítaný i gauč v Turecku, když jsem navštívila kolegy v jiném bytě a už bylo pozdě si vzít taxíka a jet domů (cca 10 večer, i tam je lockdown).

A jinak samozřejmě ještě pár historek k dobru. Začnou tou o lazebníkovi. To jsme takhle s kolegou byli vyslaní do země daleké a městečka malého, kde je jedna z našich kanceláří. Byla sobota, šli jsme si pro snídani. Asi nikoho nepřekvapí, že falafel si dáte jak k snídani, tak k obědu, někdy i k večeři (často). A cestou zpět jsme narazili na lazebníka. Tož kolega zahlásil, že on to rozhodně potřebuje a já jsem určitě nikdy nebyla a neviděla, takže budu mít zážitek. Nojo, měla a nejen já. Mladý chlapec na nás nechápavě koukal, pak se snažil gestikulovat, něco naznačoval, ukazoval ke stropu a my si řekli, aha, nejde mu elektřina, takže nemá teplou vodu, ale to nevadí. V konvici byla zrovna uvařená. S úsměvem jsme pobídli mladého hocha lazebníka, ať se dá do práce. Já se bavila královsky. Jinoch evidentně moc netušil, byl si fakt nejistý. Nejdříve nasadil ochrannou pláštěnku, přičemž kolegu málem přiškrtil, takže jen ručník. Vzal strojek. Kolega ho přesvědčil, že chce pěnu a klasické oholení, chlapec ještě více znejistěl, nicméně natřel, vzal břitvu a začal. Kolegovy oči se plnily nervozitou a po chvíli holiče zarazil, že takto ne a ať to dokončí strojkem :)) Vypadalo to na obětního beránka :)) V tom došel jiný mladý lazebník a s potutelným úsměvem nám oznámil, že nemusíme nic platit. Opravdu jsem takový zážitek u lazebníka zažila poprvé a nebyla jsem jediná. Ten kámoš lazebníka taky evidentně nikoho před tím ještě neholil 🙂

Také jsme vařili kolegům večeři. Mno, nebudu si za to brát zásluhy, já toho moc nenavařila, ale já si to objednala! Guláš. Protože Tomáš ho tam vařil i minule a byl moc dobrý a po těch kuřatech a shawarmách a falafelech, guláš je jak pohlazení z jiných vesmírů. Knedlík nebyl, chleba nebyl, ale těstoviny k tomu jdou taky dobře. Akorát nám chyběla sůl, tu jsme sháněli po celém baráku a nakonec nějakou piksličku s bílým obsahem našli. Kolegu Itala to pak samozřejmě táhlo ke sporáku a jal se těstoviny ochutnat, zda-li jsou už al dente. No, možná i byly al dente, ale taky s přídavkem podivné chuti a sůl to rozhodně nebyla. Po velmi krátkém vyšetřování jsme došli k omylu, že ne sůl, nýbrž kyselina citronová se nám dostala pod vařečku. Představte si, že bychom to zjistili až na těch talířích, guláš by šel tam, kam šly ty těstoviny a to já bych v ten moment nepřežila. Takhle jsme měli guláš s gulášem a ve finále to bylo ideální.

Pak už se blížil můj návrat domů, který jsme opět naplánovali přes Turecko, tam jsme se cestou do Gaziantepu zastavili na noc v Mardinu – bože, podívejte se a nebo ne, rovnou tam jeďte, to je tak hezké místo! Jen jsme tam příšerně mrzli a bohužel kvůli covidu bylo vše zavřené. Ale i tak nás místní člověk pozval k sobě, nabídl nám čaj a vodu a povídal o místní situaci. Jo, je to tak zajímavé místo, že jako popelář tam jezdí týpek na oslovi. Boží.

A pak už zpět v Gaziantepu na ubikaci jsme koukali na Netflix a zevlovali a střídali se v koupelně a já byla tak líná, ale nakonec jsem šla a když už šlo jen o to pustit vodu, tak nic. Prostě ani kapka a nikde. Ještě ten večer jsme se museli stěhovat na hotel. Tam mi nesplachoval záchod, přišli, opravili, protýkalo to, oznámila jsem, prej dobrý. Někdy v jednu v noci? Nevim, už jsem ale spala, to vim dost dobře, protože mi volali, vzbudili mě a že se musím HNED přestěhovat jinam. Já v pyžamku, oni tam stáli koukali, jak házím věci do batohu a nasraně odcházím do úplně jiného pokoje. Takže doslova z postele do postele. Zas taková zábava to není, to vám povim.

A jak to bude dál? Mno, něco málo se plánuje, stay tuned!

• 

• 

• 

• 

•