V Praze jsem byla výživných 14 dní a nyní už zase zdravím z Erbilu. Jet domů bylo super, normálně vás zachvátí takovej ten pocit těšení se a očekávání a vlastně si už ani nepamatuju tu cestu samotnou… Teda jo, ve dvě ráno z ubytka a doma jsem byla ve dvě odpo druhý den. Ajo, MDŽ bylo a v Istanbulu jsem čekala nekonečně dlouho – bez internetu, závislačka jedna, fuj! A protože to MDŽ, dostala jsem červený karafiát 🙂

To, že vás někdo čeká na letišti, je prostě nejvíc hezkej pocit (děkuju, Milonko, jsi nej). A být doma – jako doma u sebe doma – to je tak zvláštní pocit. Ano, byla jsem pryč jen dva měsíce, ale chvíli mi to přišlo jako půl roku (jen v dobrém). Maximálně jsem si to užila!

No a pak už to celé mohlo začít: samá objímačka a teď teda na řadu přichází ten sentiment 🙂 No jasně, dojímalo mě to, všechno: rodina, kolegové, kamarádi a i expati, kteří dorazili domů v podobnou dobu. Už je to taky prostě vaše rodina.

Díky všem, co dorazili na hromadnou hospodu – za dva měsíce to zopakujeme a ano, jak jsem slíbila: fotky budou, historky budou a věřím, že LuS to se mnou zase někde ve dvě hodiny v noci nad rumem zavře 😀

A sama jsem překvapená, co vše se dá stihnout za dva týdny! Najela jsem přes 400km, prošla jsem si prázdné skály, užila si pár dnů v přírodě i se sněhem, ale už v jarním počasí. Různá setkání, rodinu, babičku (87), která byla vtipná, protože si na papírek musela napsat, kde že to vlastně jsem a nakonec jsme pokecaly i nad zdejší bezpečnostní situací. A něco práce, protože mise nikdy nespí. O kadeřnici a nákupech psát nebudu, to nikoho nezajímá, žejo?

Na závěr: víno se ségrou venku na zahrádce, jarní Grébovka a už se zase frčelo na letiště, aby se mohl konat další návrat: sem, do Erbilu, kde už se člověk cejtí jako doma. Na letišti čeká známej řidič, kterej vás vítá s úměvem, i když jsou tři ráno, vy máte klíče a víte, do čeho jdete, druhý den v kanclu vás všichni vítají zpátky a vy jste zase „doma“ 🙂

No, jen k tomu návratu na ubikaci, jako není to vždy tak jednoduché a co jsem si fakt vyzkoušela je to, že každý máme prostě jinou představu o tom, co znamená pořádek. Máma by ze mě měla radost, jak jsem najednou háklivá na neuklizenou kuchyň a jak mám hezky vyrovnaný trička do ruliček (ségra naučila), haha.

A jaké jsou další plány? Další dva měsíce v Kurdistánu, návrat a uvidí se 🙂 Dám vědět.

Na víkend se plánuje výlet, tak se snad vytasím s něčím zajímavým a třeba i nějaká fotka zase bude.

Tak se mějte a rozlídněte se kolem, máme to tam fakt super skvělý!

… kdy že se vrátím 😉

Je to tak, domluva byla na dva měsíce, což asi bude (trochu ztrácím pojem o čase, přijde mi, že tu jsem už aspoň půl roku) příští týden. Takže tak nějak to bude. Letenky ještě nemám, domlouvám se, co bude nejlepší a taky, co bude dál. Je dost možné, že se sem ještě na chvíli vrátím. Neplánuju nic, protože jsem zjistila, že je mnohem lepší to prostě nechat tak nějak plynout.

Opět mám novou spolubydlící Marťu a pár dalších kolegů muselo naopak na skok odjet, jak říkám, dynamika zde nechybí. Ale ne, nic se jim nestalo, jen občas vízové prostředí zaúřaduje a vy se musít přizpůsobit.

