AZORY – chcete se tam vydat a říkáte si, kde asi tak najít nejlepší informace? Udělejte to jako já: běžte na internet, otevřete prohlížeč a zadejte prostě „cestování Azory“ a najdete vše potřebné. Tolik blogů a tipů a důležitých informací… a i přes to vám sepíšu svou vlastní zkušenost, ale itinerář nečekejte, od toho jsou jiní a mají to skvěle zmáknuté. A proč teda číst tohle? No, protože já vám dám spoustu neužitečných, ale snad o to zábavnějších historek a informací. Třeba – šli jste někdy pěšky z letiště do centra? No, nešli! Tak vidíte, já jo! :))

Až se budete prokousávat informacemi, co na Azorech určitě jo a co určitě ne, tak jedna z prvních věcí bude, jestli si půjčit auto. Vězte, že pouze lidi bez řidičáků vám budou tvrdit, že se to dá zvládnout bez půjčeného auto. No jako jo, no. My si to zkusili na jeden den, protože jsme poslechli pána, co nám říkal, že v centru si půjčíme auto levněji, než na letišti – aha aha, pro auto jsme museli pak zase na letiště. Eště, že je to tak blízko.

Jezdit po Azorech busem znamená to, že pořád hledáte zastávku, vůbec neplatí info od nedávného člověka, co to na blog dokonce vyfotil – ta zastávka byla naproti a o kus dál. Nevyfotila jsem to. Jízdní řády existují, ale je to plus mínus 20 minut. To, že bus přijede, zjistíte pouze tak, že tam trpělivě stojí lidi, co vypadají jako místní. Turisti se poznaj lehce jako všude – outdoor hadry a jakože cool pohled se špetkou paniky, že bus nejede a tím pádem jim ruinuje celej další plán.

Super věc o jízdě autobusem je to, že je to zážitek. Cestu, co byste normálně autem jeli půl hoďky, tak busem to trvá až hodiny dvě. Je to doslova vyhlídková jízda. Vidíte každou uličku v každé vesničce. Logiku toho, kde staví, nepochopíte, ale staví pořád. Největší sranda je projíždění právě těch zmíněných uliček, které jsou mega úzké. Sami se uhýbáte, protože máte pocit, že ten balkon musíte trefit. Že ty autobusy mají stále postranní zrcátka, to nechápu. Takže zážitek super, jen poměrně dosti časově neefektivní. Zkuste to. A pak udělejte to, co my – půjčte si auto.

Auta jsou vtipná, malá nevýkonná, ale to tam fakt nepotřebujete. A nežere to vlastně nic. Jsou to takový ty fiati a city go a nevim, co. Tady byste do toho nesedli, tak je to cool. Ježiš, ale rachotina to byla, haha. We miss ya!

Azory nejsou ani levný, ani drahý. Letenka byla asi za 12k a zrovna čerstvě to tam letělo přímo z Prahy, za pět a půl hoďky jste tam. Co jsem si všimla, Češi se už nebojí utrácet v letadle za jídlo a pití.

Asi když budete bydlet v hotelu, tak to dražší bude, ale kdo by bydlel v hotelu, když můžete bydlet v hostelu?! Dva jsme si vyzkoušeli a bylo to od divný až po dobrý – jakože fakt nic víc nepotřebujete. První hostel byl sterilní a divní lidi a druhej byl vlastně moc fajn se super snídaní. Ale jako když chytnete blbý postele – jo, my je chytli – hned u dveří, takže víte o všech ostatní, kdy přijdou, odejdou, přijdou.. průchoďák. No, ale jako ono fakt nic víc nepotřebujete. Hned vedle byla restaurace, kterou jsme si oblíbili a už moc neběhali po večerech objevovat další místa.

My jsme bydleli hned v hlavním městě, ale potkali jsme i lidi, co bydleli jinde, na druhé straně ostrova a také jsme jedno místo pak objevili, hned u oceánu, kde by to bylo super na večerní procházky. Takže ano, ta možnost bydlet někde jinde určitě je a já bych to příště zkusila. Zase v hlavním městě máte prostě všechno: malej Spar až óbr obchoďák.

Azory mají iks ostrovů a lidi se ptají, jestli jsme byli jen na tom jedno a jo, za 7 dní si neumím představit stihnout další místa, ale údajně se to dá. Extrém mi přijde cestovka, která vás tím hlavním ostrovem provede za den!!! WTF? A pak letíte na další, hmm, vrtalo nám to hlavou celou dobu…

Den 1 – obhlídka hlavního města, fajn, hezký, určo by se dalo vidět i víc.

Den 2 – cestování busem, takže velká vyhlídková cesta a LAGOA DAS FURNAS (furnaš se to snad čte, ať nejste za blbečky). Co na Azorech potkáte hodně, to jsou čmoudíci, protože sopečná činnost, nic vábného na nos, ale jinak vtipný. Dělaj v tom i maso a tak, ale tyhle turisťárny nás míjely. Jezero to bylo hezký a taky bylo hezky pod mrakem, prošli jsme si celý park a brutálně zmokli. Ale na první výlet super, ta zeleň a voda a pak dvě Češky, tak jsme hodili řeč a šli dál.

