Jak se (ne)zvrací z Tatrovky (Island III.)

V Husavíku jsme navštívili velrybí muzeum, které bylo vlastně fajn. U videa, v tmavém kinosále, jsme postupně zazdřímli a pak se vydali na údajně nejlepší fish&chips… nevim, měla jsem strašno hlad, že spíš nejsem objektivní, ale myslím, že mé oblíbené britské fish&chips jsou holt lepší.

Potom nám nevzali do jednoho kempu, byť vypadal poloprázdnej – covidí restrikce. Naštěstí kempů je tam dost a tak jsme dojeli do jiného, který nebyl zcela vybaven. Jako jestli si myslíte, že jsme se každý den sprchovali, tak si to myslíte špatně.

Večer jsme ještě vyrazili do super skvělého skalního města a naběhali zase pár kilometrů. Večeře, spát!

Druhý den nás čekal celodenní výšlap. Pouze s malým batůžkem. Opět plejáda suprových vodopádů, skalní kaňon a spousta zeleně kolem.

Mývatn, to je jezero a my si ho budeme pamatovat především kvůli jedné věci a to jsou mouchy. Vylezete ven a myslíte, že se vám to zase zdá. Tohle byl ale dost blbej sen. Všude, naprosto všude kolem vás jsou mouchy. V tu ránu je máte v očích, uších, puse. Zní to hnusně? Taky to hnusný je. Takže si musíte okamžitě pořídit moskytiérku přes hlavu, jinak brzy zmagoříte. Když jsme jedli polévku, tak než jste donesli lžici do pusy, tak v ní plavalo tak pět mušek. Lepší bylo si říct, že je to kus nějakého koření. Hnus? Jojo, to máte pravdu J Tady jsme zůstávali dvě noci, nejdřív radost – nemusíme balit a stavět stany. A pak radost dvojitá, že to místo opouštíme.

Mouchy nás štvaly i během dne, ale už to bylo víc snesitelný, nicméně moskytiéru jsme už neodkládali nikam daleko. Jediné, kdy nelítaly, tak v případě, že foukal vítr. A to bylo taky takový dvousečný, protože když zase foukal, tak tak silně, že velký jídelní stan jsme lovili pomalu v mracích a nakonec se ukázalo, že už ho znovu nepostavíme. Malé stany přežily bez úhony, naštěstí!

Mé další rychlo poznámky jsou víceméně nic neříkající, ale celkem vtipně vyhlížející, takže „sprcha venku“ – ano, to je místo vedle silnice, kde je fakt sprcha a umyvadlo, jinak nic. Všude se tam sprchujete termální (smrdutou) vodou, zde jsme nikdo šanci nevyužili, ale vtipné to bylo.

Pak tu mám výlet na sopku, co není sopka. Vyškrábat se tam nebylo nic těžkého, ale už tam nám docházelo, že nás brzy čeká trek na těžko a že to sranda nebude. Po sopce, co není sopka, ale úplně tak vypadala, jsme se vydali do dalšího skalního města a ukončili to na super turistickém místě, které bylo super tím, že konečně točené pivo a kafe!

Večer jsme pak jeli z mušího kempu do Modré laguny, kde vám čepují pivko přímo do bazénu, máme hezký výhled a štěstí, když vám neuletí ručník. Bylo to parádní, byli jsme odmočeni na další 3 dny dopředu.

Další část výletu se skládala z přejezdu vnitrozemí. Byla to jedna velká šedá krajina, Tatrovka se zamlžovala zevnitř a jelikož to byla nuda veliká, tak nám pustili Islandský film O koních a lidech. Bizzááár. Pusťte si to. Mě teda tou dobou trápilo něco jiného. Terén to byl totiž obtížný, normální károu to tam neprojedete, takže to houpalo, skákalo a já se vrátila do dětských let, kdy mi při jízdě busem žaludek vyskakoval z těla a já pozvracela nejen sebe, ale i přísedící. Zmíněný Islandský film mi k ničemu moc nepomohl, maximálně vědomí, že sedím u okénka, které se dá celkem rychle otevřít. Uuuffff, zvládla jsem to, přežila jsem to bez újmy – já i Tatrovka. Gratulace oběma! Ale takhle zle mi fakt dlouho nebylo.

