… kdy že se vrátím 😉

Je to tak, domluva byla na dva měsíce, což asi bude (trochu ztrácím pojem o čase, přijde mi, že tu jsem už aspoň půl roku) příští týden. Takže tak nějak to bude. Letenky ještě nemám, domlouvám se, co bude nejlepší a taky, co bude dál. Je dost možné, že se sem ještě na chvíli vrátím. Neplánuju nic, protože jsem zjistila, že je mnohem lepší to prostě nechat tak nějak plynout.

Opět mám novou spolubydlící Marťu a pár dalších kolegů muselo naopak na skok odjet, jak říkám, dynamika zde nechybí. Ale ne, nic se jim nestalo, jen občas vízové prostředí zaúřaduje a vy se musít přizpůsobit.

Dneska jsme opět vyrazili na výlet. Kolega Tom vždy zjistí zájemce, objedná minibus a jede se. Bývá to neuvěřitelná sranda a hlavně vypadnete z města, kde toho není moc k podnikání.

Jeli jsme do Shaqlawi, resp. kousek za, abychom vyběhli na kopec a zase dolů. Byla zima, bylo bahno, všechno se teď pere. Na turistické cesty zapomeňte, jste rádi za cestičku, která často prostě skončí někde uprostřed. Takže jsme si dali i houští a šutry a pár návratů… a potřebuju ty pohory 🙂 Jsou to zážitky, hezké výhledy a následně zasloužený oběd/večeře.

Kolega Rolf měl narozeniny, tak přinesl dvě krabice plné koblih různých příchutí – třeba KitKat příchuť, nebo karamel, dost dobrý. Nestrádáme.

Narozeniny tu jsou vůbec událost, místní kolegové mají perfektní přehled, vždy pořídí dort, svolají celé osazenstvo a oslavenci se zazpívá. A jakože nás únorových bylo víc, tak jsme udělali i hromadnou párty večer. Ono to vypadá, že jen pijeme (hmm), ale co je na tom to hezké, tak tím, že nemáte zase takových možností vyrazit někam ven do baru, tak si to pořádáme „doma“, včetně výzdoby, hudby a občerstvení. Já vím, že to se děje i v Čechách, ale zde si toho nějak víc vážíte, asi proto, že ty jiné možnosti nejsou.

Minulý týden jsme zůstávali v Erbilu, bylo krásně, jarní počasí, tak jsme s Annelies došly do parku, který je cca 15 minut od našeho ubytka. Je to mega velkej park s běhacíma cestičkama, taky spoustou prolejzaček a jezírkem, kde dříve jezdily šlapací labuťě. Jen je tam pár věcí, které vás zarazí: stromy jsou vysázené přesně v lajnách, mají tam chodníky, což je super, ty tu jinak nenajdete, ale uprostřed chodníku jsou opět vysazné stromy – klidně i přesně před lavičkou. K půjčení jsou takové ty golfové vozíky, oni tu nejsou moc zvyklí chodit. A všechno je to takové zanedbané, polorozpadlé, zavřené, vybledlé… podivné. (na mě tam teda dýchnul komunismus, jestli mi rozumíte)

Takhle působí často i města a budovy v nich. Jak kdyby někdo chtěl vystavět super vysokej věžák, ale někde v půlce mu došli prachy. A takových je tu víc. Prázdná betonová torza.

Nějak je to často celé nedomyšlené, nedodělané… a bohužel postupně i časem oprýskané.

Po 8. 3. se nějak vokážu doma 🙂 a dost pravděpodobně prostě svolám na jeden datum hospodu, kdo bude chtít příjít, tak dorazí. Je jasné, že si nepokecám s každým a ani nebudu mít žádnou prezentaci nebo tak. Na druhou stranu nevím, kdy zase odfičím, tak to možná bude jedna z mála příležitostí se vidět. Tak doufám, že někdo z vás, kdo to čtete a nejste na Fejsu, že dorazíte (tak abych vám pak dala vědět, žejo?)

Díky za přízeň a už se fakt těším!

Otázky? Jen se ptejte, zjistila jsem totiž, že mi přestává docházet, co je vlastně to zajímavé…. a že toho je určo hodně.