Archiv autora: Dorka

Komáři a kopr

Oboje naprosto všude. Jak jsem si užívala bezkomáří léto v Čechách, tak tady se skóre vyrovnává. Ti hajzlíci mi nedají ani spát, jednou jsem to už vzdala a dala si špunty do uší, ať si žerou, ale ať je aspoň neslyším. Hajzli malí!

Kopr kopr kopr, ten je všude. Máte-li rádi kopr, tady vás čeká ráj. Já to štěstí teda nemám. Je v každém zeleninovém salátu, omáčce, na bramborách, v sushi. Jen do sladkého ho nedávají. Takže dieta mi tu rozhodně nehrozí.

Postel mám už čtvrtou v pořadí 🙂 Nejdříve to byla ta švábová, pak hotelová, nakonec gaučová a teď mám fakt krásnou a pořádnou, kterou jsem podědila po kolegyni, která už odjela nočním vlakem do Kyjeva. Takže jsem zase samotinká, ale víte co, po 14 dnech intenzivního školení není na škodu být chvíli sám 🙂

Za to si můžu vařit! Koupila jsem si vajíčka – to je základ, tuňáka, zeleninu … a taky Coronu, protože to mi připomnělo můj pobyt v Sýrii a taky čínskou polívku (takovou tu vlnkovou), to mi totiž zase připomnělo pobyt v Angole. Kolegyně se nad mým výběrem celkem pobavila.

V obchodech i restauracích jsou dva typy lidí – jedni se na vás spíš mračí a nezajímáte je, případně až po chvíli nahodí vřelejší výraz. A pak ti, co jsou nadšení, že přišel cizinec, kterej blekotá něco anglicky v kombinaci s češtinou – tou se tu domluvím spíše – a můžou mít jakože konverzaci v angličtině. Je to takový roztomilý, většinou já říkám „spasíba“ a oni „thank you“ a mají radost.

Je tu zajímavá přehlídka automobilů, najdete tu i moderní vozy, ale taky hodně takových těch fakt starých, jakože Lada a spol. Něco málo nafoceno, tak se mi to snad podaří sem nahodit. Je to celkově takový výlet v čase, asi dobré si to občas připomenout (pojede sem i moje neteř – 12 let – tak jsem na ni a její taneční parťačky zvědavá, co na to budou říkat, haha)

Jinak si tu hezky trénuji svůj orientační smysl – dá se vůbec trénovat? Nevím, ale bydlím na 3. místě, k tomu několik hospod, kde se potkáváme a jediný štěstí, že kancl se nestěhuje a taky to, že město je to vskutku malé (a že existujou chytré offline map appky, nebudu lhát).

A teploty jdou dolů, přes den stále 27°C, nicméně rána a večery jsou chladnější a to den ode dne. Takže zase tak blbě jsem si nezabalila, protože džíska to jistí a nejvyšší čas se začít vypravovat na cestu domů… Že tam prej ale máte zimu, nebo?

P.S.: taková zajímavost, že vše není modrý a růžový: voda z kohoutku se tu nedá pít, takže máte takové ty barely s vodou a zaplaťpánbů za ně, pánčto v jistou hodinu večer (ne vždy, ale teď každej večer) přestává téct voda úplně. Pokud čas tekoucí vody prošvihnete, sprchu si nedáte, na záchodě nespláchnete… a jo, zuby aj ruce si umyjete a víte co? Jsem poučena – mám žíňku s sebou! A nádobí holt ráno. Tak dobrou!

Bahno smrdí dvakrát

1 komentář

A já zdravím z Ukrajiny!

Překvapilo mě opět více věcí, ale to k tomu asi patří. Například to, jak jsem stále marná co se balení před výjezdem týče. Pak taky počasí v Minsku, kde jsem přestupovala, byla tam strašná kosa a i to, jak je to letiště malinkaté. Menší jsem zažila snad jen v Laosu. Dále mě překvapil jistý, za to dost rychlý pohyb v kuchyni v mém prvním ubytování – otevřete skříňku, tam se to zahemží a dělá se jakože nic. Jenže bylo jich tam dost na to, abych je stihla po čase identifikovat: fakt švábi. Mě to nijak zvlášť nepohoršilo (no, ten v lednici mi pak už vadil), ale dozvěděla jsem se, že to fakt normální není a odstěhovali mě jinam.