Další den nás čekal celodenní výlet po hřebenovce a vylezli jsme až na Haldu. Na Islandu je zajímavá taková věc, jdete na vrchol, který vidíte, ale jakmile tam dojdete, tak zjistíte, že ten vrchol je až ten další kopec. Mírně frustrující. Bylo to náročné, ale měla jsem dobrou parťačku Hanku a daly jsme ještě jeden kopec ze dvou a uťapaný zpět do kempu, kde se už grilovalo jehněčí, polotučný pivo k tomu, umejt nádobí a zase spát.

A další den to začalo. Trek. Na těžko. Věděli jsme, že budeme brodit a od začátku jsme se toho báli. Smějete se? Všák on by vás ten smích přešel!

Covid straší (Island – část II.)

Velmi nerada říkám, která z mých cest byla nejlepší, nebo nejhezčí nebo nejhorší. Slovíčko „nej“  – všude je něco a srovnává se to fakt těžko. No a pak přišel Island a jo, je to zatím asi nejhezčí kus země, co jsme kdy viděla, i když berme to s rezervou. Na Islandu vás však napadá, jak je možné, že každý den vidíte úplně jiné kulisy, ano, napadá vás, jestli to není jen nějaký divný sen, experiment, kde vám někdo promítá hodně zajímavé výhledy. Jestli je to skutečný,  to musíte zažít. I když sama si říkám, že tomu zas takovou propagaci dělat nechci. Island byl poslední léta naprosto atakován turisty a to není vždy jen pozitivní. My měli velké štěstí. Díky covidu tam bylo turistů minimum a dokonce jsme mohli potkávat místní, kteří si to tam patřičně užívali. Takže jo, covid je k něčemu dobrej. A Island si třeba trochu odfrkne.

My si to vše tedy užívali s minimem turistů. Člověk nemá srovnání, ale vyhovovalo nám to dost. Takže takovej Geysir a Gulfoss jsme měli téměř pro sebe. Pak jsme dojeli do Čarodějných hor, tam opět nevěříte svým očím. To je tak tak tak zvláštní a barevné a fakt čarodějné. Čmoudí to tam všude ze země a vy máte pocit, že jste v pohádce. Taky tam teda dost fučelo, takovej ten pocit, jak se můžete opřít a nespadnete, anebo naopak problém udržet se na cestě. Fotili jsme o sto šest. Tam si prostě nemůžete pomoct nefotit.

Což mi připomíná: víte, kdy se nejvíce dějou na Islandu úrazy? (možná ne nejvíce, ale dost často). Ano, při focení. Jdete, nekoukáte, jste v úžasu, ještě krok a bum a jste na zemi. Ano, jeden spolucestovatel padnul, jemu se nic nestalo, odnesl to nový telefon. Total. Nicméně sám Jarda pak uznal, že od té chvíle byl mnohem svobodnější, než my ostatní, co jsme ty krabičky měli pořád v ruce.

Po Čarodějkách jsme šli někam podél řeky, pršelo, fučelo. Já si říkala, proč?! a zcela určitě jsem nebyla jediná. Náš průvodce, říkejme mu třeba Roman, hnal, jak kdyby mu měli řeku za chvíli vypustit. Najednou se před námi objevila malá zátoka nebo spíš přírodní bazén s termální vodou. Takže se za deště a v relativní zimě převlékáte do plavek a jdete se ponořit. Bylo to super. Ano, do toho okamžiku, než jste museli vylézt a v té zimě se zase soukat do mokrého oblečení. Takových koupaček nás ještě pár čekalo. Tato byla výjimečná v tom, že byla „in the middle of nowhere. Jen si pamatujte: vlezte tam, ale pak už nikdy nikdy nikdy nevylézejte. Jednoduché. Jo, byli tam i tací, co vlezli do moře, ale tak to snad nebudu vůbec rozpitvávat (těm podle mě chutnal i ten žralok shnilej).

