Madeira, prý ostrov, kde je pořád hezky, stále jaro. Oblíbené místo, kam se rádi vracíte, prej trochu víc schodů, hodně zeleně, super výhledy a samé levády – jestli si myslíte, že to jsou nějaký kytky, tak nejsou. A ne, nejste sami, nebojte.

Skoro nic z toho není pravda, nebo jen částečná. Ano, levády nejsou kytky a je jich tam hodně, ale chcete pravdu? Tak já vám ji naservíruju s plnou parádou a bez příkras, nejdříve se pojďte vžít do reality:

Sbalte si batoh. Je jedno, co do něho dáte, ale ať má aspoň 13 kilo. Přidejte ještě cca litr vody. Oblečte se do mokrého trika, hoďte přes sebe bundu, aspoň trochu mokrou, na čelo čelovku. Boty pohory před obutím vymáchejte ve vodě – no pořádně, aj s ponožkami. Neždímat! Kalhoty – kapat z nich musí, nebojte se toho. Otevřte na sebe okno, ať jste v průvanu. A teď si otevřete mapu Madeiry a zabodněte prst do Funchalu (čteme Funšal) – ano, hlavní město tam dole, co tam prý skoro pořád svítí sluníčko. A tím prstem po mapě vyjeďte směr sever – do Ilha. Tak a TAM to teprve začíná. Zapomeňte na jakékoliv pohonné hmoty, kola, křídla, jen nohy máte.

Nyní přejeďte prstíkem směr západ (takže do leva), ale pozor, hezky to vemte přes Pico Ruivo, Pico Grande (těsně minout), až do Seixal. A to všechno hezky pomaličku, protože už se nevezete, ale pěkně po svých.

Vítejte na Madeiře, vítejte na ostrově věčné mlhy a mokra, fackovacích keřů a nekonečných schodů. Jestli vám říkali, že to je ostrov jara, tak tomu nevěřte, nebo aspoň nechoďte přechod hor, jako jsme šli my 🙂 Dnes vysmátá banda plna humoru a dalších plánů, ale tam… ha, tam už první noc někteří litovali a ráno se ptali, kde je nejbližší hotel.

Ano, bylo to SUPER! Ale to píšu doma z postele, kdy už mě tak moc nebolí nohy (kecám, bolet mě budou ještě za tejden a půl) a nemusím balit mokrej stan s představou, že ho ponesu dalších 28 kilometrů strmě nahoru a dolů, že si ani levády nevšimnu.

Chcete-li Madeirské dobrodružství trochu jinak, tak jo, tak pak běžte ten „náš“ přechod hor, protože to i přes všechno brblání a fňukání fakt stálo za to. Šli jsme severem, od východu do západu a já tušila, že to bude náročný, i tak mě to překvapilo. Celkem jsme ušli za šest dní 120 km (ano, i s cestama na čurání, vše se počítá), spali jsme ve stanech, sami si vařili, jídlo nosili.

První den jsme se mastňácky odvezli tágem do města Ilha, cesta super přes tunely, svítilo sluníčko a vy jen čumíte, jak to tam všechno hezky vybudovali. Super mají letiště a přistávací plochu. To chcete (pokud se fakt nebojíte lítat).

V Ilha začala naše cesta, kdy jsme nahodili bágly na záda a ještě s úsměvem šlápli do tempa, abychom se jako vokázali, jak jsme fit. Někde jsme ty batohy i shodili a na lehko se vydali cestou Levada de Caldeirao k vodopádu Caldeirao verde – nás, holky z Islandu, teda jen tak nějakej vodopádek nerozhodí. Ale tak šlo se dobře a první levády a tunely – to stálo za to. Došli jsme až do „pekla“ Caldeirao do Inferno.

Pak jsme pokračovali dále cestou necestou a nějaký poprchávání, nemá cenu vyndávat pončo a najednou jejda, pončo rychle pončo na sebe a pak už stojíme někde pod střechou a čekáme, až ten debilní déšť přejde. A hádejte co! Nojo, no, nepřešel. V jednu chvíli jsme se holt museli odebrat na promáčené tábořiště, cestou už ani nemělo smysl se vyhýbat kalužím. Takový to DURCH, tak takový jsme to měli. A to jsme stany museli stavět. S Hankou jsme náš super stan stavěly poprvé, i tak jsme to vlastně zvládly dost dobře, stejnou dobu jsme pak vytíraly. No hele, to bylo na morál krušný. Zima byla, voda všude byla, total prolitý boty. Jen do báglů se nám voda nedostala a to jsme měli štěstí. Někteří spolupoutníci měli i spacák mokrej (pojďme jim říkat nešťastníci nebo amatéři – zdravim :)) Jinak po návratu jsme zjistili, že náš super stan (fakt super, vysvětlím pak) se dá stavět i tak, že nejdřív vršek a pak spodek, ale v tom bahně to už asi bylo fuk (stanový amatérky, říkejme si).

