nebudou.

Víte, jak jsem naposledy psala odsuď tomu Ježíškovi, že si přeju novej foťák? Tak si asi říkal, že jsem holka marnivá a nevážící si, byť starých, ale furt fungujících věcí a o svůj stávající foťák jsem dneska zrovinka přišla.

Záloha? Ale jděte!

Takže toho pounaučení je na poslední den v této krásné zemi o fous více. A tak to má být, přijímám s pokorou.

Krásné Vánoce všem!

Je 21:57, 26° C. V Praze máte mínus 2, to jen tak pro představu. Jsem v Luando – hlavní město Angoly. Dnes jsem ho poprvé viděla za světla a ano, opět trochu jiný svět. Je sobota a ani si nechci představovat, jaký chaos tu vládne ve všední den. Přes pět milionů lidí.

Ale zpět do Kuita, na moment. Oproti Luandě velmi poklidné městečko. Poslední večer jsme se sešli s přáteli na večeři, překvapivě ne fajitas, název jsem už zapomněla, jídlo bylo velmi dobré. Večer ještě pobalit a ráno v 6 odjezd. Klíče jsme museli nechat uvnitř, takže jsme vynosili krámy, zamkli a šli zadem. Tam jsou dveře, které se zabouchnou. V tu chvíli Honza zjistil, že na židli v kuchyni nechal svou jedinou mikinu. Vzhledem k tomu, že se vrací do Čech, kde je poměrně zima, ale hlavně proto, že k ní má citový vztah, museli jsme jednat.

Samozřejmě jsem se ho ptala, jestli ji má opravdu v kuchyni a opravdu ano, bylo mu to moc líto, ale jal se voťukávat všechny dveře a okna v našem guesthousu. Nejdříve velmi lehce, pak musel hlasitěji, až nakonec opravdu vzbudil všechny … a samozřejmě, že zjistil, že tam tam mikina není. Do teď mu nevěřím, že to neudělal naschvál :))

Cesta byla delší, to se musí nechat, pro představu 10 a půl hodiny. Což je celkem maso. A ve finále naklepaný. Zde se totiž střídá hezký asfalt s díratým asfaltem a neasfaltem až díratým neasfaltem. Tam se pak i dost práší, vše je v oranžové mlze a autem jedete autodrom. Chápu, že kolegu ohromně bavilo řídit, já vzadu byla ráda, že jsem ráda. Ale ne, nestěžuju si, my chtěli jet autem, druhá možnost byl vnitrostátní přelet, ale to by toho člověk tolik neviděl. Ještě naposledy si tu Angolu užít, vidět super skály, obyvatelstvo i různorodé příbytky. Fotila jsem, co to šlo, většinou přes okénko, tak uvidíme, co z toho bude. Nutně potřebuju novej foťák, Ježíšku, jestli to taky čteš.

Co bylo na cestě ještě zajímavé, je to, že náš kolega řidič celou dobu mlčel. A vlastně moc nevíme, co si tak asi myslel. On není mluvný, to nám na něj prozradili už v Kuitu, taky nemluví anglicky a naše portugalština se sice rapidně zlepšila, nicméně to pořád nestačilo na jakoukoliv domluvu. Až sem pojedete, zapamatujte si, že „ši ši“ je „potřebuji se vyčurat“ „fome“ je hlad nebo tak něco. Nic víc nepotřebujete. Za úspěch považujeme to, že jsme ho za tu dobu 3x mírně rozesmáli! (jedno z toho se stalo, když jsme se mu snažili říct, že vidíme něco zajímavého a použili jsme slovo „interesante!“ – no, dyk říkám: rapidně zlepšila!)

Řidič se vrací domů autobusem, zítra ve 3 odpo. Dnes nás ještě stačil hodit do supermarketu (vajíčka a pivo a chléb – nutriční poradci by z nás byli těžko s kolegou Honzou, ale oba jsme spokojeni) a pak jsme se konečně vydali na pláž. Atlantik zkrátka!!! Západ jsme minuli o pár minut, ale kdo taky stojí i kýčovitý fotky, žejo?

