Archiv rubriky: PIN (pracovní)

Moldavsko – víno a dortíky

Tři týdny strávené v Moldavsku, nebo-li správně řečeno v Moldavské republice. A nyní pozor, pár testovacích otázek: dokázali byste ukázat na slepé mapě, kde přesně Moldavsko leží? Jakým jazykem či jazyky se tam mluví? A nebo jak se jmenuje hlavní město?

Pokud nevíte, nic si z toho nedělejte, nejste sami a proto čtete tento blog, abyste se dozvěděli něco nového, žejo? A pokud to všechno víte, tak gratuluju a pro vás bude určitě zajímavých pár špíčků, kterých jsem si za svůj krátký pobyt všimla.

My (naše organizace) jsme v Moldavsku už od roku 2003 a šlo především o rozvojovou pomoc, což se změnilo eskalací situace na Ukrajině v tomto roce, tím se náš program rozšířil i o humanitární pomoc (jo, koukni na mapu) a mise se celkově rozrostla, nedávno ještě pár zaměstnanců sedících v jedné kanceláři, dneska čítá cca 60 kolegů a kolegyň.

Moldavsko patří mezi nejchudší země Evropy!!! Hlavní město je Kišiněv, mluví se tam rumunsky a rusky a pokud jste to ještě neudělali, podívejte se na mapu, kde přesně leží. Jop, nemají to lehké..

Je tam o hodinu více, než u nás a pár stupňů tepleji, jako tak o dva až pět. Takže žádný velký rozdíl, ale nebyla jsem tam v létě a při návratu do ČR zažívám neobvykle teplý podzim – dneska 23 stupňů, cože??

To nejlepší na Moldavsku je jejich víno, fakt. Každej to říkal, ještě k tomu přidávali sushi, to bylo divnější, ale to víno! Já tomu zas tak nevěřila, ale to vám je zážitek, že si říkáte, že doma si to víno už prostě nedáte. Naštěstí tohle mě přešlo vcelku rychlostí světla. Sushi – ano, mají tam restaurace, kde fakt dokáží dělat výborné sushi, ale jejich národní pokrm to rozhodně není, haha. Co jsem si tam ale fakt užila, tak to byly různé dortíky. S kolegyněmi každá procházka znamenala jít kolem kavárny či cukrárny a cokoliv objednadného byla jistota. Jednou jsme je zmátli tím, že jsme chtěli kafe, zákusek (to je taky vtipný slovo) a víno. Nevím, zda-li to bylo tou angličtinou nebo pro ně divnou kombinací? Netuším, ale ptali se nás 3x jaké víno a jestli víme, že si objednáváme suché.

Měla jsem štěstí, že první víkend, co jsem tam trávila, tak se pořádal Wine festival, to bylo super. Dojdete na takovej velko place, což je centrum, tam si koupíte za 200 jejich (Moldovan Leu) knížečku kuponovou a pak obcházíte stánky a za každej kuponek vám nalijou ochutnávku. Bylo to fajn, především díky tomu, že nás náš místní kolega skvěle provedl, věděl, co nesmíme minout. Byl to moc hezký večer plný setkání kolegů, dalších cizích lidí, hudby a závěrečného piva – jo, točej tam Budvajzra a kolega nepije víno a tohle byl jeho poslední večer před cestou domů; taky byste to pro něj udělali.

Kozlovna – když už jsme u toho piva – mají tam naši Kozlovnu, nešla jsem tam, my byli skoro stále po cukrárnách 🙂

Psy tam mají na vodítku, ale taky hodně jen tak po ulicích, psí gangy, ale asi jsou hodní, nevim, sledovala jsem je z okna, jak spořádaně jdou ve směčce a hlídaj si jeden druhého, auta jim dávají přednost. To dají i vám, ale občas jsem nevěřila, že to dobrzdí.

Koupíte tam všechno, co tady, jen je to trochu dražší. Otevřeno mají skoro pořád, v restauracích se najíte velmi dobře a opět zmíněné cukrárny – ty jsou v topu. Kolegyně a kolegové mě v práci každé ráno překvapili tím, že společně snídali, to bylo takové roztomilé a co bylo na stole, to nabízeli ostatním, pohostinnost je tam velká. Na oběd si buď někam zaskočíte, nebo si objednáte jídlo – to se muselo stihnout do 9:30, což jsem stihla tak jednou, ale hlady tam opravdu nemát šanci trpět.

Co se města samotného týče, moc nevím, tolik jsem toho prochodit nestihla, ale mají krásné parky, plné kavárniček a fontán. Budovy i chodníky jsou nastřídačku opravené nebo hodně rozbité. Říká se, že v Kišiněvě toho nemáte moc co vidět a nejspíš na tom bude něco pravdy, zase to máte kousíček do Rumunska, takže výlety se podnikat dají.