Samozřejmě situaci nepřispělo ani to, že chcalo celou noc. Vidina rána, kdy balíme v tomto nečasu se nám ani za mák nelíbila a myslím, že jsme toho moc nenaspali. Je fakt, že první, co jsem ráno slyšela z vedlejšího stanu bylo: Prosím tě, jak se nejlépe dostanu z hor někam do hotelu? Ale nebojte, dobře to dopadlo, sice to vzdávalo víc lidí, ale nakonec celá parta došla až do cíle.

Ráno moudřejší večera, rozhodně nepršelo. Ne že by bylo hezky, ono pak už vlastně skoro nikdy nebylo hezky. Realita.

Já jsem si teda bonusově ještě přivodila total odřené paty. Nepochopíte. Pohory, který mám cca 5 let, v Nepálu se mnou byly, Island si prošly a kde já všude byla a ty potvory mi první den pochodu vyrobí takový ty hnusný strhnutý puchýře, co vás bolej jak žiletkou při každém kroku? Nešťastnice nebo amatérka? 🙂 (přísámbů, ani ponožky jsem neměla nový, je to madeirská záhada prostě).

Den druhý – z kempu jsme šli po silnici, nojo, fuj to si pamatuju, to ty nožky bolely už pekelně (paty) a krpál to byl, že by se jeden na to vykašlal a furt jsme špekulovali co to počasí, no vidět nebylo nic, mlha všude. Ale víte, co je dobrý? Že si člověk hnedle váží toho, že žádná voda nepadá z nebe. Ale zima byla, ne že ne. Nejvíc, když jsme pak čekali na zbytek u takový hezký, leč zavřený chalupy. Chvíli jsem zvažovala radu, že mokrý kalhoty nejlépe schnou na těle. Přesně tak asi vteřinu! To bych ty ledviny potratila hned v první zatáčce. Nene, poslední suchý hadry, mikina, čepice, rukavice… slivovice a šlo se.

Ten den měl být jeden z těch náročnějších. Hmm, náročný byly všechny, prej přeci to nebudeme mít monotónní, haha. Nicméné došli jsme ten den na chatu pod vrcholek Pico Ruivo – nejvyšší hora Madeirská, o fous vyšší než Sněžka. Nedali jsme ani západ ani východ, protože proč? Tipněte si. No, ano, nohy nás bolely, ale taky bylo – správně, hnusně 🙂 Nicméně ten večer byl moc fajn. Chata byla otevřená, měla oheň, takže jsme sušili všechno nad plamenem. Pak jsme sušili taky Ponchou, což je tradiční drink – rum s něčím žlutým sladkým, dobrý to je, silný to je. Barman Venezuelan míchal jeden džbánek za druhým a pochvaloval si, jak ti Češi dobře pijí. Ale to nejvíc bylo, že tam se dosušily kalhoty, spacáky, trička, ponožky i spodánky. Někteří dokonce využili přepychu a spali pod střechou. Zbytek hezky pod stanem (jasně, že jsme spaly s Hankou venku, ale chvilinečku to na postel taky vypadalo).

Ale ještě před Poncho sušením jsme si vyběhli bez zátěže (dobře „vyběhli“ je dost silné slovo) na pico Arierio 1818 mnm (Hance díky moc za zápisky), cestou tunelů spousta a tam bylo těch 5800 schodů za jeden den? Ono tolik schodů bylo asi každej den. Oni nedokážou mít kopeček bez schodů, no fakt!

3. den bez kocoviny, v dobré náladě a blbém počasí jsme si teda vyskočili na nejvyšší vrchol 1862, prej i kdybychom zhebnout měli, viděli jsme jen velké bílé a pak přes Pico do Jorge (čteme Chorche, ale to je blbě) jsme konečně zahlédli kus modrého nebe a krajinu kolem sebe. Cesta se údajně jmenovala Vereda de Endumeada a tábořiště Chao dos Louros, to kdybyste fakt byli magoři a plánovali stejnou cestu.