Uprostřed města máte botanickou zahradu, tak je hezká, škoda, že toho v tu chvíli zas tak moc nekvetlo. No ale to nejzajímavější je větší vodní nádrž, voda v ní je úplně hnusně hnědá a v tom se koupete. Jo, je to teplý, jak sviň a já nevim, co na tom ti lidi maj. Ale vy – věšina, co to máte rádi, běžte do toho. Stojí to za to, ale mě víc bavila botanická jako taková.

Pak je dobrý vidět takovej ten obrácenej barák, ten je fakt mega vtipnej a jinak okolo nic není, jen tam prostě občas zastaví auto, vyfotí si dům, co stojí na střeše a jede se dál. Je fakt kouzelnej, zastavte tam taky. My tam očumovali dost dlouho, protože ten autobus rozhodně nejel tak, jak jet měl.

Pokud pojedete začátkem května, jako my, tak zažijete takovou šílenou věc – festival náboženský, všechno svítí, na chodnících uvidíte barevné obrazce, které pak rozšlape dav. Večer jsme stihly přehlídku různých uskupení, vojáci, hasiči, bubeníci, děti, starci, jako jo, zajímavý to bylo. Ale město napěchovaný lidmi, takže možná chcete zvolit jiné datum.

Den 3 – ten jsme hezky zabili tím, že jsme sháněli auto, museli pro něj na letiště, stáli v blbé frontě, pak zjistili, že bez kreditky si auto nepůjčíme – jako nedělejte, že jste to věděli, že jsem jediná na světě, která to neví.. No, tak už to vim a to auto nám půjčili i tak, kreditka nebyla nutná :)) ale chvíli jsme se zapotili.

Takže ta radost, když jsme fakt vyrazili na cestu hezky svobodně a kam jsme jen chtěli, juhůů. My jsme chtěli k jezeru Lagoa Azul – boží. Zaparkovali jsme u mostu Sete Didades – ještě nějak z pocitu, že musíme chytnout nějaké parkovací místo. No, tenhle tip je zrovna užitečnej – dovezte se kam až potřebujete, s parkováním fakt nebyl problém nikde, krom hlavního města vlastně.. ehm, všude jinde na velkou pohůdku, my si zbytečně našlapali kilometry navíc.

Jezero bychom v ideálním případně obešli celé, nejdřív vylezete prudce nahoru a pak ho máte jak na dlani, ale na to nebyl čas. Výhledy byly naprosto skvělý, počasí nám vyšlo, na jedné straně vidíte oceán, na druhé jezero, co má neuvěřitelnou barvu a všude zeleň, zeleň, zeleň.

Potom jsme se stavili na Miradouro da Vista do Rei. Miradouro je všude, na každým kroku, není ani možný zastavovat všude, je to prostě „výhled“, ale stejně skoro všude zastavíte, protože vám to nedá a snad nikdy neuděláte chybu. Tady je takovej divnej opuštěnej, zarostlej hotel, kam lezou turisti a jsou z toho celý pryč. My tam nešli, posunuli jsme se dál na Lagoa do Canario a pěšky na Boca do Inferno, a to je NEJLEPŠÍ VYHLÍDKA EVER a prej tam je skoro pořád mlha a my měli naprosto luxusní počasí a výhled. Tam můžete stát a čumět na tu krásu do doby, než přijde ta pověstná mlha, nebo nějaký otravní turisti. Tohle nesmíte na Azorech minout. A víme, četli jsme si o tom, jak tam lidi jedou, sledujou kamery a pak stejně vidí kvedlačku. Nám to vyšlo hned napoprvé a je to fakt pecka.

Cestou zpět do města jsme se pak ještě zastavili u krásného zarostlého mostu, mega fotogenickej, neminete ho, i když vám sem nedám název, protože my ho taky neminuli a to jsme ho nehledali, parkoviště u cesty a pobíhající turisti, tak to místo poznáte : ))

Pak jsme se museli už vracet do Ponty a jak s tím parkováním je pohoda všude, tak tentokrát to bylo celkem nepříjemné zjištění, že nebylo kde, protože ten festival. Auta stála naprosto všude, kdekoliv, včetně travnatých ploch, ale na nás žádná plocha už nezbyla… nevim, kam až jsme museli dojet a nechat to tam, ale daleko to bylo – aha, kilák a půl od ubytka to prý bylo, tak jo.

Předpověď na další dny říkala: čus slunce a připravte se na spoustu vody z nebes, super no.

A jo, pršelo, ale zase můžete mít línější víno, k snídani byla dobrá káva a lívance. Ten den jsme navštívili největší čajovou plantáž v Evropě (Chá Gorreana) – opět něco, co je turistický a „must see“ na Azorech. Ta zeleň vám zaleze do mozku, je to takový krásně strukturovaný a zase by tam člověk mohl zůstat koukat do aleluja, ale dost foukalo. Čaj dobrej. Když už tam budete, zaběhněte si na Salto da Cidreira – salto je vodopád, pokud jste byli na Islandu, tak tím nebudete zas tak okouzleni, ale pořád dobrý. A tento je takovej hezky malinkatej a zastrčenej a skoro nikdo tam nebyl.

