Nebudu vám lhát, vůbec nestíhám a když bych stíhala, tak jdu buď spát, nebo si otevřu čtečku – mít s sebou dobré knížky je k nezaplacení!

Do Etiopie a na místo určení, jsme s kolegyní cestovaly celých 22 hodin. Kus v letadle, pak asi 4,5 hodiny v autě – což je fajn, vidíte ten život kolem. Pokud vám tedy nepadá hlava a neotvírá se pusa, když usínáte. Takže únava po příjezdu byla značná.

Od první chvíle pracujete, není čas ztrácet čas. Kanceláře máme hezké, je to takové pro nás netypické: z jednotlivých kanceláří vycházíte přímo na dvorek, kde se vždy v 10:00 a v 15:00 servíruje čaj a káva. To je hezké, ne? Kávu zde pít nemohu, je to teda šíleně silné, říkají jí Buna a někde vám do ní dají kousek nějaké aromatické trávy, hmm. Čaj a kafe pořádně sladí, ale tím vás asi nepřekvapím.

Ptala jsem se kolegů, jaké jsou největší prohřešky cizinců, kteří sem přijedou. Tak a tím vás určo překvapím. Je to kouření. Zde se téměř nekouří. Nekecám, málokdy vidíte někde někoho kouřit a dokonce se pohoršují nad tím, když si někdo z kolegů cizinců chce zapálit na dvorku. Trochu obrat oproti Iráku, kde naopak kouří všichni a všude.

Všude je taky spousta opic. Mě opice vždy přišly takové sympatické. Zde si na ně utvářím poněkud jiný názor. Fakt mě štvou! Jsou dole, nahoře, vedle a jsou neskutečně drzé. Jedna to dotáhla k dokonalosti, když se mi dostala na pokoj, kde mi prohrabávala kufr zatímco já byla v koupelně. Šlohla mi čínskou polévku! Mrcha jedna!!! Ale můžu si říkat, že naštěstí jenom polívku, mohla si tam vzít cokoliv jiného, žejo. Tam, kde bydlíme nyní, protože už nejsme na hotelu, tak jsou zase všude kolem, běhají po střechách a nonstop bufetěj. Moc se nikoho nebojí a pořád se vrací. Jednou necháte otevřený dveře a už je máte doma. Jako co je na nich asi zajímavý, tak to, že jsou barevně dost nezajímavý, až na pány, protože ti mají svítivě modré kulky.

Další zviřátka zajímavý jsem ještě neviděla. Teda krom ptáků, těch je tu spousta a kolegyně mě zasvěcuje do ornitologie, ano, je to trochu sranda, protože já nepoznám rozdíl mezi holubem a hrdličkou. Nicméně tady jsou ptáci zajímavější, než u nás. Mnohem barevnější, často i větší a taky dělají větší kravál. Ne, že by tu neměli holuby a ty hrdličky právě. Tak toť vše o ptactvu. Ještě toho musím hodně nastudovat, kdybyste se mě třeba ptali, na co má ten Marabu lalok, nebo co to tam má.

A moji zlatí komáři, jojo, vybírám si to už od Ukrajiny a zde to není zdaleka lepší, ale co by člověk v Africe čekal, žejo. Toliko o zvířatech, já stále tajně čekám na žirfaru! (nedočkám se, vím to, ani toho lva, ani nic. Oni si zde ta zvířata prostě vybili, měli je, ale už maj velké nic. Ale překvapil mě kolega, který se divil, že u nás například lvy nemáme, ani opice… evidentně jsem ho překvapila zpátky).