Den 4. jsme z kempu došli k bufetu Boca de Encumeada 1000mnm, po silnici dál, projít 3 silniční tunely, ty tam maj fakt suprácký, malý i velký. Pak už jsme to točili na cestu Caminho do Pinaculo, ta byla krásná (ani z kopce ani do kopce ani schody), leváda podél, ta vám vždycky zvedne náladu, občas ryba, to tam maj taky hezký, pravda. Tam nás občas překvapil vodopád a když jste fakt neměli štěstí a zrovna fouklo, tak jste měli vodopád i v pohoře, ale koho by to rozhodilo? Tou dobou jsem už chodila jako robot (rozedřený paty) a nějaká kaluž v botě byla podřadná. Pak nás údajně čekaly další schody nahoru, to jsem zejvně už vytěsnila, ale vrcholek si pamatuju, to jsme se prodírali šíleným hustým a pichlavým křovím, až jsme zjistili, že bloudíme a chvíli jsme v mlze – překvapivě – hledali cestu. Jak píše Hanka – konec utrpení byl kemp, kde jsme si uvařili oběd a rozhodli se pro dalších 20 km chůze do dalšího kempu. Protože co tak jiného taky dělat, žejo? Začátek byl vtipnej, šlo se křovím podél levády a občas člověk fakt nechápal, jak ho takový roztomilý křoví může fackovat a fakt dostávat do úzkých. Ale nakonec malej zázrak, slunce vylezlo a výhledy a Levada do Paul. Tam došlo na tričko a šortky a spálený předloktí, ani člověk nemrknul. Kemp Rabacal, pivo, dortík a zase zima a větrno :)) Ten den 27 km celkem.

Pátý den byl ve znamení vylézt, sbalit a nalehko si vyskotačit k vodopádu Lagoa de vento a pak už s báglama k vodopádu Risco a pak další vodopák 25 Fontes a prostě Island je Island, sorry. Levadovou štolu jsme navštívili a měli problém se otočit a jít zpátky a pak už cestou do tábořiště Fanal. Ježiš, tam bylo těch milion a jeden schod, ježišinojo, tam jsme už fakt mysleli, že se ty dny budou lepšit co se náročnosti týče a pak jdete asi deset hodin po schodech nahoru, až máte pocit, že už musíte sahat na nebe a ono houby, zase jen mlha a zima a tak radši jdete dál. Ty schody jsme dali jen díky tomu, že jsme si povídali o jídle. Jak prohlásil Petr: no já tam snad dvě kila tou cestou přibral! Ten den jsme dali 19 km (jenom?) a večer jsme super prokecali u venkovního krbu, opékali Vysočinu nakrájenou na kolečka a dožírali zásoby. God bless všechny, co s sebou nosí zbytečně moc jídla.

6. den – cože? Ráno jsme nevstávali do mlhy? Ano, pravda, sice všude kolem bylo hodně kravinců, ale ráno ve sluníčku změní pohled na všechno. Jen čůrat se muselo chodit dál, protože v mlze se ztratíte, jak je jasno, nohy nenohy, dřepnout si musíte jít o fous dál. Na vršku jsme se kochali výhledem na oceán a konečně jsme viděli Madeiru, jak ji slibovali v průvodci. A pak nastal sestup k oceánu (jojo, schody), museli jsme zdolat 1250 metrů převýšení, au. A ve finále černá pláž, studenej oceán, pivko a busem do Funchalu.

Penzion – sprcha – z vlasů mi snad nikdy netekl větší bordel! Ale ten pocit! Pak jsme mohli vyrazit do města na takovou tu dovolenkovou prochajdu. Ale co bylo nejvíc? No, večeře, to jídlo (Mušle, ryba s banánem a nebo s lečem a čoko mousse – no mňam) a jen 16 km.

Další den jsem si vyturistili do tropické zahrady, ale to nestálo za to, ale počasí bylo fajne, taková konečně dovolená a odpo už letiště a domů.

Víte co, nejde o počasí, jde o lidi a ti byli super a tím pádem Madeira byla super! Ale hezký počasí tam fakt nečekejte, kecaj! :))

P.S. ještě jednou: super stan je MSR a je to prej mercedes mezi stany, jako dobrej byl (tyčky, plachta, sami stavíte, jakože s vyhřejvanejma tyčkama jsem si fakt dělala legraci) a Hanka pak říkala, že je i samočisticí, za nás byl fakt zabordelenej, ale doma byl pak čisťounkej. Jsem ráda, že tam nenašla tu nakydanou kaši od snídaně :))

• 

• 

Nejdříve se přihlásíte na zájezd. Pak se o tom nadšeně zmíníte. Ze ségry vypadne, že tam před 20 lety byla, ale až na vrchol nedošli a že by jela taky! Tak ji nahlásíte na seznam náhradníků a když se jedno místo uvolní, tak už jí nedáte šanci se z toho vyvlíknout 🙂

Bylo to skvělý a jediný co mě štve je to, že já mám tělo zničené, že sotva chodím a ona má pouze modřinu na dlani (ano, na dlani) a naraženej zadek, ale to je jasný, že nepřizná, haha.