Kancelář máme dvě minuty od místa, kde jsem bydlela a tomu byste nevěřili, že i tak může mít někdo problém ji najít – mno, jak to říct, vy víte, že já na sebe prásknu ve finále všechno, takže ano: nahoďte úsměv a pobavte se. Už příjezd z letiště byl zvláštní, protože pan taxikář mě vyložil a chtěl mě tam nechat, což jsem se nedala a řekla, že netuším, kam jít. Načež zjistil, že on to taky netuší, jen jsme měli v ruce asi tak kilový svazek klíčů :)) Jedna brána nereagovala, oběhli jsme to, volali někam – ne neuměl anglicky, ale to není problém, to víme – zkoušel hodně věcí, pak jsme se přes kód dostali za jedny vrata, pak do prvních dveří a tam to vzdal, odložil můj kufr, řekl něco asi na pozdrav a zmizel :)) Já nějak našla dveře do správného bytu a jala se lovit internet, měla jsem být za 20 minut v kanclu na schůzce – pohoda, dyk je to 2 minuty! Když jsem donutila pod výhružkou internet ke spolupráci, nacvakla jsem adresu kanclu a hele, napsalo mi to dvě minuty, takže to bude správně a vyšla jsem. No jo, no, nezapomínejte, že jsem v 7 ráno už seděla v letadle, takže únava byla značná a ano, ty dvě minuty byly pro cestu autem a jakože tam maj dost jednosměrek, tak jsem se tam točila, jak zmrzlý máslo na rozpálený pánvičce. Jo a horko mi bylo, to je pravda. Jak se můžete ztratit dvě minuty od kanclu? Zeptejte se mě!

Zpátky mě už raději dovedli, vše ukázali, pár věcí jsem věděla sama, jakože tam třeba nepijete vodu z kohoutku, ale na to byste přišli sami, je fakt hodně divná. A my tu pitnou vodou i splachujeme… nojo, já vim. Taky bylo kouzelný, když se rozhoukal protipožární alarm – jen tak, teda protože jsem dělala toust, naštěstí doma byla Katarína, nastoupila na štafle a desetikrokovým hmatem ten strašnej alarm umlčela. To se pak stalo ještě tak třikrát 🙂 Pak tam byl ještě jeden takovej rušič, ale to je spíš vtipný: každej večer tam jezdí čistící traktor. Jo, traktor, kterej má za sebou vozejček s vodou a kartáčema a tu křižovatku projede opravdu z každé strany, jede dooost pomalu a dělá dooost bordel a jezdí tak kolem desátý večer? Fakt vtipnovtipný.

Níže přikládám pár fotek a pokud si vzpomenu na další perličku, ráda přihodím. A tak se podívejte na naše stránky, kde se dozvíte více, jak pomáháme.

Zatím!

Z postele do postele

Návrat z mise před dávnou dobou, ale pojďme si to shrnout a kouknout na to z pohledu čísel:

Celkem jsem na této cestě strávila cca 129600 minut, což je nějakých 2160 hodin a jednoduše by se tedy dalo říct, že 90 dní, prostě 3 měsíce bez tří dnů. Nejdelší souvislý výjezd zatím. A moc fajn.

Za dobu covidu 12x testovaná a téměř všemi možnými kombinacemi: z nosu – obě dírky, nebo jen jedna, z nosu a krku, jen z krku – to bylo nejhnusnější, jednou mi tam tu špejli v nose nechali a odešli. Občas jsme si říkali, že už jen z toho zadečku nám zbejvá. Jen tedy v ČR jsem k tomu dostala ještě krutopřísnou přednášku o tom, jak mám vytáhnout nos, aniž bych si sáhla na roušku a kohokoliv tam v tý maringotce nenakazila. Vítej doma, Dori :))

Z 12ti testů – 0 pozitivních. JUCH

Protilátek také 0, nevim, jestli juch nebo nejuch. Na to, kde všude jsem byla a jak je to/bylo v Iráku uvolněné, že jsem celkem dost cestovala tam a zpět, chodila do kanceláře, kde byli ostatní kolegové, tak vlastně asi dobré.

Počet navštívených zemí: 3.

A ten počet postelí? Napočítala jsem 15. Jak je to možné? Všechno se vším souvisí a pokud jsem někam přejížděla, například z Turecka do Iráku, tak jsem nejdřív musela do karanténního bytu, tam pár dní pobýt a byt uvolnit. A takhle jsme se museli skládat několikrát. Jednou je tam započítaný i gauč v Turecku, když jsem navštívila kolegy v jiném bytě a už bylo pozdě si vzít taxíka a jet domů (cca 10 večer, i tam je lockdown).