A nyní už jen čekačka na výsledky Stardance (samozřejmě to nevidim, net lepší, ale stále ne dost rychlý) a pak padačka do postele. Ráno chceme ještě jednou stihnout oceán, Honza pak frčí na letiště už  jedenáct a já se tam vypravím ve 4. Věřím, že ještě pár příhod a zážitků nasbírám, mezitím se mi třeba podaří nahodit pár fotek. A pak už hurá přes Brusel do Prahy, do zimy, do Vánoc. Jestli ještě napíšu, sama vám nevim, většinou pak něco plodim v letadle, však to znáte.

Tak čau! Zuby, vyčurat, pomodlit a spát!

Ha, poslední pracovní den! Jak je to možné? Kam to uteklo? Kam jsem utekla já, že jsem nepsala?
Rozhodně vím, že domů se těším, nicméně klidně bych tu ještě pár dní zůstala. Oblíbila jsem si tu kolegy (moc, jsou prostě skvělí), bydlení, kanceláře i všechno tady kolem. Je to, samozřejmě, krátkodobá zkušenost, ale i tak. Nicméně na nějaké balancování je brzo, doma budu až v pondělí a teď je stále ještě pátek. Vždyť nemám ještě ani sbaleno (odjíždíme ráno v cca pět).
Tento týden jsme zažili krásný výpadek elektřiny. Občas se to stane a vůbec nemusí být bouřka. V práci, když vypadne proud, nahodí se generátor. Večer jsou pak hezky vidět hvězdy, protože ulice jsou úplně tmavé – jo a víte co? Na nebi zde nevidíte vůbec žádné letadlo. Jako fakt.
Proud nám nešel od odpoledne, celej večer, takže jsme ho trávili při svíčce, čelovce a notebooku. Vytekly nám obě lednice. A pak vám dojde, že to nemusí jít delší dobu, pár hodin, celou noc, že si ten mobil ani notebook nemůžete dobít. Pravidlo číslo 33 – vždy mít notebook dobit, nespoléhat se na to, že to za chvíli nahodí.
Když nejde elektřina, neteče voda. Ale o té už bylo řečeno dost. Naštěstí máme filtrovanou nebo balenou, takže zuby vyčištěny.
Ve středu mě překvapilo pár náhod hezky poskládaných za sebou. Po obědě jsme se šli projít do naší kavárny (pořád to stejné místo, kam chodíme na fajitas a pivo, to je večer a to je naše hospůdka, teď jsme se naučili tam chodit na odpolední kávu, proto kavárna, ale pořád je to to samé místo).
Dostala jsem krásné větší kafe do bílého hrnečku s podšálkem, který byl zdobený tak, že mi to hned připomnělo babiččin porcelán, tak říkám: jéé, to vypadá jako od babičky a jak jsem to měla v ruce, otočila jsem to a zůstala koukat: Czech republic, handmade fine porcelaine, jen tak, v Angole. To nevymyslíš. Pár minut na to jsme došli ke kanceláři a tam místní kolega, já na něj koukám a říkám, to snad není pravda: měl na sobě triko Staropramen. To, že se v kanclu najde spousta českých věcí, to chápu, to se sem navozí porůznu, to dává smysl, ale podšálek v kavárně, ten mě fakt dostal.
Dnes už poslední schůzky, loučení, večeře s kolegy a ráno autem směr Luanda, odkud v neděli letím domů. Těšte se, zamlouvejte si mě, zvěte mě na pivo nebo víno, nebo se pozvěte ke mně, prostě mě chtějte vidět, protože já vás taky vidět chci.
Budou Vánoce, bude Novej rok, pak leden a nikdy nevíte, kdy se zase vypravím jinam… (nejspíš v půlce ledna, uvidíme).