Vyrážely jsme s Kudrnou z Brna, takže cesta započala už v Praze, odkud jsme se zavčasu vykýblily směr Morava, vínko ve vlaku, obavy z počasí a myšlenkama furt u manžela a dětí (ségra). V Brně jsme daly večeři, nakoupily poslední nezbytnosti – takže jídlo a přesunuly se na Zvonařku, kde už byla většina účastníků zájezdu. Čekala nás celonoční jízda busem do Slovinska. Samozřejmě jsme se moc nevyspaly, ale s tím se počítá. Jen to počasí za oknem busu – pořád pršelo a i předpověď byla prostě debilní.

Tjo, v kolik my jsme vyráželi od busu? To nevím, ale v tu chvíli přestalo pršet, což bylo super, přebalili jsme si bágly, někteří nafasovali ferratový sety, ještě chvíli úvah nad tím, jestli je zima nebo není a mohli jsme vyrazit po sjezdovce směr vzhůru (z Rudné doliny 1 347m). To se pak už moc neměnilo, prostě jsme pořád stoupali. Se ségrou jsme psaly deníček, ale ne úplně důkladně, takže kdo ví, co z toho vytáhnu za údaje. Převýšení cca 1 200 metrů, celou dobu jsme šli v mlze, ale nepršelo! Fakt klika. Skupinu tvořilo 19 účastníků a 3 průvodci, skupina se postupně roztrhala a občas na trase jsme se potkali. Výhledy jsme jen tušili, ale to nás nijak nebralo, se ségrou jsme si to užívaly i tak.

Jedna zastávka byla na Vodnikov Dom (1 817m), ani pivo jsem si nedala, což jsem udělala dobře, tam už bylo odpoledne a nás čekal nejtěžší úsek – takovýto, jak už vidíte, kam jdete a ono se to pořád nepřibližuje a tůristi nahoře jsou furt děsně mrňavý. To jsem už cítila dost únavu a nohy se pletly.

Na horské chatě Triglavski Dom nás ovšem čekalo překvápko a to, že se vyčasilo a my seděli na lavičkách a čuměli přímo na Malý Triglav a hned vedle ten hlavní Triglav a sledovali lidi, jak se tam na poslední chvíli drápou, asi tušili, že druhej den bude hnusně, tak to chtěli stihnout.

Na horské chatě to funguje tak, že sundáte boty ve společné místnosti (a doufáte, že je tam druhej den najdete) a veškerej vercajk si odnesete do třetího patra – společná místnost pro celou skupinu 🙂 Dostanete jednorázové povlečení, což je povlak na polštář a pak takový dvě plachtičky, který si dáte místo prostěradla a pak mezi sebe a deku. Vtipný. Jsem to nikde ještě neviděla, hlavně se mi to hned roztrhalo, ale co už.

Vařej tam a maj pivo, vodu za prachy (nebo si natankujete údajně nepitnou), suchý záchody, který ale jinak vypadaj úplně jako normální, jen nesplachujete a pak je tam korýtko s ukrutně studenou vodou. Na sprchy nebo teplou vodu zapomeňte.

Večer jsme se seznamovali a dostali instruktáž na ferraty (jak uvázat set a jak se chovat na zajištěné cestě), plus informaci, že vůbec není jistý, že tam druhý den budeme moct jít. Když prší nebo hůř – když je bouřka, tak tam leze jen blázen. Nicméně instrukce zněla: ráno v 6 snídaně a v 7 vyrazíme. V 6 jsme vstali, vyčistili zuby a šli si zase lehnout, chcalo jak sviň. A tak to bylo celý den 🙂 Venku mlha, že by se Rákosníček nestyděl, občas bouřka, vítr a když přestalo, tak spíš na pár minut, aby začalo nanovo. Hráli jsme společenské hry, kecali a nebo se prostě váleli/spali. A když jsem si konečně dala pivo, protože se blížila pátá a venku se nic neměnilo, tak přišla instrukce, že to vypadá na „okénko“ a že to zkusíme.