Jsem ve Slavjansku, v krásném hotelovém pokoji a zítra se zase přestěhuju na „guest house“. Ono má všechno něco do sebe. Na hotelu si neuvaříte například a když jste tu delší dobu, tak je to otrava, ale jinak si nestěžuju, pokoj je tu fakt moc hezký, prostorný a čistý.

Na každé pracovní cestě je zajímavé to, jak rychle se člověk zadaptuje – chvíli to trvá. A taky to, že v kanceláři potkává známé tváře, byť na Ukrajině dříve třeba vůbec nebyl. A to mě na tom baví. Co tu dělám? Převážně školím. A objev prvních dní? Oni se tu vůbec neposlouchají, jsou to mistři ve skákání si do řeči. A vůbec je to nerozhodí. Takže se postupně učím skákat zpět a na oplátku je učím aktivnímu naslouchání – doslova. Hop!

V rámci mé pracovní návštěvy tady, jsem měla možnost vyjet s kolegy za město, kde jsme potkali naše „beneficiaries“ nebo-li ti, kteří potřebují a od nás dostávají pomoci. Co vše na Ukrajině děláme, jak pomáháme, si můžete přečíst na stránkách (nebo Facebook), což doporučuji, včetně toho, jak tu konflikt vznikl, proč stále trvá a že se o tom už velmi málo mluví, přitom je to pořád hodně velká věc (čti průser).

Potkali jsme například manžele, kteří kdysi dostali jako sranda dárek malou kozu a i díky naší pomoci se vypracovali natolik, že dnes mají koz celé stádo, produkují kozí sýry a další produkty, které prodávají po okolí, ale také třeba přes internet, což tu zase tak běžné není. A taky jsem tam snad poprvé viděla tabákové listy (které bych sama od sebe nepoznala, ale naštěstí kolega upozornil). Kozí mléko jsme ochutnali, malé hovínko vyšlápli, kočku pohladili a jelo se dál.

A teď k tomu bahnu. Víkend: sobota se nesla ve znamení velké slávy, na náměstí spousta lidí, svítících balónků, piva a hlasité hudby. Nejlepší byl asi zpěvák, co vypadal jako Richard Muller za mlada. V neděli jsme se pak vydali kousíček za město, kde je veřejná pláž, fakt čistej krásnej písek a slané jezero. Jo, je tu pořád tak nějak kolem 30°C. No a vedle piva a takové děsně mastné smažené věci, si tu můžete dopřát bahenní zábaly čehokoliv chcete. Prostě popojdete kousek stranou, kde je to bahynko úplně všude, překonáte počáteční smrádek, namatláte a necháte uschnout. Prý je léčivé, prostě lázně se vším všudy, jen za to neplatíte. Taková samoobsluha. Pak to jdete smejt do té slané vody a zjistíte, že to zas tak dobře nejde. No, odér z toho šel ještě notnou chvíli, ale co by člověk pro zdraví a krásu neudělal. Haha. Horká sprcha, mýdlo, horká sprcha a mýdlo a už je to pryč. K tomu jako bonus spálené čelo a záda (kdo by to čekal takhle v září, žejo?).

Vodky jsem neměla zatím ani lok. Sushi tu maj suprácký! A kávu! Chodím do jedné malé konkrétní kavárny, kterou jsme taky pomáhali dávat dokupy a to je místo, které stojí za to, milé, dobré a levné. A jako bonus se tam scházíme a promítáme si filmy po večerech.

A víc vám povím, až se zase potkáme 🙂

Jak dostat ségru na Triglav

1 komentář

Nejdříve se přihlásíte na zájezd. Pak se o tom nadšeně zmíníte. Ze ségry vypadne, že tam před 20 lety byla, ale až na vrchol nedošli a že by jela taky! Tak ji nahlásíte na seznam náhradníků a když se jedno místo uvolní, tak už jí nedáte šanci se z toho vyvlíknout 🙂

Bylo to skvělý a jediný co mě štve je to, že já mám tělo zničené, že sotva chodím a ona má pouze modřinu na dlani (ano, na dlani) a naraženej zadek, ale to je jasný, že nepřizná, haha.