Pak jsme dojeli k zelenému domečku, u kterého jsou kamenná srdce a zase jedno velké pole plné čmouďíků a bublající a tak pozemsky smrdící země s horkými výpary. Nevím, čím jsme si to zasloužili, tak i když tady byla relativně zima, tak slunce nám svítilo, dalo nějakou tu duhu a krásné šikmé světlo na fotcení. A na to jsme měli štěstí i později.

V poznámkách mám, že jsme v severní části Islandu na R1 – to je ta hlavní cesta kolem dokola. Tam jsme navštívili Hobitín – ne, nejmenuje se to tak, ale vypadalo to tam přesně tak. Super malý krásný domečky nalepený na sebe, asi aby jim nebyla zima, na střeše tráva a vůbec celý tak postavený z hlíny a sama nevím, jak to drží po kupě. Zde jsme vlastně měli štěstí, že nás pustili dovnitř, je to skanzen, ale proč to zmiňuji, některá muzea byla kvůli covidu úplně zavřená.

Myslím, že ani první výlet za papuchálky se nekonal kvůli covidu. Velryby? Asi taky, ale na ty jsme nakonec jeli na jiném místě. Turistická atrakce, jak Brno, ale snad a fakt věřím, že Island je v tomto někde jinde, než třeba taková Asie, kde jim o přírodu nejde, jen chtějí vydělat. Zažila jsem to. Zde jsme se navlíkli do zateplených overalů, všichni jsme v tu chvíli vypadali stejně a vyrazili na velké lodi na širé moře. Prej delfíni, nebyli. Ale velrybky jsme viděli. Člověk asi čeká, že jsou nějak větší nebo svižnější, ale vlastně mi byly dost sympatické, jak ten vocas do tý vody položily tak nějak na pohodu. Žádná zásadně velká akce. Nejdříve vidíte, jak si odfrknou horem, pak ocas a zase pět minut nic. Zážitek? Asi jo, já jen doufám, že je neštveme tím, jak je tam jezdíme očumovat.

Jestli mě mobil nešálí, tak ve městě AKUREYRI jsme si došli na Covid test číslo 2. První test byl tedy na letišti a ten si člověk musel zaplatit – 60 Eur. Druhý test byl zadarmo! A mezitím jsme mohli cestovat. Než jsme odletěli domů, tak to Islanďani změnili a mezi prvním a druhým testem musíte být v karanténě, což samozřejmě dost zásadně mění situaci.

Ano, my měli štěstí, stihli jsme to velmi dobře a málo turistů, i když některé „atrakce“ byly zavřené, tak nás to zásadně neomezovalo. Nicméně přístup Islanďanů ke covidu mě překvapil. Nazvala bych to až nějakou panikou. Jestli si tady myslíme, že přeháníme, tak jsme mimo. Neříkám, co je špatně nebo dobře, to tu posuzovat nebudu. Ale pár momentů: kempy jsou otevřené, ale ne vše je otevřeno v tom kempu, třeba když už tam je hospoda, tak zavřená. Když si tam potřebujete něco koupit, tak mezi vámi a obsluhou je provázek a pak ještě stůl, prostě dva metry, bejby! Ještě teď mám vytahanou ruku. Rozdělené byly tedy i toalety a sprchy. Nejvíc mě asi pobavilo, že byl opravdu časový rozpis na WC pro kempaře a stanaře. Rozdělení na muže a ženy není vždy, ale čůrat jsmte mohli jen od šesti do devíti J

Peníze na Islandu nečekejte! Vše se platí kartou, jako fakt všechno. Chcete jít na toaletu někde na parkovišti? Je tam krabička na bezkontaktní platbu, dobře, to asi nemá co dělat s covidem, to tam měli už před tím. Takže Island je první země, odkud nemám ani kačku. Fňuk.

Zpět ke covidu. Zavřený tohle, zavřený tamto, když už otevřený něco, tak vás ostatní turisté upozorňují na „social distance“, ale roušky povinné nejsou. Pouze když jsme se šli podruhé testovat, bylo to rychlé a téměř bezbolestné. Výsledek vám pak posílají na mobil, paráda prostě.

