Hlásím, že kniha není stále dočtena. Bystrého čtenáře napadne, že tu buď není na čtení, přes všechny další aktivity, čas a nebo jsem večer tak unavená, že padám pod moskytiéru v polospánku, (nebo mě nebaví ta knížka samotná, evidentně je možností víc). No, pravda je to oboje. Sama nevím, jak je to možné, ale únava tu na mě padá kolem deváté. Prý nadmořskou výškou. Jsme v 1.700 nad mořem, no nevim. Váže se k tomu prý také častý hlad, hmm, vysvětlení se to zdá být hezké, ale nevim nevim. Pravda je, že tu chodím spát fakt brzy. (a hlad mám často)

Režim je jasný: ráno vstáváme kolem sedmé, snídaně, odchod do kanclu před osmou. Od osmi do jedné pracujeme a schůzujeme. V jednu oběd. Vaří nám tu dvě paní, které i uklízí. Dopo se rozhodnete, zda-li se chcete k obědu přidat, podle toho zaplatíte a máte oběd zajištěn. Jednou kuře, pak ryba, dnes byly třeba fazole s klobásou. Obě paní jsou především zajímavé v tom, že mají na zádech dítě. Jednomu je 7 měsíců, druhému jsou teprve 3. Je hodně vtipné je pozorovat. Vlastně je to chytré – dítě buď spí, nebo pozoruje, k tomu to maminku vůbec neomezuje v pohybu, ruce má volné. No, a když potřebuje nakrmit, tak si ho prostě šoupne na chvíli dopředu. A vaří dobře!

Odpoledne se občas stihneme projít do guestousu. Všechno je tu fakt blízko: 2 – 3 minuty. Což je trochu i prekérka v tom, že tomu pohybu moc nedáte. Když jdete na pivko, je to za rohem. Když jdete k někomu na návštěvu a byť je to cca 5 minut, tak po setmění se domů vracíte autem. Takže po práci chodíme běhat. No a běhat se tady na ulici nedá, takže chodíme k jedné škole na hřiště a jo, běháme do kolečka, ale víte co? Kdy si tak zaběháte v Angole?

Večery tu trávíme porůznu, ale vždy tak nějak spolu, což je fajn. Celkově si myslím, že jsme se tu hezky sešli. Povím vám, být tu na delší dobu a v baráku se mi točit pořád noví lidi – no, zajímavé. Třeba i to, jak výrazný, nebo blbý nebo prostě jiný smysl pro humor – my Češi – máme. Nebo to, že si s Ukrajinkou z Polska můžete povídat třemi jazyky naráz. Do toho se naše milá kolegyně učí ještě Turecky. Má lekce. Jak jinak, než přes Whatsapp.

Včera byl výjezd do takzvaného „fieldu“. Jeli se distribuovat krávy. Rodinám se rozdají krávy, oni se o ně starají a mají z nich užitek. Abych byla přesná, zaplatí za ně, což má výhodu v tom, že si toho více váží, ale taky je to pro ně pořád dostupné. To je jeden z projektů, který zde máme. Tak jsme se tam jeli podívat. Viděli jsme místní vesničky, obyvatelstvo a i ty krávy s býkem. Bylo vedro veliké, cesty totálně rozbité a především malé děti dost zvědavé. No a pak si představte, že vám místní kolega začne vyprávět, že tam je hodně, ale fakt hodně hadů a vy si uvědomíte, že si potřebujeme odskočit, že tu cestu autem po rozbité cestě, která bude trvat hodinu a půl, prostě nedáte. Ještě, že se hadů vlastně skoro nebojím! J

Jé a pro kamarády z Nepálu, no neuvěříte mi to, ale vzpomněla jsem si na vás, když jsem si tu připravovala „basket shower“ – vzpomínate? No jo, v Angole jako když najdeš. J Ale, třeba dneska jsem tu studenou sprchu už dala v pohodě. Holka se musí zkrátka otužit.

Co by vás tak ještě zajímalo? Mě osobně třeba to, za jak dlouho si člověk zvykne, že nemá internet pořád při ruce, to vám je teda nešvar, který vám dojde, až když zkrátka není. A jakože to je zajímavá lekce. Na kolik věcí jsme si úplně automaticky přivykli, co všechno na tom internetu hledáme, jak jsme spojeni se světem a jak jsme bez něj v pr… A že i bez něj se dá existovat. Proto jsem si dnes dokoupila kredit – haháá, přeci o sobě musím dát vědět J J J

Tak se mějte a já se v rámci možností zase brzy ozvu.

P.S.: o vkládání fotek se ani nepokouším..