Zdravím z Addis, kam jsme v pondělí ráno přiletěli z Awassy. Je to hlavní město Etiopie a i zde máme kancelář. Je tu o fous chladněji než v Awasse, ale celkově, jak se u vás ochlazuje, tak zde se otepluje a už nenosím svetry po večerech. Komárů je pořád stejně a ráda bych na ně už rezignovala, kdyby to šlo. Nejde. Svině jedny malý nenápadný. Ať žije repelent (kterej mimochodem žere punčocháče) a fenistil gel!

Nicméně dnes ještě na skok zpět, protože ty hlavní události nebo zajímavosti se udály na jihu, takže v Awasse. Stihli jsme takovej jakože jeden výlet: vyšlápli jsme si na Tábor. Nekecám, tak se fakt jmenuje kopec, který není ani nejvyšší, ale spíš je důležitý z náboženského pohledu. Škrábali jsme se tam po stráni s výhledem na jezero, to bylo super. Šla s námi partička malých kluků, nevim, mohlo jim být kolem šesti let? A pořád něco v trávě lovili, házeli na TO mikinu a pak tam s tím operovali… Byl to velký lítací brouk, něco jako velkej čmelák. Když ho chytli, tak na něj přivázali modrý provázek a pak s ním běhali po kopci. Prostě místo balónku, brouček na šňůrce.

Na kopci Táboře bylo několik menších či větších skupinek, všichni měli bible v ruce a probíhalo kázání a modlení. Byla tam třeba i jedna paní s miminem na zádech a ta byla opravdu působivá, hodně hlasitá a výrazná. S náboženstvím je to zde vůbec zajímavé: jsou tu křesťané i muslimové, máte zde kostely a vedle mešity. Na Tábor je vždy lepší jít s někým z místních a určitě ne v noci, to jen kdybyste se tam chtěli vypravit.

A u dětí můžeme ještě chvíli zůstat. Kolegyně z Čech tu má s sebou děti, hned 3. Pár dní zpět u jednoho z nich našla takové bílé pupínky, vypadaly jako zanícené. Když se je ovšem snažila vyčistit, tak zjistila, že to jsou bílí červíci – živí. Jo, je to celkem hnusný. Jsou to „Mango flies“ (mango mouchy v překladu asi). Do těla se můžou dostat přes prádlo, které se suší venku v blízkosti nebo pod mangovníkem. Tyhle malý mršky se tam usalašej a pak šup pod kůži, kde jim je dobře, když dostatečně povyrostou, tak samy odpadnou a pak se z nich stává moucha. Vítejte v Etiopii a nevěšte prádlo pod mangovníkem a když už není zbytí, tak žehlete, to je taková prevence. Jo a prosím vás, nehledejte si to na youtube, nekoukejte na videa, nedělejte to! Jinak to prý nebezpečný není, nekladou do vás vajíčka nebo tak… To zase dělaj jiní červíci, ale jak říkám, nepátrejte po tom.

Ještě k těm zvířatům: momentálně mě tu děsně otravuje jedna kočka, ale ta by se zrovna hodila včera večer, když holky v kuchyni odklopily víko od hrnce s rýží a kde se vzala tu se vzala: myš. Živá. Utekla.

A nám se to zde krátí, takže já osobně si tu ještě užívám naposledy Injaru a především Asa Lebleb, což je Injara a na tom vařená ryba, trochu to pálí, ale spíše ne (když vyndáte všechny pálivý papriky) a je kolem takový lehký sosík. Tak to je moje nejvíc oblíbené jídlo zde, až si ze mě kolegové utahují – ti zase chtějí pro změnu jíst také něco jiného, tak hledáme kompromisy, až jsme se jednou dostali ke sladkým hranolkům… haha, bylo to omylem, dali nám cukr místo soli. My si chvíli mysleli, že máme hranolky ze sladkých brambor, které zde máme v jednom z projektů :)) Dnes večer jdeme na akci, kde se má údajně podávat české jídlo! Tak pokud to bude stát za to, dám vědět.

Injaře zdar a brzy v Čechách nazdar!