Bydlíme kousek od velkého jezera, vypadá fakt krásně, můžete se jít projít kolem a právě pozorovat ty ptáky a různé týpky, co tam rybaří a různě se omývají a pak tam jsou rodinky s dětmi a všude nabízejí kávu. Tohle jezero – Awassa Lake – je zajímavé v tom, že byste se v něm neměli koupat, ne že by to všichni dodržovali, normálně se v něm místní myjí. Důvodem je nemoc zvaná bilharzia a doporučuji si to vyhledat – s obrázkem samozřejmě. Někde vedle taky stojí továrna, která šije pro velké značky údajně a kam vypouští ten sajrajt? Je to strašná škoda, ryby jsou na půl otrávený, bordel tam plave…

Víc zvesela, takže o jídle. Jí se tady INJERA a jí se rukama, teda rukou, tou pravou. Takže jdete do restiky, umyjete si postupně ruce v nějakém venkovním umyvadlu, pak vám dohromady přinesou velký tác a na něm leží něco, co vypadá jako palačinka, ale palačinka to není. Je to právě ta injera (inžara), je to kyselé a fakt divné. Na ni se vylijou obsahy mističek, to třeba může být ryba vařená (jojo, z toho jezera :)), nebo ryba nějak rozmixovaná, nebo něco jako svíčková omáčka a v tom kusy kuřete… A tenhle obsah si nabíráte tou měkkou plackou a různě se snažíte nezaprasit a všichni jíte z jednoho a když vám to nechátná – ta injera, tak máte fakt smolíka, protože ta se tu jí pořád a všude. Mě chutná, hurá! (dnes k obědu i večeři, ne že by se dalo sehnat něco jiného, haha)

Počasí – jestli si myslíte, že se tady pařím, tak máte pravdu asi tak hodinu denně. Ráno je příjemně, pak přijde pařák a hned potom bouřka a slejvák a s tím zima. Takže teď tu sedím v košili, svetru a šálu si dám kolem krku.

Zajímavost: mají tu jinej kalendář, jinej čas, ale naštěstí se řídí i tím naším, o tom případně příště zase. Fotky zkusím, ale neslibuji, moc rychle si tu na netu nefrčíme.

A taky mám pár slovíček a nějaký špeky, ale to zase příště 🙂

Jsem v Etiopii a Ukrajina se zdá být už celkem dávno. Jenže ono tomu tak není a taky si myslím, že stojí za to se na chvíli ohlédnout. Fotky tedy, bohužel, zatím nebudou, ale co nejdříve to zkusím nahrát, protože to fakt stojí za to, a tuhle větu smazat.

Chci se vrátit k jednomu z posledních dní, kdy jsem měla opět možnost vyjet do fieldu (tam, kde přímo pomáháme). Jeli jsme jedno auto a kolega Denis měl na starosti kontrolovat rodinné domky, které pomáháme dávat dokupy a nyní především zateplovat.

V oblasti Lastochkyne jsme vybrali cca 50 rodin, kterým jsme poskytli materiál a vůbec samotné zateplení. Ptala jsem se, jak se rodiny vybíraly. Většinou se snažíme pomáhat nejslabším, takže starší lidé, rodiny s dětmi, případně nějakým hendikepem. Neobjeli jsme všech padesát, ale viděli jsme jich asi pět, na některých domech se akorát pracovalo, některé už byly, krom dveří třeba, hotové. My vše přeměřili, prohodili pár slov a zase jeli dál.

Pak mě kolegové vzali do Avdiivky, což je městečko, kde je jedna velká hnusná čoudící továrna, všude se takový ty haldy hnusný a máte z toho depku. No, skoro depku, tu pořádnou dostanete, když se rozhlídnete po městě: budovy na půl zničený, někde chyběl celý roh, často vymlácená okna, nebo kus odpadlého balkonu. Všude tam lidé stále žijí.

Pak jsem přijeli k velkému, řekla bych paneláku – tahle velká budova pro mnoho rodin byla nově postavená a také první, která byla odstřelovaná na začátku konfliktu. Tam dnes nikdo nežije, jen jsme slyšeli zbíječku, takže nějaké opravy asi probíhají, ale trvat to bude ještě dlouho. Co vás hodně překvapí je to, že na rohu tohoto velkého baráku je krásný obraz – obličej postarší paní učitelky Ukrajinštiny – konkrétní paní tam přijel namalovat malíř z Holandska a stalo se to symbolem konfliktu. Je to obrovská kresba a když tam tak stojíte, za vámi už jen minové pole, tak vám to prostě vyrazí dech a dojde vám, jak je to celý dost smutný.