Hodně nám pomáhaly Mapy.cz – ty jsou fakt super. Azory můžete prosedět v autě a k těm nej místům se dostanete na pohodu. Ale pokud přeci jen potřebujete trochu protáhnout nohy a naběhat nějaké kilometry, tak díky mapám si najdete spoustu tras a taky míst, kam zas tak moc lidí nechodí.

Pak teda pršelo, jak nám bylo slíbeno, ale my i tak chtěli projít jednu cestu, ale bylo to zavřený, tak jsme aspoň omrkli jednu pláž a jeli dál na Miradoura de Santa Itria (musím si příště líp – čitelněji psát poznámky, to je děs to vyhledávat), ale jako takhle byla zase KRÁSNÁ.

Jííídloo: zastavili jsme se v Tuká Tulá – vyhlášená restaurace a chci bejt bohatá a jíst a pít jenom tam. Já teda nepila, já řídila. Hned vedle jsme sedli a pozorovali surfaře. Na Azorech jsou černé pláže (sopečná žejo), jakože člověk by tam mohl i bydlet, jakej klid z toho šel.

Den 4 – Prší, lívance, kafe. Tak jsme šli pěšky na ananasovou plantáž – uprostřed města, je to vtipný, ale když tam nezajdete, tak zas o tolik nepřijdete, ale pokud vám bude pršet a nebudete vědět co se sebou, tam tam se vypravit můžete, uvidíte, jak roste ananas, no. Že ho vykuřujou, to je asi nejzajímavější informace. To dělaj, aby rozkvetl…

Pak jsme se vypravili na západ. Pršelo, hodně, mám zapsáno, že strašně, tak asi fakt strašně pršelo, ještě že máme to auto, jsme si říkali asi tak stokrát.

Mosteiros a v autě čekáme asi hodinu, zevling a tuším, že jsem snědla asi kilo čokolády, však taky dovolená. Když už jsme koukali na radar, kam se posuneme, tak jako kdyby to počasí to vycítilo a umoudřilo se. Ještě s pláštěnkou jsme se šli podívat na to, co uvidíme. Jsou tam takový obrovský skály vystupující z moře zase – to je místo, kam chcete, to prostě stojí za to. Vlny byly obrovské, moře mělo asi tisíc barev a v dálce několik vodopádů. Počasí pak už bylo jen super letní a my se mohli projít a po pobřeží dál a dál a pořád se jen divit, jak je to tam kouzelné. Takže druhé TOP místo v mém Azorhodnocení. Hlavní je jít fakt dál a nevracet se, protože dojdete (nebo dojedete, zase tam je místo na parking a je to hned u silnice) k místu, kde se dá vyvalit na šutry a dokonce se tam i vykoupat, protože moře tam dělá takové malé bazénky a když jste dost otužilí, jako ta švédská rodinka, tak si tam můžete smočit a pak opálit šunky. Pivo a hranolky tam maj taky, krásný místo.

Pak jsme se přesunuli k místo, které doporučujou různí blogeři, že se tam můžete vykoupat. Sejdete k moři, je tam mezi skálou, jakože přírodní bazén, kde jsou termální prameny ochlazený právě vodou z moře. Jsou tam lana, kterých se přidržujete. My tam byly v době, kdy byly takové vlny, že byste se dlouho nedržely a pořádně by vás to omlátilo, fuj. Jinak prej zážitek, já nevim, ale já nejsem očividně velký fanda termálního čachtání.

Den 5 – nepřekvapí vás to, poprchávalo a bylo vejce do skla. A lívance. Ano, člověk je může jíst každý den. Je dobré si na ně dát arašídové máslo a na to marmeládu. Nemáte zač.

Furnas (čti furnaš) – tam jsou sopečný čmoudi uprostřed města. Pak jsme se potřebovali už zase spíš projít, a tak jsme šli Auatro Caminhos do Faial da Terra – prej 6,4 kilometry. Bylo to hezký, bez lidí, bahnem, lesem, nahoru a dolů. Uprostřed ničeho zarostlý baráček, tam jsme si tam dali sváču a šli dál, nepotkali jsme jediného turistu, to bylo fajn. Vypadá to, že snad nemám ráda lidi :))

Vesnička je to jinak hezká, jsou tam další vodopády, ale tam jsme nešli (moc lidí : ))) Cestou dál potkáváte hodně hodně vyhlídek, to se můžete ukoukat a všechny stojí za to, jedna je taková nejvíc hezká, koukáte totiž na maják, tam tam si zastavte, i kdybyste měli už pocit přemiradourování.