A jinak samozřejmě ještě pár historek k dobru. Začnou tou o lazebníkovi. To jsme takhle s kolegou byli vyslaní do země daleké a městečka malého, kde je jedna z našich kanceláří. Byla sobota, šli jsme si pro snídani. Asi nikoho nepřekvapí, že falafel si dáte jak k snídani, tak k obědu, někdy i k večeři (často). A cestou zpět jsme narazili na lazebníka. Tož kolega zahlásil, že on to rozhodně potřebuje a já jsem určitě nikdy nebyla a neviděla, takže budu mít zážitek. Nojo, měla a nejen já. Mladý chlapec na nás nechápavě koukal, pak se snažil gestikulovat, něco naznačoval, ukazoval ke stropu a my si řekli, aha, nejde mu elektřina, takže nemá teplou vodu, ale to nevadí. V konvici byla zrovna uvařená. S úsměvem jsme pobídli mladého hocha lazebníka, ať se dá do práce. Já se bavila královsky. Jinoch evidentně moc netušil, byl si fakt nejistý. Nejdříve nasadil ochrannou pláštěnku, přičemž kolegu málem přiškrtil, takže jen ručník. Vzal strojek. Kolega ho přesvědčil, že chce pěnu a klasické oholení, chlapec ještě více znejistěl, nicméně natřel, vzal břitvu a začal. Kolegovy oči se plnily nervozitou a po chvíli holiče zarazil, že takto ne a ať to dokončí strojkem :)) Vypadalo to na obětního beránka :)) V tom došel jiný mladý lazebník a s potutelným úsměvem nám oznámil, že nemusíme nic platit. Opravdu jsem takový zážitek u lazebníka zažila poprvé a nebyla jsem jediná. Ten kámoš lazebníka taky evidentně nikoho před tím ještě neholil 🙂

Také jsme vařili kolegům večeři. Mno, nebudu si za to brát zásluhy, já toho moc nenavařila, ale já si to objednala! Guláš. Protože Tomáš ho tam vařil i minule a byl moc dobrý a po těch kuřatech a shawarmách a falafelech, guláš je jak pohlazení z jiných vesmírů. Knedlík nebyl, chleba nebyl, ale těstoviny k tomu jdou taky dobře. Akorát nám chyběla sůl, tu jsme sháněli po celém baráku a nakonec nějakou piksličku s bílým obsahem našli. Kolegu Itala to pak samozřejmě táhlo ke sporáku a jal se těstoviny ochutnat, zda-li jsou už al dente. No, možná i byly al dente, ale taky s přídavkem podivné chuti a sůl to rozhodně nebyla. Po velmi krátkém vyšetřování jsme došli k omylu, že ne sůl, nýbrž kyselina citronová se nám dostala pod vařečku. Představte si, že bychom to zjistili až na těch talířích, guláš by šel tam, kam šly ty těstoviny a to já bych v ten moment nepřežila. Takhle jsme měli guláš s gulášem a ve finále to bylo ideální.

Pak už se blížil můj návrat domů, který jsme opět naplánovali přes Turecko, tam jsme se cestou do Gaziantepu zastavili na noc v Mardinu – bože, podívejte se a nebo ne, rovnou tam jeďte, to je tak hezké místo! Jen jsme tam příšerně mrzli a bohužel kvůli covidu bylo vše zavřené. Ale i tak nás místní člověk pozval k sobě, nabídl nám čaj a vodu a povídal o místní situaci. Jo, je to tak zajímavé místo, že jako popelář tam jezdí týpek na oslovi. Boží.

A pak už zpět v Gaziantepu na ubikaci jsme koukali na Netflix a zevlovali a střídali se v koupelně a já byla tak líná, ale nakonec jsem šla a když už šlo jen o to pustit vodu, tak nic. Prostě ani kapka a nikde. Ještě ten večer jsme se museli stěhovat na hotel. Tam mi nesplachoval záchod, přišli, opravili, protýkalo to, oznámila jsem, prej dobrý. Někdy v jednu v noci? Nevim, už jsem ale spala, to vim dost dobře, protože mi volali, vzbudili mě a že se musím HNED přestěhovat jinam. Já v pyžamku, oni tam stáli koukali, jak házím věci do batohu a nasraně odcházím do úplně jiného pokoje. Takže doslova z postele do postele. Zas taková zábava to není, to vám povim.

A jak to bude dál? Mno, něco málo se plánuje, stay tuned!