Kolegyně mi cestou vyprávěla, jak sama musela utéct ze svého městečka, kde pracovala jako bankovní úřednice. Najednou musela vzít svých pár věcí a utíkat před konfliktem do Slavjansku, kde nyní žije i se sestrou a pracuje v naší organizaci. Jsou to zajímavé příběhy kolegů, kteří jsou součástí celého konfliktu, který zatím jen tak nekončí.

Pak už nastal čas loučení a balení a kolegové mě vzali na poslední večeři, což bylo dost prima a ráno už jsme fičeli na letiště. Musím teda uznat, že když vás ráno po šesté vítá řidič s kolegou, co vám dovezl černé kafe, croissant a cukry, protože ví, že váš strejda je sbírá, tak to vás fakt potěší!

Doma to byl spíš takovej průlet… a zase na cestách

Oboje naprosto všude. Jak jsem si užívala bezkomáří léto v Čechách, tak tady se skóre vyrovnává. Ti hajzlíci mi nedají ani spát, jednou jsem to už vzdala a dala si špunty do uší, ať si žerou, ale ať je aspoň neslyším. Hajzli malí!

Kopr kopr kopr, ten je všude. Máte-li rádi kopr, tady vás čeká ráj. Já to štěstí teda nemám. Je v každém zeleninovém salátu, omáčce, na bramborách, v sushi. Jen do sladkého ho nedávají. Takže dieta mi tu rozhodně nehrozí.

Postel mám už čtvrtou v pořadí 🙂 Nejdříve to byla ta švábová, pak hotelová, nakonec gaučová a teď mám fakt krásnou a pořádnou, kterou jsem podědila po kolegyni, která už odjela nočním vlakem do Kyjeva. Takže jsem zase samotinká, ale víte co, po 14 dnech intenzivního školení není na škodu být chvíli sám 🙂

Za to si můžu vařit! Koupila jsem si vajíčka – to je základ, tuňáka, zeleninu … a taky Coronu, protože to mi připomnělo můj pobyt v Sýrii a taky čínskou polívku (takovou tu vlnkovou), to mi totiž zase připomnělo pobyt v Angole. Kolegyně se nad mým výběrem celkem pobavila.

V obchodech i restauracích jsou dva typy lidí – jedni se na vás spíš mračí a nezajímáte je, případně až po chvíli nahodí vřelejší výraz. A pak ti, co jsou nadšení, že přišel cizinec, kterej blekotá něco anglicky v kombinaci s češtinou – tou se tu domluvím spíše – a můžou mít jakože konverzaci v angličtině. Je to takový roztomilý, většinou já říkám „spasíba“ a oni „thank you“ a mají radost.

Je tu zajímavá přehlídka automobilů, najdete tu i moderní vozy, ale taky hodně takových těch fakt starých, jakože Lada a spol. Něco málo nafoceno, tak se mi to snad podaří sem nahodit. Je to celkově takový výlet v čase, asi dobré si to občas připomenout (pojede sem i moje neteř – 12 let – tak jsem na ni a její taneční parťačky zvědavá, co na to budou říkat, haha)

Jinak si tu hezky trénuji svůj orientační smysl – dá se vůbec trénovat? Nevím, ale bydlím na 3. místě, k tomu několik hospod, kde se potkáváme a jediný štěstí, že kancl se nestěhuje a taky to, že město je to vskutku malé (a že existujou chytré offline map appky, nebudu lhát).

A teploty jdou dolů, přes den stále 27°C, nicméně rána a večery jsou chladnější a to den ode dne. Takže zase tak blbě jsem si nezabalila, protože džíska to jistí a nejvyšší čas se začít vypravovat na cestu domů… Že tam prej ale máte zimu, nebo?

P.S.: taková zajímavost, že vše není modrý a růžový: voda z kohoutku se tu nedá pít, takže máte takové ty barely s vodou a zaplaťpánbů za ně, pánčto v jistou hodinu večer (ne vždy, ale teď každej večer) přestává téct voda úplně. Pokud čas tekoucí vody prošvihnete, sprchu si nedáte, na záchodě nespláchnete… a jo, zuby aj ruce si umyjete a víte co? Jsem poučena – mám žíňku s sebou! A nádobí holt ráno. Tak dobrou!