Víte, co je pitomý, když si vyperete ručník? Dlouho se do něj neutřete. A ne, nemám tu náhradní, ani mě to nenapadlo, přišlo by mi to jako zbytečnost a ani by se to už nevešlo. Po x měsících jsem si zažehlila. Paráda! Když tu vyperete, logicky dáte sušit ven, žejo? No, prekérka je, že tu teď tak často prší, že musíte být fakt obezřetní a případně dost pohotoví. Teď taky prší, zase bouřka, včera taky – předlouhá. Na nějakou dobu jsme dokonce uvízli v naší oblíbené hospůdce. Tolik vody jste už dlouho neviděli a tak dlouhé bouřky neslyšeli… Takže spíše sušíme doma. A to ještě z jednoho důvodu: aaagrrr, právě jsem zapomněla jaké, ale jsou to nějaké mušky (něco s ovocem exotickým), které vám venku na to prádlo sednou, a když si ho obléknete, tak vás to oblečení kouše. Proto, pokud sušíte venku, musíte žehlit – na plno a s párou, takže s celou parádou.
A teď k tomu, jak se paří v Angole. Je to zábavné, to vám povim. Minulý víkend, ani jsme se nevzpamatovali a už jsme byli pozvaní na party k naší šéfce mise. Její spolubydlící měla narozky, takže jsme pro ni přichystali překvápko. Došli jsme k nim a překvapili jí na verandě. Koukala, chudák, jak z jara. Taky mě s kolegou Honzou viděla poprvé v životě (nene, nebyli jsme tam pouze my dva :)). Do toho jsme měli frkačky, balonky a krabici, která visela ze stropu.
Jejím úkolem bylo se do té krabice trefovat kovovou tyčí tak dlouho, dokud jí nerozmašírovala a nevypadla na ní spousta dárků a kravinek, co jsme tam přichystali. Samozřejmě měla zavázané oči. No, byla to makačka, ruce jí bolely ještě další dny, ale taky to byla velká sranda. Nevěříte? Zkuste to pro někoho připravit 😉
A do toho velká hostina, grilovali jsme kuře, klobásy a picaňu – to je maso, které v Čechách údajně neseženete – prej květová špička nebo tak nějak. Jako dezert dort mrkvový a dort místní. To byste si pošmákli. My si šmákli ještě pár dnů potom, byla toho hromada.
Naše oslavenkyně Bea pak ještě dostala krásné video, které jsme poslepovali od jejích kamarádů, co poslali přání virtuálně. Kór takhle daleko to oceníte dvakrát, bylo to milé.
A dnes, týden na to, další oslava. Narozky měla šéfka mise. Pozvala nás na oběd a my před sebou měli velkej úkol: čím jí tak překvapit? Dárky tady nakupujete tak, že jedete do Shopride a tam se snažíte najít cokoliv, co je buď aspoň trochu pěkné, nebo užitečné. Nyní nám celkem pomohlo to, že je před Vánoci a jelikož svátky drží díky své historii, mají tudíž krám plný vánočních serepetiček. Ale to je pořád málo. Tak jsme upekli dort – mrkvový, měl úspěch a je fakt výborný. Takhle: upekla to Antea, ta to totiž jediná z nás umí. Ještě k tomu připravila domácí nachos a tamtu věc z avokáda. Pořád málo!
Takže jsme se vzmužili a připravili sérii úkolů pro naši oslavenkyni, asi tak sedum. Za každý splněný úkol dostala jeden dárek. Trochu jsem se bála, jak to vezme, ale byla skvělá. Nejdříve sice trochu protestovala, ale pak se do toho pustila a ani nestíhala rozbalovat dárky. A o co že šlo? Jeden z úkolů byl třeba vytáhnout si jednu kartu ze série fotek a pantomimou nám ukázat, co je na fotce. Další úkol byl předvést někoho z naší skupiny a my museli hádat. Ujalo se to tak, že se dostalo na každého. Asi nejúspěšnější bylo naučit skupinu zpívat jednu z českých vánočních koled. Pro upřesnění: 2 Češi, Portugalka, Španělky, Ukrajinka. Šla na to velmi chytře: Zpívali jsme rolničky, text na flipchartu, měli jsme dokonce hudební nástroje a úspěch to mělo takový, že jsme si to pak zazpívali ještě několikrát za to odpoledne. Vtipná také byla její netrapnější historka, ale tu si nechám pro sebe, to jen pro inspiraci, že i takový úkol je dobrý úkol a pobaví celou společnost 🙂
A samozřejmě nesměla chybět prezentace fotek – od historických, vtipných, ještě vtipnějších až po přání od různých kolegů, kamarádů, rodiny.
Do toho jste v domě různě narazili na překážkové dráhy, jako překvapení pro oslavenkyni, takže pokud jste chtěli do jejího pokoje, kam všechny nadšeně zvala, museli jste udělat něco jako překážkový běh, jen bez běhu. Musím říct, že jsme se bavili královsky!
Přijde mi fajn, jak si tu dávají záležet na tom, aby druhého člověka překvapili a potěšili. A co jsme zvládli za celkem krátkou dobu 😀 Možná i doma bychom si měli chystat víc překvápek, co myslíte? Kdyžtak pište, ráda poradím 😉
Jo a jeden poznatek: Věděli jste, že necítíte, když váš štěnice kousne, protože do vás nejdřív napustí něco jako anestetikum? To je chytré, co? Jen to netrvá dlouho, takže pak to stejně nepříjemně svědí. Ještě teda ke mně nedošli nebo si to aspoň nepřipouštím, nepozoruju se, dělám jako že nic.
Teď nevím, jestli jsem to psala, ale co se mi fakt osvědčuje všude, je prostě pozdravení. Jdete po ulici, lidi na vás koukají, vy je pozdravíte jejich řečí, oni úplně roztají, usmějí se a pozdravím zpátky. Takže umím portugalsky jedno velké nic, ale „bom dia, boa tarde a boa noite“ (tak nějak), mi stačí a učím se pomalounku pár dalších slovíček. Ano, mluví tu portugalsky, protože historie, Portugalci tu byli dlouho, koukněte na Google. Válka tu skončila nedávno a v ulicích to je vidět. Tak o tom třeba zase jindy.
