Zdravím z Turecka!

Gaziantep či Antep, jak chcete. Je tu zima a vypadá to tu dost evropsky, což je až neuvěřitelné. Viděla jsem tramvaj! Doprava tu funguje tak, jako u nás, žádný velký chaos a mají chodníky, to je neuvěřitelný. Taky celý den evropsky pršelo. Teda pardon, u vás je nyní v módě sníh, že? 🙂

Jsem na hotelu a i to je zážitek, normální hotel se vším všudy. V guesthousech už totiž nebylo místo. Nejdříve mě to zamrzelo, chcete být s kolegy, ale pak jsem si řekla, že mít chvíli prostor jen a jen pro sebe taky neuškodí.

A cože mám s ušima? Nejsou víc ušatý, zatím tu držím stejný tvar (no i když málo pohybu a hodně jídla se asi někde už projevuje, ale uši to zatím nejsou), ale ta rýma/víróza/nebo kýho čerta mi nedělá dobře, natož v letadle. A hned dvakrát. Ještě dneska, 24 hodin po příletu, v nich praská a částečně neslyším. Je to hnus velebnosti. Za týden mám letět zpět a do tý doby musej bejt uši cajk.

Než jsem odjela, tak jsme měly s holkama krásnou rozlučku – proč? Protože já odlétala do Antepu a po svém návratu tam už zase nebudou holky, někdo frčí domů přes Ukrajinu, někdo míří přímo do Prahy, někdo se zase možná brzy vrátí. Je to pestré jak lentilky.

Holky vše připravily: udělaly domácí pizzu, víno nakoupily, chlebíčky vyrobily! A vyprávěly jsme si historky ze všech možných koutů světa. Tady máte fakt jistotu, že potkáte strašně zajímavé lidi (taky ale musej být nějakým způsobem cáklý, ale to vám asi už došlo, žejo?). Proč to píšu, protože mi udělaly fakt velkou radost, bylo to skvělé a mě došlo, že spolubydlení jsem už sice odvykla a možná mám prostě jen fakt velkou kliku, ale ty holky mi už teď chyběj – ať z bytu samotného, tak z těch okolních. Mise vás spojí. A to je už úplně jasný, že až se vrátím, odemknu a tam bude někdo úplně jiný a já netuším – říkám, lentilky 🙂 Jen doufám, že nepřijdu o pokoj, což je také možné, haha.

Pokoj – mám totiž novej, jinej a bez záhad. Teda jediná záhada je, jestli bude příští týden pořád můj. Měla jsem malý nespokojený pokoj s malou – pro mě malou?? – ano, malou nespokojenou postelí a padající peřinou, děs! Jenže jak jsem chytla tu skvělou virózu, tak se se mnou Lenka prohodila – dala mi svůj krásný velký pokoj s vlastní koupelnou a já bych jí tady chtěla fakt ještě jednou a znovu poděkovat. Je to kámo, nejen že dobře vaří, ale ještě se o mě takhle postarala. Mě to v té chvíli fakt bodlo a po delší době jsem se pořádně vyspala.

A teď něco málo k cestování. Minulý týden se nám podařilo vypadnout na celý víkend (pátek a sobota, já mám v těch dnech pořád zmatek, je to vlastně vtipný). Odjeli jsme ráno a tentokrát mix místních kolegů a expatů. Jeli jsme do Sulayamaniyah. Cca 4 hodiny cesty minibusem. Velké město, hory kolem. Je to prej „musí se vidět“, no jako určitě ano, zajímavé to je, oni to mají jakože moderní město – trochu do Evropy… no, nevím, určitě je to jiné, než Erbil, má to své kouzlo, ale já měla tu virózu 🙂 Mají tam velký zábavný park, prej je vtipnej, to já spala na hotelu. Co teda bylo fascinující tak noční výlet vysoko nad město, které celé svítilo (doufala jsem, že zrovna vypadne elektřina, která vypadává běžně, ale nic) a bylo to jak když přistáváte v letadle a jste těsně nad městem. A byla tam fakt zima! Druhý den jsme město prošli, navštívili muzeum a knihovnu – to fakt stálo za to. Knihy byly víc namalované na zdi a měli tam obrovské lustry, jinak knížek všehovšudy ani moc ne. A na závěr jsme vyšlápli kopec s neuvěřitelným výhledem na všechny strany. Ty hory tady jsou prostě nádherné a i teď z letadla mě napadalo, jak úžasné by to bylo projít. Holt možná někdy jindy… určitě ne v blízké době, škoda.

Jinak pečlivě sbírám cukry pro Ivana – to mu vyřiďte, že takový poklad ještě neviděl. Turecký kafe nepiju, zato pijeme pořád „čaj“, kterej se řekne čaj a musíte si do toho dát cukr, jinak je k nevypití a holky si kupujou koberce, to mě ještě nezasáhlo. A dnes jsem si koupila hrnek větší velikosti! V Erbilu k nesehnání, prostě malé velké radosti 🙂

Hmm, viróza je nejčastější slovo příspěvku, co? Tak já ji jdu zaspat. Užívejte sníh, přijde mi to božský a mimojiné: klidně se ptejte, na nevhodné otázky odpovím bokem, na vhodné prostě odpovim.

Lentilkám zdar!

Tak fotky done 🙂