Den 6 – šli jsme Tour de trubka, ale název Salto do Cabrito asi najdete snáz, v poznámkách mám PRC29. Je to trek cca 8 kilometrů a fakt jdete kolem takové velké trubky, ale vůbec nás to nepohoršovalo, jsou tam vodopády, chodníčky, schody, příroda, je to hezky členitý, zábavný. My jsme došli až k takové vodárně asi a šli jsme trochu dál, pssst, tam to bylo zavřené, ale průchozí, takže jsme prošli až na takovou malinkatou pláž u řekly a dali si sváču. Nikdo tam nebyl, jen voda, příroda a my. Takový hezky poetický to tam bylo. Nepršelo! Bahno jinak všude, to ano. Pohory na Azory – hoděj se.

Cestou k autu nám dělaly společnost ještěrky, bylo jich tam asi tisíc a jak kdyby s námi hráli hru na schovku.

A pak jsme dorazili někam, kam vám všichni řeknou, že musíte, pokud jste na Azorech. No, takhle. Pokud máte rádi bejt s dalšími iks cizími lidmi, co jsou skoro nazí a strašně se sledujou a fotěj v oslizlé vaně v takové, jakože spíš teplé vodě, tak je to místo určené pro vás a enjoy! Jmenuje se to Caldera Velha.

Menší doporučení: až se tam budete chystat, udělejte si rezervaci online. Stojí se tam fronty a má to omezený počet lidí, které vpustí dovnitř. My měli poměrně štěstí, čekali jsme pouze 30 minut, ale ti, co se tam objevili po nás, tak čekali rozhodně déle a možná se na ně ani nedostalo. Je to takový přírodní park, tomu všechna čest, trochu džungle a jsou tam kaskádovitá termální jezírka a v nich se rochněj právě ti lidi, jinak by to bylo hezký. Plus samozřejmě fenomén: táto vyfoť mě takhle a pak takhle a jakože tu nejsou žádní lidi kolem… no, já vás nechci odradit, jiní lidi o tom píšou, že jakože nej zážitek Azorskej. Prej nutno navštívit, tak tam jeďte a dejte mi vědět.

Pak už jsme zastavili na vyhlídce Lagoa do Fogo, což prostě bylo boží a dá se sejít i přímo až k jezeru a pak ještě asi tak dvě další vyhlídky a jeli jsme „domů“. Mít ještě jeden den, tak se tam vrátíme a dáme tam trek, ale to jsme už nestihli.

Poslední den jsme se šli projít po městě, nad letiště, doufali jsme, že uvidíme víc letadel, ale smolík. Jinak pokud milujete pozorování letadel, sice tam lítaj spíš ty malý, tak tady je dobrá příležitost.

Na Azorech jsme byli od 3. do 10. května. A já je DOPORUČUJU! Je to tam super skvělý a jednoduchý a fungují vám tam internety, bankkarty, řidičáky, nemůžete se ztratit, můžete nachodit hodně kilometrů anebo taky ne, protože se můžete hodně přibližovat autem. Je to tam zelený, kouzelný, malý, upršený, ale tak akorát a jsou tam nejlepší Miraďoury v Evropě : ))

• 

• 

• 

Madeira, prý ostrov, kde je pořád hezky, stále jaro. Oblíbené místo, kam se rádi vracíte, prej trochu víc schodů, hodně zeleně, super výhledy a samé levády – jestli si myslíte, že to jsou nějaký kytky, tak nejsou. A ne, nejste sami, nebojte.

Skoro nic z toho není pravda, nebo jen částečná. Ano, levády nejsou kytky a je jich tam hodně, ale chcete pravdu? Tak já vám ji naservíruju s plnou parádou a bez příkras, nejdříve se pojďte vžít do reality:

Sbalte si batoh. Je jedno, co do něho dáte, ale ať má aspoň 13 kilo. Přidejte ještě cca litr vody. Oblečte se do mokrého trika, hoďte přes sebe bundu, aspoň trochu mokrou, na čelo čelovku. Boty pohory před obutím vymáchejte ve vodě – no pořádně, aj s ponožkami. Neždímat! Kalhoty – kapat z nich musí, nebojte se toho. Otevřte na sebe okno, ať jste v průvanu. A teď si otevřete mapu Madeiry a zabodněte prst do Funchalu (čteme Funšal) – ano, hlavní město tam dole, co tam prý skoro pořád svítí sluníčko. A tím prstem po mapě vyjeďte směr sever – do Ilha. Tak a TAM to teprve začíná. Zapomeňte na jakékoliv pohonné hmoty, kola, křídla, jen nohy máte.

Nyní přejeďte prstíkem směr západ (takže do leva), ale pozor, hezky to vemte přes Pico Ruivo, Pico Grande (těsně minout), až do Seixal. A to všechno hezky pomaličku, protože už se nevezete, ale pěkně po svých.

Vítejte na Madeiře, vítejte na ostrově věčné mlhy a mokra, fackovacích keřů a nekonečných schodů. Jestli vám říkali, že to je ostrov jara, tak tomu nevěřte, nebo aspoň nechoďte přechod hor, jako jsme šli my 🙂 Dnes vysmátá banda plna humoru a dalších plánů, ale tam… ha, tam už první noc někteří litovali a ráno se ptali, kde je nejbližší hotel.