Taky se nám stalo, že jsme šli skalním městem, krásné, nádherné, boží a byli jsme početnější skupinka, to je pravda, potkali jsme takovou malou holčičku blonďatou, měla vytřeštěné oči a jen opakovala: Covid, Covid, Covid!. Normálně jsme jí děsili, to mi už přišlo trochu moc.

Na jedné sopce, co nebyla sopkou, zase šla paní, která svou trekovou holi používala právě na to, aby udávala svůj social distance, tím, že jí držela kolmo od sebe. To bylo fakt úsměvné.

Seznamovačka se žralokem (Island – část I.)

Všechno je jednou poprvé. A nemyslím tím to, že jsem byla poprvé na Islandu, ale to, že jsem si za celou dobu neudělala ani čárku o tom, kde jsme, co se děje, kdo je kolem, co se mi stalo či nestalo. Takže je vám asi jasné, že napsat cokoliv o mé poslední cestě bude, mno zajímavé, dost možná nepřesné až si troufám říci, že jistá fakta a události prostě budou chybět. Mí věrní kritici, co nemají rádi neřád (opak řádu, žejo) a neobejdou se bez názvů měst, sopek, nesopek (i to tam bylo), kopečků, brdečků, blbečků, vodopádů, řek a čísel silnic (pamatuju si jen R1 a po tý jsme zas tak moc nejeli, nebo jo?), tak nechť přestanou číst TEĎ, pánčto by je to bolelo. Ostatním, co je to fuk, jako mě (a je to naprosto v pořádku), užijte si to. Já slibuji, že se budu snažit vyhmátnout z paměti hlavně ty šťavnaté příhody (tyjo, bylo tam něco takovýho? Asi ne, ale trápila jsem se dost, takže to by vás třeba bavit mohlo).

Řeknu vám to takhle: jsou to nervy. Vždycky. Co zabalit, nezabalit, co koupit – to bylo tentokrát jednodušší, pánčto od té doby, co pracuji v neziskovém sektoru, se toto řeší samo. Další nervy samozřejmě byly ohledně lidí, co jedou se mnou. Neznala jsem nikoho. Ale upřímně řečeno, pokud jedete v partě 18 cizích lidí a všichni vám přijdou jako debilové, tak jedinej debil jste tam vy, tím jsem se dost uklidňovala.

Letiště Praha total prázdné, až to bylo strašidelné. Covid no. Covid nás také čekal v Keflavíku (Island, a ne, není to Reykjavík, ten je vedle) a tam nás čekal první Covid test: vyšťouraj vám krk a pak nos, celkem v pohodě. Kamarádka Martina mě pobavila zprávou, že prej komu nevyhrknou slzy po nosovém šťouraní, tak test nebyl proveden správně, aha haha, ale čekal mě druhej za 4 – 6 dní (nevim přesně no)

V té chvíli jsme se  pořád ještě se spolucestovateli neznali a vlastně nevěděli, ke komu patříme, to až venku a pak už to bylo rychlé: skupina se hrne ven, tam už stojí velká žlutá Tatrovka, tak už víme, ke komu patříme, vlastně ne, protože už je tma (!neee, neberte si čelovky“, to byla teda rada, kterou nikdy nenásledujte a já byla ta blbá a ne jediná) a jedeme do prvního kempu. Stany jsou postavený od minulé skupiny, což je nádhera, kterou jsme v té chvíli, tuším, úplně nedocenili, nicméně zpětně to byl opravdu dar! Díky!!!

Cože? Jaký stany? Jo, pozastavujete se dobře. Já se sama sebe ptala během tohoto výletu několikrát. Jakože fakt pod stanem? Na Islandu? Celých 14 dní? Jsem magor?