Vyrážely jsme s Kudrnou z Brna, takže cesta započala už v Praze, odkud jsme se zavčasu vykýblily směr Morava, vínko ve vlaku, obavy z počasí a myšlenkama furt u manžela a dětí (ségra). V Brně jsme daly večeři, nakoupily poslední nezbytnosti – takže jídlo a přesunuly se na Zvonařku, kde už byla většina účastníků zájezdu. Čekala nás celonoční jízda busem do Slovinska. Samozřejmě jsme se moc nevyspaly, ale s tím se počítá. Jen to počasí za oknem busu – pořád pršelo a i předpověď byla prostě debilní.

Tjo, v kolik my jsme vyráželi od busu? To nevím, ale v tu chvíli přestalo pršet, což bylo super, přebalili jsme si bágly, někteří nafasovali ferratový sety, ještě chvíli úvah nad tím, jestli je zima nebo není a mohli jsme vyrazit po sjezdovce směr vzhůru (z Rudné doliny 1 347m). To se pak už moc neměnilo, prostě jsme pořád stoupali. Se ségrou jsme psaly deníček, ale ne úplně důkladně, takže kdo ví, co z toho vytáhnu za údaje. Převýšení cca 1 200 metrů, celou dobu jsme šli v mlze, ale nepršelo! Fakt klika. Skupinu tvořilo 19 účastníků a 3 průvodci, skupina se postupně roztrhala a občas na trase jsme se potkali. Výhledy jsme jen tušili, ale to nás nijak nebralo, se ségrou jsme si to užívaly i tak.

Jedna zastávka byla na Vodnikov Dom (1 817m), ani pivo jsem si nedala, což jsem udělala dobře, tam už bylo odpoledne a nás čekal nejtěžší úsek – takovýto, jak už vidíte, kam jdete a ono se to pořád nepřibližuje a tůristi nahoře jsou furt děsně mrňavý. To jsem už cítila dost únavu a nohy se pletly.

Na horské chatě Triglavski Dom nás ovšem čekalo překvápko a to, že se vyčasilo a my seděli na lavičkách a čuměli přímo na Malý Triglav a hned vedle ten hlavní Triglav a sledovali lidi, jak se tam na poslední chvíli drápou, asi tušili, že druhej den bude hnusně, tak to chtěli stihnout.

Na horské chatě to funguje tak, že sundáte boty ve společné místnosti (a doufáte, že je tam druhej den najdete) a veškerej vercajk si odnesete do třetího patra – společná místnost pro celou skupinu 🙂 Dostanete jednorázové povlečení, což je povlak na polštář a pak takový dvě plachtičky, který si dáte místo prostěradla a pak mezi sebe a deku. Vtipný. Jsem to nikde ještě neviděla, hlavně se mi to hned roztrhalo, ale co už.

Vařej tam a maj pivo, vodu za prachy (nebo si natankujete údajně nepitnou), suchý záchody, který ale jinak vypadaj úplně jako normální, jen nesplachujete a pak je tam korýtko s ukrutně studenou vodou. Na sprchy nebo teplou vodu zapomeňte.

Večer jsme se seznamovali a dostali instruktáž na ferraty (jak uvázat set a jak se chovat na zajištěné cestě), plus informaci, že vůbec není jistý, že tam druhý den budeme moct jít. Když prší nebo hůř – když je bouřka, tak tam leze jen blázen. Nicméně instrukce zněla: ráno v 6 snídaně a v 7 vyrazíme. V 6 jsme vstali, vyčistili zuby a šli si zase lehnout, chcalo jak sviň. A tak to bylo celý den 🙂 Venku mlha, že by se Rákosníček nestyděl, občas bouřka, vítr a když přestalo, tak spíš na pár minut, aby začalo nanovo. Hráli jsme společenské hry, kecali a nebo se prostě váleli/spali. A když jsem si konečně dala pivo, protože se blížila pátá a venku se nic neměnilo, tak přišla instrukce, že to vypadá na „okénko“ a že to zkusíme.