V pátek jsem poprvé, co si pamatuju, nedoškolila. Po druhé třetině mě kolegové sbalili a odvezli na guest house – tam, kde bydlíme, prostě GH. Měla jsem vysokou teplotu a knedlík v krku (a taky velké přání bejt doma v posteli, se ségrou vařící mi čaj, jak to vždycky dělá, když mi je blbě). Malárie to není, člověk nesmí panikařit, musí si umět najít příznaky (a bejt pořád trochu ve střehu, podceňovat tady cokoliv je blbý).

Večer se to nějak stupňovalo a ne, nic dramatického se nestalo – prostě jsem si naordinovala antibiotika, co jsem měla v lékárničce. Kdo je připraven, není překvapen! Zabraly, v pondělí jsem už mazala do práce – spíše se ploužila, ale tak tělo se trochu oslabí a nic se nemá uspěchat, ale už jsem taky potřebovala vypadnout ze svého pokojíčku – a dát si po delší době injaru, kterou jsem si tu opravdu oblíbila. Je to tak divné, až je to dobré!

No a v pondělí odpoledne jsem málem nedoškolila podruhé, ehm. Jen školitelé vědí, jak je důležitá interakce během školení – je to zábavné a účastníci se toho naučí mnohem více, než když jen zírají na slajdy a poslouchají. No a ti nejvíc zkušení také vědí, že interakcí zabaví účastníky na nezbytně nutnou dobu, když si školitel potřebuje urychleně odskočit něco „vyřídit“.

Ano, na to jídlo jsem se tak těšila, až mi ani za mák nesedlo. Prožívala jsem horké chvilky (ať už vás napadne cokoliv). Školení trvalo něco málo přes 4 hodiny a my byli na začátku. Zrušit podruhé rozjeté školení… holt, nakonec to dobře dopadlo a dokonce účastníci uznali, že oproti pátku jsem byla fakt jiná – taková „plná energie“. Doufám, že se smějete nahlas. Já se nesmála, teď mi to ale přijde mega vtipný a jen doufám, že už mám fakt vybráno!

Takže ani pro vás nemám žádné nové objevy, protože celý víkend jsem dřepěla na GH, spala a případně poslouchala nadávání na to, jak se našim hostitelům do baráku nečekaně dostaly opice a nejen, že jim sežraly všechny banány, ale taky se jim vydělaly kde to šlo. Grrrr, opice tu opravdu nejsou oblíbená zvířátka.

No, není to vždycky procházka růžovou zahradou, co si budeme 🙂 A jestli se mi už stejská? Hele, jo, to ví mí nejbližší, ale teď asi nejvíc po dobrém koláči nebo jakýmkoliv jídle, co se závistí a slinou u huby sleduju na všech těch Instagramech a Fejsbucích. To je všude samý jídlo! Už si dělám seznam a po příjezdu ze mě bude gurmán!

P.S.: děkuji všem kolegům jak místním, tak pražským za skvělou péči a kamarádkám na drátě za podporu psychickou (ony to, chuděry, dostávaj v přímé palbě s velkým emočním zbarvením a bez jakéhokoliv nadhledu a to si zaslouží obdiv)

Ha, tak dneska si vás vyzkouším!

Co znamená hulet brčko, amasagenalo a ferenž? Co je bilharzia a jak se liší ETH kalendář od toho našeho? A jakou řečí se tu vlastně mluví? Kolik komářích štípanců mám za posledních pár dnů. A také si můžete tipnout, co si takový Ethiopian balí s sebou na cesty do zahraničí 🙂

Tak, co vy na to? 🙂

Dnes to bude zaměřené na fakta. Chtěli jste o Eti vědět víc, tak zde to máte. Vybírala jsem pečlivě a především to praktické. Takže, co je bilharzia a že se nemáte máčet v jezeře, už víte z minula.