Ano, bylo to SUPER! Ale to píšu doma z postele, kdy už mě tak moc nebolí nohy (kecám, bolet mě budou ještě za tejden a půl) a nemusím balit mokrej stan s představou, že ho ponesu dalších 28 kilometrů strmě nahoru a dolů, že si ani levády nevšimnu.

Chcete-li Madeirské dobrodružství trochu jinak, tak jo, tak pak běžte ten „náš“ přechod hor, protože to i přes všechno brblání a fňukání fakt stálo za to. Šli jsme severem, od východu do západu a já tušila, že to bude náročný, i tak mě to překvapilo. Celkem jsme ušli za šest dní 120 km (ano, i s cestama na čurání, vše se počítá), spali jsme ve stanech, sami si vařili, jídlo nosili.

První den jsme se mastňácky odvezli tágem do města Ilha, cesta super přes tunely, svítilo sluníčko a vy jen čumíte, jak to tam všechno hezky vybudovali. Super mají letiště a přistávací plochu. To chcete (pokud se fakt nebojíte lítat).

V Ilha začala naše cesta, kdy jsme nahodili bágly na záda a ještě s úsměvem šlápli do tempa, abychom se jako vokázali, jak jsme fit. Někde jsme ty batohy i shodili a na lehko se vydali cestou Levada de Caldeirao k vodopádu Caldeirao verde – nás, holky z Islandu, teda jen tak nějakej vodopádek nerozhodí. Ale tak šlo se dobře a první levády a tunely – to stálo za to. Došli jsme až do „pekla“ Caldeirao do Inferno.

Pak jsme pokračovali dále cestou necestou a nějaký poprchávání, nemá cenu vyndávat pončo a najednou jejda, pončo rychle pončo na sebe a pak už stojíme někde pod střechou a čekáme, až ten debilní déšť přejde. A hádejte co! Nojo, no, nepřešel. V jednu chvíli jsme se holt museli odebrat na promáčené tábořiště, cestou už ani nemělo smysl se vyhýbat kalužím. Takový to DURCH, tak takový jsme to měli. A to jsme stany museli stavět. S Hankou jsme náš super stan stavěly poprvé, i tak jsme to vlastně zvládly dost dobře, stejnou dobu jsme pak vytíraly. No hele, to bylo na morál krušný. Zima byla, voda všude byla, total prolitý boty. Jen do báglů se nám voda nedostala a to jsme měli štěstí. Někteří spolupoutníci měli i spacák mokrej (pojďme jim říkat nešťastníci nebo amatéři – zdravim :)) Jinak po návratu jsme zjistili, že náš super stan (fakt super, vysvětlím pak) se dá stavět i tak, že nejdřív vršek a pak spodek, ale v tom bahně to už asi bylo fuk (stanový amatérky, říkejme si).

Samozřejmě situaci nepřispělo ani to, že chcalo celou noc. Vidina rána, kdy balíme v tomto nečasu se nám ani za mák nelíbila a myslím, že jsme toho moc nenaspali. Je fakt, že první, co jsem ráno slyšela z vedlejšího stanu bylo: Prosím tě, jak se nejlépe dostanu z hor někam do hotelu? Ale nebojte, dobře to dopadlo, sice to vzdávalo víc lidí, ale nakonec celá parta došla až do cíle.

Ráno moudřejší večera, rozhodně nepršelo. Ne že by bylo hezky, ono pak už vlastně skoro nikdy nebylo hezky. Realita.

Já jsem si teda bonusově ještě přivodila total odřené paty. Nepochopíte. Pohory, který mám cca 5 let, v Nepálu se mnou byly, Island si prošly a kde já všude byla a ty potvory mi první den pochodu vyrobí takový ty hnusný strhnutý puchýře, co vás bolej jak žiletkou při každém kroku? Nešťastnice nebo amatérka? 🙂 (přísámbů, ani ponožky jsem neměla nový, je to madeirská záhada prostě).

Den druhý – z kempu jsme šli po silnici, nojo, fuj to si pamatuju, to ty nožky bolely už pekelně (paty) a krpál to byl, že by se jeden na to vykašlal a furt jsme špekulovali co to počasí, no vidět nebylo nic, mlha všude. Ale víte, co je dobrý? Že si člověk hnedle váží toho, že žádná voda nepadá z nebe. Ale zima byla, ne že ne. Nejvíc, když jsme pak čekali na zbytek u takový hezký, leč zavřený chalupy. Chvíli jsem zvažovala radu, že mokrý kalhoty nejlépe schnou na těle. Přesně tak asi vteřinu! To bych ty ledviny potratila hned v první zatáčce. Nene, poslední suchý hadry, mikina, čepice, rukavice… slivovice a šlo se.

