Jsem v Etiopii a Ukrajina se zdá být už celkem dávno. Jenže ono tomu tak není a taky si myslím, že stojí za to se na chvíli ohlédnout. Fotky tedy, bohužel, zatím nebudou, ale co nejdříve to zkusím nahrát, protože to fakt stojí za to, a tuhle větu smazat.

Chci se vrátit k jednomu z posledních dní, kdy jsem měla opět možnost vyjet do fieldu (tam, kde přímo pomáháme). Jeli jsme jedno auto a kolega Denis měl na starosti kontrolovat rodinné domky, které pomáháme dávat dokupy a nyní především zateplovat.

V oblasti Lastochkyne jsme vybrali cca 50 rodin, kterým jsme poskytli materiál a vůbec samotné zateplení. Ptala jsem se, jak se rodiny vybíraly. Většinou se snažíme pomáhat nejslabším, takže starší lidé, rodiny s dětmi, případně nějakým hendikepem. Neobjeli jsme všech padesát, ale viděli jsme jich asi pět, na některých domech se akorát pracovalo, některé už byly, krom dveří třeba, hotové. My vše přeměřili, prohodili pár slov a zase jeli dál.

Pak mě kolegové vzali do Avdiivky, což je městečko, kde je jedna velká hnusná čoudící továrna, všude se takový ty haldy hnusný a máte z toho depku. No, skoro depku, tu pořádnou dostanete, když se rozhlídnete po městě: budovy na půl zničený, někde chyběl celý roh, často vymlácená okna, nebo kus odpadlého balkonu. Všude tam lidé stále žijí.

Pak jsem přijeli k velkému, řekla bych paneláku – tahle velká budova pro mnoho rodin byla nově postavená a také první, která byla odstřelovaná na začátku konfliktu. Tam dnes nikdo nežije, jen jsme slyšeli zbíječku, takže nějaké opravy asi probíhají, ale trvat to bude ještě dlouho. Co vás hodně překvapí je to, že na rohu tohoto velkého baráku je krásný obraz – obličej postarší paní učitelky Ukrajinštiny – konkrétní paní tam přijel namalovat malíř z Holandska a stalo se to symbolem konfliktu. Je to obrovská kresba a když tam tak stojíte, za vámi už jen minové pole, tak vám to prostě vyrazí dech a dojde vám, jak je to celý dost smutný.

Kolegyně mi cestou vyprávěla, jak sama musela utéct ze svého městečka, kde pracovala jako bankovní úřednice. Najednou musela vzít svých pár věcí a utíkat před konfliktem do Slavjansku, kde nyní žije i se sestrou a pracuje v naší organizaci. Jsou to zajímavé příběhy kolegů, kteří jsou součástí celého konfliktu, který zatím jen tak nekončí.

Pak už nastal čas loučení a balení a kolegové mě vzali na poslední večeři, což bylo dost prima a ráno už jsme fičeli na letiště. Musím teda uznat, že když vás ráno po šesté vítá řidič s kolegou, co vám dovezl černé kafe, croissant a cukry, protože ví, že váš strejda je sbírá, tak to vás fakt potěší!

Doma to byl spíš takovej průlet… a zase na cestách