Frajerka v teniskách

Zima přišla. Zima je venku a zima je někdy i uvnitř. První sníh! Topí se tu totiž klimatizací, která nefunguje, když nejde elektřina, žejo. No a proč jsem si nevzala teplejší boty? Protože byl listopad a teploty zde více než krásné. Kdo by myslel na teplou obuv. Jo a nevešlo se mi to do kufru, takže tak. Ale nijak zásadně netrpím, za dobu cestování mám už vytvořený celkem dobrý systém. Například je fakt dobrý mít u postele čepici, v noci tu profukuje. Nebo aspoň mikinu s kapucí. A pak všechno do kupy i se šálou. Roušky taky zahřejou 🙂

Další dobrá věc, co se mi osvědčila je – nepít, když se vydáváte na cestu. Jsem nyní na cestách po našich dalších kanceláří a občas to jsou daleké přejezdy. Ne, že by to byla tak dlouhá cesta, jako spíš špatná cesta. Naštěstí jsem si udělala průpravu na „udrž žaludek v těle“ během cestování po Islandu 🙂 takže klidně můžu sedět vzadu a jen tak mě to hopsání nerozhází. A vody jen po málu, tady vám u krajnice nezastaví a místní veřejný toalety nechcete. Věřte mi, nechcete!

Co jíme na cestách? Kuře, rýži (olej olej olej) a falafel a shawarmu a to je wrap, ve kterým je buď falafel nebo kuře (překvapivě) a nakladáná okurka a taky někdy hranolka a celý je to takové ochucené místní majonézou. Tomu se nevyhnete, ale pak jste rádi, když se vyhnete právě těm toaletám. V zimě je to ještě dobrý, ale v létě – nejezte to! 🙂

Jednou jsme měli dokonce rybu! Kapra! Velkýho a strašně dobrýho, no opravdicky opravdu. Dvoum kolegům po ní teda zas tak dobře nebylo, ale aspoň zde můžu edukovat co jsem se sama naučila na cestách: Imodium je oukej během cesty, ale taky je dobrý si dát endáč, žejo? Imodium je dlouhodobě zlo a akorát vám zastaví ty vošklivý bakterky ve střevech a ony se tam můžou krásně množit, to já jen kdybyste taky nevěděli. Jasný, dieta je základ! Doktorka Dorka.

Hygiena. Mno, zase něco, co se hodí, když se naučíte, že prostě holt teplá sprcha není standard na každý den, že je dobrý mít malý fén (na úkor teplých bot), že je nutnost mít žabky. A pak taky rychlý pohyb! To jsem si včera vyzkoušela, už jsem v tom fakt dobrá. O co jde. Koupelny jsou designované tak, že tam je toalete a hned vedle sprcha. Ne, žádný sprchový kout, prostě ze zdi trčí sprcha, žádný igelit kolem. Představujete si to dobře, prostě se sprchujete a v ten moment je mokré všechno: podlaha, záchod, všechno kolem. Je to divný, nepraktický, ale mají to tak v Asii, takže zas takový bizzár to není. Takže co uděláte. Vezmete si žabky! Čisté oblečení si přikryjete ručníkem a pak přichází ten důležitý okamžik: při jakékoliv manipulaci vám nesmí spadnout to čisté oblečení na zem, jinak jste v prd*li. Se mi stalo jednou, mokré pyžamko, resp. jedna důležitá pyžamová vrstva. Natož spodánky, které máte napočítané přesně a tak dále. Včera se mi to stalo, najednou jsem se ocitla v Matrixu, kde letící spodky padají k zemi, zpomalený pohyb, ha, mám je, uf! A myslím, že jsem měla velký štěstí, že jsem nehodila záda na té mokré podlaze. Ano, to je pak další věc, když jdete na toaletu, tak musíte dávat fakt majzla, že se po té mokrotě nesmeknete.

A krásná historka na závěr. Včera před spaním jsme mluvili s kolegou, co tu bydlí delší dobu a říká: jéé, vy jste neslyšeli o té příhodě, co se tu stala? Tak to vám musím říct. Stalo se to támhle v pokoji kolegovi… O co šlo? O myš. Taková ta nejhorší věc, co si představíte, že se vám může s myší (pavoukem) stát. Je to tak, probudil se a myš na obličeji. Vyběhnul ven za kolegou, že co budou dělat a oznámil mu, že myš utekla k němu do pokoje. Začali hledat, líčil to jako vtipnou historku ve finále. Ale my pak do toho pokoje museli jít spát :)) Asi už chci domů 🙂 A už vim, kdy. Chcete to taky vědět? Tak mi napište 🙂

P.S. během dne je tu max 8°C a v noci i mínus 5. Déšť jsme zažili málo, což je velmi špatná zpráva, nebude dost vody. V létě je tu i padesát plus a to je mnohem horší, než tato zima