a taky že jo! Co se mi nestalo zpátky v Antepu (zkratka pro Gaziantem – Turecko). Potkala jsem se tam s kolegyní z Čech – Jitkou. Bavíme se co a jak a tak různě a já říkám, že jsem dříve pracovala ve velké čtyřce a ona najednou na mě kouká a říká: Deloitte, viď? A já: nojo, ale jak to víš, to jsem nezmiňovala. A ona: hele, mě to teď celý docvaklo, já tě znám! No, Deloitte je velká firma, ale ona tam nikdy nepracovala. Znala mě z VŠE, kde jsem pár hodiny odškolila – za ta léta jich pár bylo a všechny účastníky se napamatuju. Jitka byla jedna z nich, takže ano, svět je malej a potkat u Syrských hranic svou studentku mi přijde celkem hustě dobrý 🙂

Jinak jsem zpátky v Erbilu, těšila jsem se. V Antepu fakt pořád pršelo a jak mi nebylo dobře, neviděla jsem z města nic. Zase jsem potkala nové a další kolegy a zažila čumící Turky. Mě to nikdy moc nevadilo, ale letiště a hlavně Istanbul – jasně, chvili si člověk připadá jako zajímavej, ale v nějakej okamžik, když už těch čumících pánů je povícero, začne to být mírně nepříjemné. No zážitek to nicméně je a to se počítá.

Na letišti se mi podařilo ze sebe udělat parádního debila a už vidim, jak se smějete jo. Nojo, prásknu na sebe všechno. Přílet zpátky byl cajk, uši bolely už jen trochu a na letišti na vás vždy čeká řidič. Když ho nemůžete najít, tak co uděláte? Zavoláte – jenže mě nefungoval ani jeden mobil! V Iráckým mi došel kredit (na to člověk není zvyklej a hlavně to nezjistíte, když nepřečtete tu jejich hatmatilku) a českej se chvíli taky tvářil, že ne. Bylo deset večer a já začínala být nervózní. Máme zákaz si brát taxíky – z bezpečnostních důvodů. Nakonec se mi podařilo dovolat do Čech a začala záchrana. No, víte, problém byl v tom, že já úplně od prvního příletu do Iráku zapomněla (neletěla jsem sama a tak jsem tomu nevěnovala takovou pozornost si říkám), že musím vlézt do busu, kterej vás odveze z terminálu jedna na terminál dvě, kde už ten řidič, chudák, hodinu čekal. Vybrnklo mě to dobře – nejdřív nefungující mobil a pak vlastní blbost.

Ale jinak návrat byl moc fajn. Doma na mě čekal sice prázdný a studený byt, protože holky se už vrátily do Čech, ale nechlaly mi tu First Aid kit: víno, sušenky a dvě cigarety :)) To prostě potěší. A vedle v baráku se pořádala rozlučka pro jinou kolegyni, tak i to jsem nakonec zvládla a najednou máte pocit, že se vracíte domů, kde všechny znáte.

Dynamika žití na misi je vůbec zajímavá, střídají se vám tu lidé, někteří se vracejí, pak najednou u sebe doma potkáte někoho úplně nového a kdo by řekl, že budu ve svém životě ještě spolubydlet. Dokonce jsem dneska pro kolegy vařila večeři, nečekaně. Prej to bylo i dobrý.

Taky jsem už zažila, co to je, když vám najednou z Čech přijde zpráva a vy v ten moment zjistíte, že doma – doma je fakt sakra daleko a najednou vám je to fakt líto. Aspoň si člověk zase trochu srovná priority a chvíli se vrátí z toho z toho „tábora“ nohama na zem.

A každej den, nekecám, v průměru dostanu stejnou otázku: kdy se vrátíš? No, hele, pořád nevím, ale dám vědět 🙂

Češi tu žijou Mostem! Ostatní už skoro taky, předevčírem jsme na to koukali a překládat Most! cizincům byla lahůdka. Co běží dalšího dobrýho v telce a stojí to za to? Nojo, začne Zkáza Dejvického divadla, žejo? Tak snad to bude stejně povedené.

Ja prosím vás, pokud potkáte někoho, kdo se bude chystat ven, přibalte mu nějakou deskovku, takovej Dixit nebo Activity by se tu mohli občas hodit 🙂

Opatrujte se!