Navlíkli jsme se do ferratových setů, byli zkontrolováni a nalehko vyrazili. Pár ferrat jsem už šla a jo, tato určo patří k těm nejlehčím, ale i tak to dalo zabrat. Prej se tam leze tak hodinu, my šli celkem poctivě a i tak nám to trvalo hodinu a třičtvrtě. Mlha kolem dokola. Možná tím lépe pro některé z nás – haha. Kecám, bála jsem se jen asi pět minut. A pak se to stalo, ono se to zase nějak protrhalo a už kousek od vrcholu jsme mohli koukat do údolí, jako fakt pecka!

TRIGLAV – 2 864 !!! Johooo! Slunce, mraky a hory všude dokola – zuper podívaná! A zase štěstí jak blázen.

Počkali jsme na zbytek, rychle skupinové foto, teplota začala dost padat a my se museli vydat dolů. Šli jsme svižně a jo, věřím, že to lidi chodí bez jištění, nebo to prostě nějak šulej, protože se to tam dá, ale je to krásná ferratová cesta, jednodušší. Trochu jsme měla obavu, jak to polezem dolů, ale bylo to cajk. Jen dole už byla tma a zase všudepřítomná mlha, chytří měli čelovky (s dobrejma baterkama, no nic).

Na chatě zasloužené pivo, slivovice, diplomatico (díky, švagře), víno… a taková ta všeobecná zábava, znáte to.

Druhej den: do osmi vypadnout z hromadného pokoje, snídaně a čekačka, co počasí. Zase bylo dost hnusně, ale tuším, že nakonec v 9 jsme vyrazili dolů. Šli jsme jinou cestou přes Dom Valentina Staniča, někam jsme ještě vylezli a šli pak pořád dolů – slezli jsme asi o 1600 metrů a jako sorry, ale bolí mě fakt všechno 😀

Se ségrou jsme měly dobrý výtlemy, protože se nám to dost smekalo a občas jsme chtěly zahodit hůlky, mě se zasekla bota, že jsem netušila, jak ji dostanu ven, obě jsme si dřeply na zadek a pár modřin si odnášíme. Je vtipné, že z některých úseků jsem byla víc vybrnkaná, než na těch ferratách. Dvakrát nás dostihnul skvělej déšť, tak jsem aspoň vyzkoušela novou pláštěnu a pak se nám zase ukázala krajina – aspoň trochu. Ne, slunce a hor kolem jsme si fakt moc neužili 🙂

Ke konci mě už bolelo všechno, ségru prej nic… mrcha jedna :)) Ale únava byla značná, došli jsme do nějaký vesnice, dali si pizzu, pivko a už tam byl náš bus. Nalezli jsme a frčeli domů. Už ve 4 ráno jsme byli v Brně, pár nás počkalo na vlak a po šesté jsme vyrazili směr Praha.

Krásné to bylo.

A co účastníci? Jako jo, fajne lidi, ono to vždy chvíli trvá, než se lidi víc poznaj, ale jinak parta to byla dobrá. Je fakt, že někdo nemluvil skoro vůbec, někdo mluvil až moc – a ne, ani já a ségra jsme to nebyly, i když se rozhodně řadíme do předních míst 🙂

Určitě zajímavé momenty byly ve společné koupelně, kde bylo právě jen to korýtko se studenou vodou. To si to tam jeden z účastníků tak přikvačil jen v tričku, nejdříve do korýtka strčil zadnici, aby si ji vošplouchnul a pak i teda přednici, mnooo, jsou věci, u kterých být nemusíte, ale prostě nemáte na vybranou 😀

Jinak na Triglav se dá vylézt různě: ferratově, neferratově a severní strana je nějakej hardcore pro horolezce, tak tam, prosimvás, nelezte. Ta ferrata je cajk, ten výstup a sestup jsou o fous horší.

A proč s cestovkou? Tenhle výlet dáte asi i bez, pokud máte parťáka a pokud máte zkušenost s ferratou. Já měla jet původně sama, ale i se ségrou, myslim, bylo fajn, že nám to někdo zorganizoval a že jsme byly v partě a se zkušenými průvodci. Těm velké díky, bylo to super.

A poslední věc: byla jsem fakt ráda, že jela ségra. Byla sranda a hlavně jsem měla parťáka na cokoliv a to je k nezaplacení 🙂 Takže ségra, kam pojedeme příště? 😉