Takže jo, jela jsem s cestovkou, s bandou lidí, co neznám, s průvodcem, v Tatrovce, která je předělaná částečně na autobus a je to celkem sranda, teda až na ty momenty, kdy jste si téměř jistí, že ji ohodíte buď zvenku (větší štěstí) nebo zevnitř (nestalo se!). Díky Tatrovce jsme mohli podniknout i cestu do vnitrozemí a jak se říká: kdo nebyl ve vnitrozemí Islandu, jakoby tam nebyl. Sorry, guys!

Rejkavík – první zastávka, ten jsme proběhli, moc nepršelo, tuším. Poslední den jsme tam pak měli více času, to už asi trochu pršelo. Na Islandu je počasí fakt podzimní, často prší, dokáže tam hooodně foukat a pak prší prší prší a jsou tam malé stupně oproti našemu létu. Pak už jsme jeli po silnici číslo 35 do vnitrozemí. Hele, nebudu vám tu popisovat každý vodopád, co jsme viděli, ale jedno je jisté. Jsou to taková ta místa, kde stojíte s pusou otevřenou a nechápete, kde se bere tolik vody a jakou sílu má a kdy to asi tak vypínají, jinak by jim přeci všechna hned odtekla. Vodopády jsou tam prostě nádherný, obrovský, jsou tam duhy, vy jste celí mokří, i když neprší. U toho prvního teda pršelo a já si říkala, že jsem asi fakt úplně blbá, když nemám žádný ty nepromokavý kalhoty, jak říkali, že mít máme.

Mimochodem, mám i mapu a mám i mraky fotek. Takže nebojte, pokud by někdo opravdu potřeboval projet to prstem po mapě, půjčím vám ji. Ne, nepamatuju si to, ale mám to zakreslené 😉

Nyní odbočím z cesty a povím vám trochu, jak vlastně vypadalo seznamování. Jedna ze seznamovacích aktivit bylo stavení stanů: spali jsme po dvou, my jsme se potkaly s Maruškou a každým dnem jsme se snažily náš stavěcí systém vylepšit. Myslím, že největší pokrok byl ten, že jsme rychle zjistily, že když si otevřeně řekneme o pomoc, tak se nám jí dostane J Ne, nejsme jelita, vždy jsme postavily, vždy jsme zbouraly, určitě jsme se v tom ale nijak výrazně nezlepšovaly občas ty kolíky holt nešlo vytáhnout.

Pak se stavěl druhý, o dost, ale fakt o dost větší stan. Tam se vařilo, malounko pařilo, jedlo, poslední noc i spalo. Jinak se tam celkově výrazně nepařilo. Alkohol tam moc nepořídíte, v normálním obchodě koupíte pivo polotučné. Něco mezi naším Birellem a desítkou, řekla bych. Občas, když máte štěstí, měli i pivo plnotučné (asi naše desítka?) a pak prý ve specializovaných obchodech by se něco koupit dalo. Ne, nemůžu říci, že jsem si tam zajela zadetoxovat, všichni jsme byli obstojně vybaveni „Kubíky“ a dalšími různými lahvičkami s českou tekutinou. Ale to bylo hlavně na desinfekci a chmurné stavy.

Nicméně, postavit tento velkostan, chtělo taky koordinaci a spolupráci. Pak se taky umývalo nádobí, nakládalo, vykládalo, spousta drobných činností, co partu stmelí, znáte to.

A pak jsme měli ještě jednu seznamovačku a to snad druhý večer, kde se jelo takové to kolečko: jméno, odkud, kam, kolik, práce… v půlce se vám z toho spíš točí hlava, ale něco vám tam uvízne. U toho probíhal ještě rituál kmínkový a žraločí. Že existuje alkohol kmínka jsem netušila, ani to, že to je celkem hnusný. Do té doby, než ochutnáte „žraloka“.

Hákarl – řadí se mezi 5 nejhnusnějších jídel na světě. Nicméně na Islandu delikatesa! Je to doslova shnilý žralok grónský. Ten se uloví a bez hlavy a vnitřností se zakope na pár měsíců pod zem a zatíží. Mno, po soustu žraloka jsme byli za kmínku vděční. A upřímně? Je to fakt tak hnusný, že obdivuji sama sebe, že jsem to polkla. Ale jo, sranda u toho byla a o to jde.