Etiopský kalendář je zajímavý! Našeho 11. října tady měli 30. září 2012; omládla jsem o sedum let a ani nevim jak. I čas tu počítají jinak. V 16:30 bylo jejich 10:30 – prostě od východu slunce – jedna, dva.. .no, logiku to má. Takže místo vyhlazování vrásek botoxem, můžete dorazit do Etiopie, pár let je hned dole 🙂

Něco málo k místnímu jazyku. Etiopané mluví amharštinou, taková roztomilá mluva. Samozřejmě je nutné znát pár slovíček, ne, že byste se zde domluvili, to už spíš tou angličtinou, ale uděláte jim tím radost a já osobně je často pobavím. Například, než ze sebe vykoktám jejich „děkuji“. To se totiž řekne amasagenalo. Ptala jsem se jich, proč nemají nějakou kratší verzi, že než to ze sebe vysoukám, tak už je dotyčný dávno pryč. Tak se jen děsně smáli. No, zkuste si to říct 🙂 a teď se nedívejte a zkuste to říct zpaměti. A pak za pět minut. Pamatujete si to?

Pozdravení: říkají něco jako „Salamne“ pánům a „Salamneš“ ženám. Pak mají něco hromadnýho, Salamnaču myslim. K tomu zdravení ještě: podávají si tu ruce, někdy se ten druhý chytne jen za zápěstí (například mají špinavou ruku od jídla) a pak když jste s někým fakt kámoš, tak to jsou podané ruce a pak se dotknete rameny křížem – hmm, běžte si to vyzkoušet a napište, jak to šlo.

Jedna zvláštní záležitost je jejich souhlas. Zní to jako naše leknutí. Takový to překvapení nebo úlek, jak se tak nějak až hlasitě nadechnete, žejo? Zkuste si to. No a tohle oni dělají fakt často, když jim něco říkáte. Pořád jsem si říkala, proč je tak překvapená? A ono houby, oni tím vyjadřují, že vám rozumí/souhlasí.

Kdybyste tu sháněli rohlík, tak se ptejte „Dabbo ale?“ „Máte chleba?“ Chleba tu nemaj, dycky dostanete rohlík nebo housku, když mají. Tak a teď to „Hulet brčko“, to je zásadní. Znamená to dvě sklenice/skleničky 🙂 A pár počtů, když už jsme u toho: And, Hulet, Sost. Tak a můžete začít s opáčkem.

A ještě k těm tyčkám s hovínky: přijel kolega z fieldu a že se velmi pobavil, když mu vyprávěli, že někteří místní farmáři, když už je těsně před sklizní, dají exkrement do pytlíku, navážou na vysokou tyč a ty rozmístí kolem své úrody. Věří tomu, že to úrodu ochrání proti zlodějům. Stejný kolega se jel podívat na oplocený objekt, který souvisí s jeho prací, něco s vodou. Oplocené to bylo, ale chyběly dveře. Schovali je, aby je někdo neukradl. No a kolegové si pak celou cestu zpět do města dělali srandu z toho, že tam místo dveří zapíchaj tyhle tyče se spešl pytlíkem. No, musí se to nechat, sranda s nimi tady je veliká. A to myslím vážně. Etiopani mají smysl pro humor, rádi se zasmějí a o to jde.

Taková další zajímavost, co mi kolega prozradil, je to, když Etiopan odjíždí ze země, tak si s sebou bere hodně sušené Injary – to je ta kyselá placka, co vypadá jako palačinka, samotná chutná divně, ale s tím, co na to dávaj, tak je to fakt dobrý (můžu tady jíst jen to, což je trochu divný asi). Jinde tohle jídlo neseženete, takže to si opravdu vozí s sebou. Jedí to celý život a najednou to nemají, takže bez toho údajně hodně trpí. Opravdu tady nejedí skoro nic jiného. Ale to nejvíc zajímavý je to, že jim také chybí pachy. Údajně si s sebou berou i svoje bankovky (a že ty jsou teda pořádně jetý!), daj si je do pytlíku, pořádně zavážou a občas, když se jim hodně stýská, tak si k tomu přičichnout. Ale prej mám upozornit, že tato historka koluje a není úplně potvrzená, ale Injaru vozí na 100%, to mám z první ruky. Já věřím, že má závislost přejde tak rychle, jak skočím do letadla 🙂