Ten den měl být jeden z těch náročnějších. Hmm, náročný byly všechny, prej přeci to nebudeme mít monotónní, haha. Nicméné došli jsme ten den na chatu pod vrcholek Pico Ruivo – nejvyšší hora Madeirská, o fous vyšší než Sněžka. Nedali jsme ani západ ani východ, protože proč? Tipněte si. No, ano, nohy nás bolely, ale taky bylo – správně, hnusně 🙂 Nicméně ten večer byl moc fajn. Chata byla otevřená, měla oheň, takže jsme sušili všechno nad plamenem. Pak jsme sušili taky Ponchou, což je tradiční drink – rum s něčím žlutým sladkým, dobrý to je, silný to je. Barman Venezuelan míchal jeden džbánek za druhým a pochvaloval si, jak ti Češi dobře pijí. Ale to nejvíc bylo, že tam se dosušily kalhoty, spacáky, trička, ponožky i spodánky. Někteří dokonce využili přepychu a spali pod střechou. Zbytek hezky pod stanem (jasně, že jsme spaly s Hankou venku, ale chvilinečku to na postel taky vypadalo).

Ale ještě před Poncho sušením jsme si vyběhli bez zátěže (dobře „vyběhli“ je dost silné slovo) na pico Arierio 1818 mnm (Hance díky moc za zápisky), cestou tunelů spousta a tam bylo těch 5800 schodů za jeden den? Ono tolik schodů bylo asi každej den. Oni nedokážou mít kopeček bez schodů, no fakt!

3. den bez kocoviny, v dobré náladě a blbém počasí jsme si teda vyskočili na nejvyšší vrchol 1862, prej i kdybychom zhebnout měli, viděli jsme jen velké bílé a pak přes Pico do Jorge (čteme Chorche, ale to je blbě) jsme konečně zahlédli kus modrého nebe a krajinu kolem sebe. Cesta se údajně jmenovala Vereda de Endumeada a tábořiště Chao dos Louros, to kdybyste fakt byli magoři a plánovali stejnou cestu.

Den 4. jsme z kempu došli k bufetu Boca de Encumeada 1000mnm, po silnici dál, projít 3 silniční tunely, ty tam maj fakt suprácký, malý i velký. Pak už jsme to točili na cestu Caminho do Pinaculo, ta byla krásná (ani z kopce ani do kopce ani schody), leváda podél, ta vám vždycky zvedne náladu, občas ryba, to tam maj taky hezký, pravda. Tam nás občas překvapil vodopád a když jste fakt neměli štěstí a zrovna fouklo, tak jste měli vodopád i v pohoře, ale koho by to rozhodilo? Tou dobou jsem už chodila jako robot (rozedřený paty) a nějaká kaluž v botě byla podřadná. Pak nás údajně čekaly další schody nahoru, to jsem zejvně už vytěsnila, ale vrcholek si pamatuju, to jsme se prodírali šíleným hustým a pichlavým křovím, až jsme zjistili, že bloudíme a chvíli jsme v mlze – překvapivě – hledali cestu. Jak píše Hanka – konec utrpení byl kemp, kde jsme si uvařili oběd a rozhodli se pro dalších 20 km chůze do dalšího kempu. Protože co tak jiného taky dělat, žejo? Začátek byl vtipnej, šlo se křovím podél levády a občas člověk fakt nechápal, jak ho takový roztomilý křoví může fackovat a fakt dostávat do úzkých. Ale nakonec malej zázrak, slunce vylezlo a výhledy a Levada do Paul. Tam došlo na tričko a šortky a spálený předloktí, ani člověk nemrknul. Kemp Rabacal, pivo, dortík a zase zima a větrno :)) Ten den 27 km celkem.

Pátý den byl ve znamení vylézt, sbalit a nalehko si vyskotačit k vodopádu Lagoa de vento a pak už s báglama k vodopádu Risco a pak další vodopák 25 Fontes a prostě Island je Island, sorry. Levadovou štolu jsme navštívili a měli problém se otočit a jít zpátky a pak už cestou do tábořiště Fanal. Ježiš, tam bylo těch milion a jeden schod, ježišinojo, tam jsme už fakt mysleli, že se ty dny budou lepšit co se náročnosti týče a pak jdete asi deset hodin po schodech nahoru, až máte pocit, že už musíte sahat na nebe a ono houby, zase jen mlha a zima a tak radši jdete dál. Ty schody jsme dali jen díky tomu, že jsme si povídali o jídle. Jak prohlásil Petr: no já tam snad dvě kila tou cestou přibral! Ten den jsme dali 19 km (jenom?) a večer jsme super prokecali u venkovního krbu, opékali Vysočinu nakrájenou na kolečka a dožírali zásoby. God bless všechny, co s sebou nosí zbytečně moc jídla.

6. den – cože? Ráno jsme nevstávali do mlhy? Ano, pravda, sice všude kolem bylo hodně kravinců, ale ráno ve sluníčku změní pohled na všechno. Jen čůrat se muselo chodit dál, protože v mlze se ztratíte, jak je jasno, nohy nenohy, dřepnout si musíte jít o fous dál. Na vršku jsme se kochali výhledem na oceán a konečně jsme viděli Madeiru, jak ji slibovali v průvodci. A pak nastal sestup k oceánu (jojo, schody), museli jsme zdolat 1250 metrů převýšení, au. A ve finále černá pláž, studenej oceán, pivko a busem do Funchalu.

