V Praze jsem byla výživných 14 dní a nyní už zase zdravím z Erbilu. Jet domů bylo super, normálně vás zachvátí takovej ten pocit těšení se a očekávání a vlastně si už ani nepamatuju tu cestu samotnou… Teda jo, ve dvě ráno z ubytka a doma jsem byla ve dvě odpo druhý den. Ajo, MDŽ bylo a v Istanbulu jsem čekala nekonečně dlouho – bez internetu, závislačka jedna, fuj! A protože to MDŽ, dostala jsem červený karafiát 🙂
To, že vás někdo čeká na letišti, je prostě nejvíc hezkej pocit (děkuju, Milonko, jsi nej). A být doma – jako doma u sebe doma – to je tak zvláštní pocit. Ano, byla jsem pryč jen dva měsíce, ale chvíli mi to přišlo jako půl roku (jen v dobrém). Maximálně jsem si to užila!
No a pak už to celé mohlo začít: samá objímačka a teď teda na řadu přichází ten sentiment 🙂 No jasně, dojímalo mě to, všechno: rodina, kolegové, kamarádi a i expati, kteří dorazili domů v podobnou dobu. Už je to taky prostě vaše rodina.
Díky všem, co dorazili na hromadnou hospodu – za dva měsíce to zopakujeme a ano, jak jsem slíbila: fotky budou, historky budou a věřím, že LuS to se mnou zase někde ve dvě hodiny v noci nad rumem zavře 😀
A sama jsem překvapená, co vše se dá stihnout za dva týdny! Najela jsem přes 400km, prošla jsem si prázdné skály, užila si pár dnů v přírodě i se sněhem, ale už v jarním počasí. Různá setkání, rodinu, babičku (87), která byla vtipná, protože si na papírek musela napsat, kde že to vlastně jsem a nakonec jsme pokecaly i nad zdejší bezpečnostní situací. A něco práce, protože mise nikdy nespí. O kadeřnici a nákupech psát nebudu, to nikoho nezajímá, žejo?
Na závěr: víno se ségrou venku na zahrádce, jarní Grébovka a už se zase frčelo na letiště, aby se mohl konat další návrat: sem, do Erbilu, kde už se člověk cejtí jako doma. Na letišti čeká známej řidič, kterej vás vítá s úměvem, i když jsou tři ráno, vy máte klíče a víte, do čeho jdete, druhý den v kanclu vás všichni vítají zpátky a vy jste zase „doma“ 🙂
No, jen k tomu návratu na ubikaci, jako není to vždy tak jednoduché a co jsem si fakt vyzkoušela je to, že každý máme prostě jinou představu o tom, co znamená pořádek. Máma by ze mě měla radost, jak jsem najednou háklivá na neuklizenou kuchyň a jak mám hezky vyrovnaný trička do ruliček (ségra naučila), haha.
A jaké jsou další plány? Další dva měsíce v Kurdistánu, návrat a uvidí se 🙂 Dám vědět.
Na víkend se plánuje výlet, tak se snad vytasím s něčím zajímavým a třeba i nějaká fotka zase bude.
Tak se mějte a rozlídněte se kolem, máme to tam fakt super skvělý!
Ahoj Dorko, no to fakt uteklo. Setkání v hospodě byl dobrej nápad. Máš skvělej fanklub 🙂 A než jsem se stačil ozvat, tak Ty už jsi zase fuč. S udržováním pořádku mi děláš radost. Když si vzpomenu jak jsi měla špinavý nohy na Filipínách tak to je pokrok:-) Jo voni to vlastně čtou všichni. Tak ty nohy měla špinavý jen zespoda protože bylo horko, chodili jsme bosí a v hotelu byla špinavá podlaha.
Tak užívej světa, dávej na sebe bacha a dávej o sobě vědět. Tady už je krásně a kiláky na kole přibejvaj. To se budeš muset snažit aby jsi na Šumavě stíhala:-) Počítáme s Tebou, že nějakou akci vymyslíme. Tak čau Míra
Haha, znáš mě, šlápnu do pedálu a jedu, takže Šumava se může těšit. My tu konečně máme náznaky jara a užíváme si to, než udeří pořádné léto, to bude ještě sranda – sranda okolo 45 stupňů. Ale to se už zase budu balit domů. Na výlety nyní nejezdíme (počasí a tak), ale příští víkend snad přinese nějaké nové zážitky ke sdílení.
Díky, že ses ozval a já jdu zase večer plavat, abych vám teda aspoň trochu stačila :))