Dneska jsme opět vyrazili na výlet. Kolega Tom vždy zjistí zájemce, objedná minibus a jede se. Bývá to neuvěřitelná sranda a hlavně vypadnete z města, kde toho není moc k podnikání.

Jeli jsme do Shaqlawi, resp. kousek za, abychom vyběhli na kopec a zase dolů. Byla zima, bylo bahno, všechno se teď pere. Na turistické cesty zapomeňte, jste rádi za cestičku, která často prostě skončí někde uprostřed. Takže jsme si dali i houští a šutry a pár návratů… a potřebuju ty pohory 🙂 Jsou to zážitky, hezké výhledy a následně zasloužený oběd/večeře.

Kolega Rolf měl narozeniny, tak přinesl dvě krabice plné koblih různých příchutí – třeba KitKat příchuť, nebo karamel, dost dobrý. Nestrádáme.

Narozeniny tu jsou vůbec událost, místní kolegové mají perfektní přehled, vždy pořídí dort, svolají celé osazenstvo a oslavenci se zazpívá. A jakože nás únorových bylo víc, tak jsme udělali i hromadnou párty večer. Ono to vypadá, že jen pijeme (hmm), ale co je na tom to hezké, tak tím, že nemáte zase takových možností vyrazit někam ven do baru, tak si to pořádáme „doma“, včetně výzdoby, hudby a občerstvení. Já vím, že to se děje i v Čechách, ale zde si toho nějak víc vážíte, asi proto, že ty jiné možnosti nejsou.

Minulý týden jsme zůstávali v Erbilu, bylo krásně, jarní počasí, tak jsme s Annelies došly do parku, který je cca 15 minut od našeho ubytka. Je to mega velkej park s běhacíma cestičkama, taky spoustou prolejzaček a jezírkem, kde dříve jezdily šlapací labuťě. Jen je tam pár věcí, které vás zarazí: stromy jsou vysázené přesně v lajnách, mají tam chodníky, což je super, ty tu jinak nenajdete, ale uprostřed chodníku jsou opět vysazné stromy – klidně i přesně před lavičkou. K půjčení jsou takové ty golfové vozíky, oni tu nejsou moc zvyklí chodit. A všechno je to takové zanedbané, polorozpadlé, zavřené, vybledlé… podivné. (na mě tam teda dýchnul komunismus, jestli mi rozumíte)

Takhle působí často i města a budovy v nich. Jak kdyby někdo chtěl vystavět super vysokej věžák, ale někde v půlce mu došli prachy. A takových je tu víc. Prázdná betonová torza.

Nějak je to často celé nedomyšlené, nedodělané… a bohužel postupně i časem oprýskané.

Po 8. 3. se nějak vokážu doma 🙂 a dost pravděpodobně prostě svolám na jeden datum hospodu, kdo bude chtít příjít, tak dorazí. Je jasné, že si nepokecám s každým a ani nebudu mít žádnou prezentaci nebo tak. Na druhou stranu nevím, kdy zase odfičím, tak to možná bude jedna z mála příležitostí se vidět. Tak doufám, že někdo z vás, kdo to čtete a nejste na Fejsu, že dorazíte (tak abych vám pak dala vědět, žejo?)

Díky za přízeň a už se fakt těším!