Penzion – sprcha – z vlasů mi snad nikdy netekl větší bordel! Ale ten pocit! Pak jsme mohli vyrazit do města na takovou tu dovolenkovou prochajdu. Ale co bylo nejvíc? No, večeře, to jídlo (Mušle, ryba s banánem a nebo s lečem a čoko mousse – no mňam) a jen 16 km.

Další den jsem si vyturistili do tropické zahrady, ale to nestálo za to, ale počasí bylo fajne, taková konečně dovolená a odpo už letiště a domů.

Víte co, nejde o počasí, jde o lidi a ti byli super a tím pádem Madeira byla super! Ale hezký počasí tam fakt nečekejte, kecaj! :))

P.S. ještě jednou: super stan je MSR a je to prej mercedes mezi stany, jako dobrej byl (tyčky, plachta, sami stavíte, jakože s vyhřejvanejma tyčkama jsem si fakt dělala legraci) a Hanka pak říkala, že je i samočisticí, za nás byl fakt zabordelenej, ale doma byl pak čisťounkej. Jsem ráda, že tam nenašla tu nakydanou kaši od snídaně :))

• 

• 

Nejdříve se přihlásíte na zájezd. Pak se o tom nadšeně zmíníte. Ze ségry vypadne, že tam před 20 lety byla, ale až na vrchol nedošli a že by jela taky! Tak ji nahlásíte na seznam náhradníků a když se jedno místo uvolní, tak už jí nedáte šanci se z toho vyvlíknout 🙂

Bylo to skvělý a jediný co mě štve je to, že já mám tělo zničené, že sotva chodím a ona má pouze modřinu na dlani (ano, na dlani) a naraženej zadek, ale to je jasný, že nepřizná, haha.

Vyrážely jsme s Kudrnou z Brna, takže cesta započala už v Praze, odkud jsme se zavčasu vykýblily směr Morava, vínko ve vlaku, obavy z počasí a myšlenkama furt u manžela a dětí (ségra). V Brně jsme daly večeři, nakoupily poslední nezbytnosti – takže jídlo a přesunuly se na Zvonařku, kde už byla většina účastníků zájezdu. Čekala nás celonoční jízda busem do Slovinska. Samozřejmě jsme se moc nevyspaly, ale s tím se počítá. Jen to počasí za oknem busu – pořád pršelo a i předpověď byla prostě debilní.

Tjo, v kolik my jsme vyráželi od busu? To nevím, ale v tu chvíli přestalo pršet, což bylo super, přebalili jsme si bágly, někteří nafasovali ferratový sety, ještě chvíli úvah nad tím, jestli je zima nebo není a mohli jsme vyrazit po sjezdovce směr vzhůru (z Rudné doliny 1 347m). To se pak už moc neměnilo, prostě jsme pořád stoupali. Se ségrou jsme psaly deníček, ale ne úplně důkladně, takže kdo ví, co z toho vytáhnu za údaje. Převýšení cca 1 200 metrů, celou dobu jsme šli v mlze, ale nepršelo! Fakt klika. Skupinu tvořilo 19 účastníků a 3 průvodci, skupina se postupně roztrhala a občas na trase jsme se potkali. Výhledy jsme jen tušili, ale to nás nijak nebralo, se ségrou jsme si to užívaly i tak.

Jedna zastávka byla na Vodnikov Dom (1 817m), ani pivo jsem si nedala, což jsem udělala dobře, tam už bylo odpoledne a nás čekal nejtěžší úsek – takovýto, jak už vidíte, kam jdete a ono se to pořád nepřibližuje a tůristi nahoře jsou furt děsně mrňavý. To jsem už cítila dost únavu a nohy se pletly.

Na horské chatě Triglavski Dom nás ovšem čekalo překvápko a to, že se vyčasilo a my seděli na lavičkách a čuměli přímo na Malý Triglav a hned vedle ten hlavní Triglav a sledovali lidi, jak se tam na poslední chvíli drápou, asi tušili, že druhej den bude hnusně, tak to chtěli stihnout.

Na horské chatě to funguje tak, že sundáte boty ve společné místnosti (a doufáte, že je tam druhej den najdete) a veškerej vercajk si odnesete do třetího patra – společná místnost pro celou skupinu 🙂 Dostanete jednorázové povlečení, což je povlak na polštář a pak takový dvě plachtičky, který si dáte místo prostěradla a pak mezi sebe a deku. Vtipný. Jsem to nikde ještě neviděla, hlavně se mi to hned roztrhalo, ale co už.

Vařej tam a maj pivo, vodu za prachy (nebo si natankujete údajně nepitnou), suchý záchody, který ale jinak vypadaj úplně jako normální, jen nesplachujete a pak je tam korýtko s ukrutně studenou vodou. Na sprchy nebo teplou vodu zapomeňte.