Navlíkli jsme se do ferratových setů, byli zkontrolováni a nalehko vyrazili. Pár ferrat jsem už šla a jo, tato určo patří k těm nejlehčím, ale i tak to dalo zabrat. Prej se tam leze tak hodinu, my šli celkem poctivě a i tak nám to trvalo hodinu a třičtvrtě. Mlha kolem dokola. Možná tím lépe pro některé z nás – haha. Kecám, bála jsem se jen asi pět minut. A pak se to stalo, ono se to zase nějak protrhalo a už kousek od vrcholu jsme mohli koukat do údolí, jako fakt pecka!

TRIGLAV – 2 864 !!! Johooo! Slunce, mraky a hory všude dokola – zuper podívaná! A zase štěstí jak blázen.

Počkali jsme na zbytek, rychle skupinové foto, teplota začala dost padat a my se museli vydat dolů. Šli jsme svižně a jo, věřím, že to lidi chodí bez jištění, nebo to prostě nějak šulej, protože se to tam dá, ale je to krásná ferratová cesta, jednodušší. Trochu jsme měla obavu, jak to polezem dolů, ale bylo to cajk. Jen dole už byla tma a zase všudepřítomná mlha, chytří měli čelovky (s dobrejma baterkama, no nic).

Na chatě zasloužené pivo, slivovice, diplomatico (díky, švagře), víno… a taková ta všeobecná zábava, znáte to.

Druhej den: do osmi vypadnout z hromadného pokoje, snídaně a čekačka, co počasí. Zase bylo dost hnusně, ale tuším, že nakonec v 9 jsme vyrazili dolů. Šli jsme jinou cestou přes Dom Valentina Staniča, někam jsme ještě vylezli a šli pak pořád dolů – slezli jsme asi o 1600 metrů a jako sorry, ale bolí mě fakt všechno 😀

Se ségrou jsme měly dobrý výtlemy, protože se nám to dost smekalo a občas jsme chtěly zahodit hůlky, mě se zasekla bota, že jsem netušila, jak ji dostanu ven, obě jsme si dřeply na zadek a pár modřin si odnášíme. Je vtipné, že z některých úseků jsem byla víc vybrnkaná, než na těch ferratách. Dvakrát nás dostihnul skvělej déšť, tak jsem aspoň vyzkoušela novou pláštěnu a pak se nám zase ukázala krajina – aspoň trochu. Ne, slunce a hor kolem jsme si fakt moc neužili 🙂

Ke konci mě už bolelo všechno, ségru prej nic… mrcha jedna :)) Ale únava byla značná, došli jsme do nějaký vesnice, dali si pizzu, pivko a už tam byl náš bus. Nalezli jsme a frčeli domů. Už ve 4 ráno jsme byli v Brně, pár nás počkalo na vlak a po šesté jsme vyrazili směr Praha.

Krásné to bylo.

A co účastníci? Jako jo, fajne lidi, ono to vždy chvíli trvá, než se lidi víc poznaj, ale jinak parta to byla dobrá. Je fakt, že někdo nemluvil skoro vůbec, někdo mluvil až moc – a ne, ani já a ségra jsme to nebyly, i když se rozhodně řadíme do předních míst 🙂

Určitě zajímavé momenty byly ve společné koupelně, kde bylo právě jen to korýtko se studenou vodou. To si to tam jeden z účastníků tak přikvačil jen v tričku, nejdříve do korýtka strčil zadnici, aby si ji vošplouchnul a pak i teda přednici, mnooo, jsou věci, u kterých být nemusíte, ale prostě nemáte na vybranou 😀

Jinak na Triglav se dá vylézt různě: ferratově, neferratově a severní strana je nějakej hardcore pro horolezce, tak tam, prosimvás, nelezte. Ta ferrata je cajk, ten výstup a sestup jsou o fous horší.

A proč s cestovkou? Tenhle výlet dáte asi i bez, pokud máte parťáka a pokud máte zkušenost s ferratou. Já měla jet původně sama, ale i se ségrou, myslim, bylo fajn, že nám to někdo zorganizoval a že jsme byly v partě a se zkušenými průvodci. Těm velké díky, bylo to super.

A poslední věc: byla jsem fakt ráda, že jela ségra. Byla sranda a hlavně jsem měla parťáka na cokoliv a to je k nezaplacení 🙂 Takže ségra, kam pojedeme příště? 😉