Otázky? Jen se ptejte, zjistila jsem totiž, že mi přestává docházet, co je vlastně to zajímavé…. a že toho je určo hodně.

a taky že jo! Co se mi nestalo zpátky v Antepu (zkratka pro Gaziantem – Turecko). Potkala jsem se tam s kolegyní z Čech – Jitkou. Bavíme se co a jak a tak různě a já říkám, že jsem dříve pracovala ve velké čtyřce a ona najednou na mě kouká a říká: Deloitte, viď? A já: nojo, ale jak to víš, to jsem nezmiňovala. A ona: hele, mě to teď celý docvaklo, já tě znám! No, Deloitte je velká firma, ale ona tam nikdy nepracovala. Znala mě z VŠE, kde jsem pár hodiny odškolila – za ta léta jich pár bylo a všechny účastníky se napamatuju. Jitka byla jedna z nich, takže ano, svět je malej a potkat u Syrských hranic svou studentku mi přijde celkem hustě dobrý 🙂

Jinak jsem zpátky v Erbilu, těšila jsem se. V Antepu fakt pořád pršelo a jak mi nebylo dobře, neviděla jsem z města nic. Zase jsem potkala nové a další kolegy a zažila čumící Turky. Mě to nikdy moc nevadilo, ale letiště a hlavně Istanbul – jasně, chvili si člověk připadá jako zajímavej, ale v nějakej okamžik, když už těch čumících pánů je povícero, začne to být mírně nepříjemné. No zážitek to nicméně je a to se počítá.

Na letišti se mi podařilo ze sebe udělat parádního debila a už vidim, jak se smějete jo. Nojo, prásknu na sebe všechno. Přílet zpátky byl cajk, uši bolely už jen trochu a na letišti na vás vždy čeká řidič. Když ho nemůžete najít, tak co uděláte? Zavoláte – jenže mě nefungoval ani jeden mobil! V Iráckým mi došel kredit (na to člověk není zvyklej a hlavně to nezjistíte, když nepřečtete tu jejich hatmatilku) a českej se chvíli taky tvářil, že ne. Bylo deset večer a já začínala být nervózní. Máme zákaz si brát taxíky – z bezpečnostních důvodů. Nakonec se mi podařilo dovolat do Čech a začala záchrana. No, víte, problém byl v tom, že já úplně od prvního příletu do Iráku zapomněla (neletěla jsem sama a tak jsem tomu nevěnovala takovou pozornost si říkám), že musím vlézt do busu, kterej vás odveze z terminálu jedna na terminál dvě, kde už ten řidič, chudák, hodinu čekal. Vybrnklo mě to dobře – nejdřív nefungující mobil a pak vlastní blbost.

Ale jinak návrat byl moc fajn. Doma na mě čekal sice prázdný a studený byt, protože holky se už vrátily do Čech, ale nechlaly mi tu First Aid kit: víno, sušenky a dvě cigarety :)) To prostě potěší. A vedle v baráku se pořádala rozlučka pro jinou kolegyni, tak i to jsem nakonec zvládla a najednou máte pocit, že se vracíte domů, kde všechny znáte.

Dynamika žití na misi je vůbec zajímavá, střídají se vám tu lidé, někteří se vracejí, pak najednou u sebe doma potkáte někoho úplně nového a kdo by řekl, že budu ve svém životě ještě spolubydlet. Dokonce jsem dneska pro kolegy vařila večeři, nečekaně. Prej to bylo i dobrý.

Taky jsem už zažila, co to je, když vám najednou z Čech přijde zpráva a vy v ten moment zjistíte, že doma – doma je fakt sakra daleko a najednou vám je to fakt líto. Aspoň si člověk zase trochu srovná priority a chvíli se vrátí z toho z toho „tábora“ nohama na zem.

A každej den, nekecám, v průměru dostanu stejnou otázku: kdy se vrátíš? No, hele, pořád nevím, ale dám vědět 🙂

Češi tu žijou Mostem! Ostatní už skoro taky, předevčírem jsme na to koukali a překládat Most! cizincům byla lahůdka. Co běží dalšího dobrýho v telce a stojí to za to? Nojo, začne Zkáza Dejvického divadla, žejo? Tak snad to bude stejně povedené.

Ja prosím vás, pokud potkáte někoho, kdo se bude chystat ven, přibalte mu nějakou deskovku, takovej Dixit nebo Activity by se tu mohli občas hodit 🙂

Opatrujte se!