Večer jsme se seznamovali a dostali instruktáž na ferraty (jak uvázat set a jak se chovat na zajištěné cestě), plus informaci, že vůbec není jistý, že tam druhý den budeme moct jít. Když prší nebo hůř – když je bouřka, tak tam leze jen blázen. Nicméně instrukce zněla: ráno v 6 snídaně a v 7 vyrazíme. V 6 jsme vstali, vyčistili zuby a šli si zase lehnout, chcalo jak sviň. A tak to bylo celý den 🙂 Venku mlha, že by se Rákosníček nestyděl, občas bouřka, vítr a když přestalo, tak spíš na pár minut, aby začalo nanovo. Hráli jsme společenské hry, kecali a nebo se prostě váleli/spali. A když jsem si konečně dala pivo, protože se blížila pátá a venku se nic neměnilo, tak přišla instrukce, že to vypadá na „okénko“ a že to zkusíme.

Navlíkli jsme se do ferratových setů, byli zkontrolováni a nalehko vyrazili. Pár ferrat jsem už šla a jo, tato určo patří k těm nejlehčím, ale i tak to dalo zabrat. Prej se tam leze tak hodinu, my šli celkem poctivě a i tak nám to trvalo hodinu a třičtvrtě. Mlha kolem dokola. Možná tím lépe pro některé z nás – haha. Kecám, bála jsem se jen asi pět minut. A pak se to stalo, ono se to zase nějak protrhalo a už kousek od vrcholu jsme mohli koukat do údolí, jako fakt pecka!

TRIGLAV – 2 864 !!! Johooo! Slunce, mraky a hory všude dokola – zuper podívaná! A zase štěstí jak blázen.

Počkali jsme na zbytek, rychle skupinové foto, teplota začala dost padat a my se museli vydat dolů. Šli jsme svižně a jo, věřím, že to lidi chodí bez jištění, nebo to prostě nějak šulej, protože se to tam dá, ale je to krásná ferratová cesta, jednodušší. Trochu jsme měla obavu, jak to polezem dolů, ale bylo to cajk. Jen dole už byla tma a zase všudepřítomná mlha, chytří měli čelovky (s dobrejma baterkama, no nic).

Na chatě zasloužené pivo, slivovice, diplomatico (díky, švagře), víno… a taková ta všeobecná zábava, znáte to.

Druhej den: do osmi vypadnout z hromadného pokoje, snídaně a čekačka, co počasí. Zase bylo dost hnusně, ale tuším, že nakonec v 9 jsme vyrazili dolů. Šli jsme jinou cestou přes Dom Valentina Staniča, někam jsme ještě vylezli a šli pak pořád dolů – slezli jsme asi o 1600 metrů a jako sorry, ale bolí mě fakt všechno 😀

Se ségrou jsme měly dobrý výtlemy, protože se nám to dost smekalo a občas jsme chtěly zahodit hůlky, mě se zasekla bota, že jsem netušila, jak ji dostanu ven, obě jsme si dřeply na zadek a pár modřin si odnášíme. Je vtipné, že z některých úseků jsem byla víc vybrnkaná, než na těch ferratách. Dvakrát nás dostihnul skvělej déšť, tak jsem aspoň vyzkoušela novou pláštěnu a pak se nám zase ukázala krajina – aspoň trochu. Ne, slunce a hor kolem jsme si fakt moc neužili 🙂

Ke konci mě už bolelo všechno, ségru prej nic… mrcha jedna :)) Ale únava byla značná, došli jsme do nějaký vesnice, dali si pizzu, pivko a už tam byl náš bus. Nalezli jsme a frčeli domů. Už ve 4 ráno jsme byli v Brně, pár nás počkalo na vlak a po šesté jsme vyrazili směr Praha.

Krásné to bylo.

A co účastníci? Jako jo, fajne lidi, ono to vždy chvíli trvá, než se lidi víc poznaj, ale jinak parta to byla dobrá. Je fakt, že někdo nemluvil skoro vůbec, někdo mluvil až moc – a ne, ani já a ségra jsme to nebyly, i když se rozhodně řadíme do předních míst 🙂

Určitě zajímavé momenty byly ve společné koupelně, kde bylo právě jen to korýtko se studenou vodou. To si to tam jeden z účastníků tak přikvačil jen v tričku, nejdříve do korýtka strčil zadnici, aby si ji vošplouchnul a pak i teda přednici, mnooo, jsou věci, u kterých být nemusíte, ale prostě nemáte na vybranou 😀

Jinak na Triglav se dá vylézt různě: ferratově, neferratově a severní strana je nějakej hardcore pro horolezce, tak tam, prosimvás, nelezte. Ta ferrata je cajk, ten výstup a sestup jsou o fous horší.

A proč s cestovkou? Tenhle výlet dáte asi i bez, pokud máte parťáka a pokud máte zkušenost s ferratou. Já měla jet původně sama, ale i se ségrou, myslim, bylo fajn, že nám to někdo zorganizoval a že jsme byly v partě a se zkušenými průvodci. Těm velké díky, bylo to super.

A poslední věc: byla jsem fakt ráda, že jela ségra. Byla sranda a hlavně jsem měla parťáka na cokoliv a to je k nezaplacení 🙂 Takže ségra, kam pojedeme příště? 😉