Jak dostat ségru na Triglav

Nejdříve se přihlásíte na zájezd. Pak se o tom nadšeně zmíníte. Ze ségry vypadne, že tam před 20 lety byla, ale až na vrchol nedošli a že by jela taky! Tak ji nahlásíte na seznam náhradníků a když se jedno místo uvolní, tak už jí nedáte šanci se z toho vyvlíknout 🙂

Bylo to skvělý a jediný co mě štve je to, že já mám tělo zničené, že sotva chodím a ona má pouze modřinu na dlani (ano, na dlani) a naraženej zadek, ale to je jasný, že nepřizná, haha.

Vyrážely jsme s Kudrnou z Brna, takže cesta započala už v Praze, odkud jsme se zavčasu vykýblily směr Morava, vínko ve vlaku, obavy z počasí a myšlenkama furt u manžela a dětí (ségra). V Brně jsme daly večeři, nakoupily poslední nezbytnosti – takže jídlo a přesunuly se na Zvonařku, kde už byla většina účastníků zájezdu. Čekala nás celonoční jízda busem do Slovinska. Samozřejmě jsme se moc nevyspaly, ale s tím se počítá. Jen to počasí za oknem busu – pořád pršelo a i předpověď byla prostě debilní.

Tjo, v kolik my jsme vyráželi od busu? To nevím, ale v tu chvíli přestalo pršet, což bylo super, přebalili jsme si bágly, někteří nafasovali ferratový sety, ještě chvíli úvah nad tím, jestli je zima nebo není a mohli jsme vyrazit po sjezdovce směr vzhůru (z Rudné doliny 1 347m). To se pak už moc neměnilo, prostě jsme pořád stoupali. Se ségrou jsme psaly deníček, ale ne úplně důkladně, takže kdo ví, co z toho vytáhnu za údaje. Převýšení cca 1 200 metrů, celou dobu jsme šli v mlze, ale nepršelo! Fakt klika. Skupinu tvořilo 19 účastníků a 3 průvodci, skupina se postupně roztrhala a občas na trase jsme se potkali. Výhledy jsme jen tušili, ale to nás nijak nebralo, se ségrou jsme si to užívaly i tak.

Jedna zastávka byla na Vodnikov Dom (1 817m), ani pivo jsem si nedala, což jsem udělala dobře, tam už bylo odpoledne a nás čekal nejtěžší úsek – takovýto, jak už vidíte, kam jdete a ono se to pořád nepřibližuje a tůristi nahoře jsou furt děsně mrňavý. To jsem už cítila dost únavu a nohy se pletly.

Na horské chatě Triglavski Dom nás ovšem čekalo překvápko a to, že se vyčasilo a my seděli na lavičkách a čuměli přímo na Malý Triglav a hned vedle ten hlavní Triglav a sledovali lidi, jak se tam na poslední chvíli drápou, asi tušili, že druhej den bude hnusně, tak to chtěli stihnout.

Na horské chatě to funguje tak, že sundáte boty ve společné místnosti (a doufáte, že je tam druhej den najdete) a veškerej vercajk si odnesete do třetího patra – společná místnost pro celou skupinu 🙂 Dostanete jednorázové povlečení, což je povlak na polštář a pak takový dvě plachtičky, který si dáte místo prostěradla a pak mezi sebe a deku. Vtipný. Jsem to nikde ještě neviděla, hlavně se mi to hned roztrhalo, ale co už.

Vařej tam a maj pivo, vodu za prachy (nebo si natankujete údajně nepitnou), suchý záchody, který ale jinak vypadaj úplně jako normální, jen nesplachujete a pak je tam korýtko s ukrutně studenou vodou. Na sprchy nebo teplou vodu zapomeňte.

Večer jsme se seznamovali a dostali instruktáž na ferraty (jak uvázat set a jak se chovat na zajištěné cestě), plus informaci, že vůbec není jistý, že tam druhý den budeme moct jít. Když prší nebo hůř – když je bouřka, tak tam leze jen blázen. Nicméně instrukce zněla: ráno v 6 snídaně a v 7 vyrazíme. V 6 jsme vstali, vyčistili zuby a šli si zase lehnout, chcalo jak sviň. A tak to bylo celý den 🙂 Venku mlha, že by se Rákosníček nestyděl, občas bouřka, vítr a když přestalo, tak spíš na pár minut, aby začalo nanovo. Hráli jsme společenské hry, kecali a nebo se prostě váleli/spali. A když jsem si konečně dala pivo, protože se blížila pátá a venku se nic neměnilo, tak přišla instrukce, že to vypadá na „okénko“ a že to zkusíme.

Navlíkli jsme se do ferratových setů, byli zkontrolováni a nalehko vyrazili. Pár ferrat jsem už šla a jo, tato určo patří k těm nejlehčím, ale i tak to dalo zabrat. Prej se tam leze tak hodinu, my šli celkem poctivě a i tak nám to trvalo hodinu a třičtvrtě. Mlha kolem dokola. Možná tím lépe pro některé z nás – haha. Kecám, bála jsem se jen asi pět minut. A pak se to stalo, ono se to zase nějak protrhalo a už kousek od vrcholu jsme mohli koukat do údolí, jako fakt pecka!

TRIGLAV – 2 864 !!! Johooo! Slunce, mraky a hory všude dokola – zuper podívaná! A zase štěstí jak blázen.

Počkali jsme na zbytek, rychle skupinové foto, teplota začala dost padat a my se museli vydat dolů. Šli jsme svižně a jo, věřím, že to lidi chodí bez jištění, nebo to prostě nějak šulej, protože se to tam dá, ale je to krásná ferratová cesta, jednodušší. Trochu jsme měla obavu, jak to polezem dolů, ale bylo to cajk. Jen dole už byla tma a zase všudepřítomná mlha, chytří měli čelovky (s dobrejma baterkama, no nic).

Na chatě zasloužené pivo, slivovice, diplomatico (díky, švagře), víno… a taková ta všeobecná zábava, znáte to.

Druhej den: do osmi vypadnout z hromadného pokoje, snídaně a čekačka, co počasí. Zase bylo dost hnusně, ale tuším, že nakonec v 9 jsme vyrazili dolů. Šli jsme jinou cestou přes Dom Valentina Staniča, někam jsme ještě vylezli a šli pak pořád dolů – slezli jsme asi o 1600 metrů a jako sorry, ale bolí mě fakt všechno 😀

Se ségrou jsme měly dobrý výtlemy, protože se nám to dost smekalo a občas jsme chtěly zahodit hůlky, mě se zasekla bota, že jsem netušila, jak ji dostanu ven, obě jsme si dřeply na zadek a pár modřin si odnášíme. Je vtipné, že z některých úseků jsem byla víc vybrnkaná, než na těch ferratách. Dvakrát nás dostihnul skvělej déšť, tak jsem aspoň vyzkoušela novou pláštěnu a pak se nám zase ukázala krajina – aspoň trochu. Ne, slunce a hor kolem jsme si fakt moc neužili 🙂

Ke konci mě už bolelo všechno, ségru prej nic… mrcha jedna :)) Ale únava byla značná, došli jsme do nějaký vesnice, dali si pizzu, pivko a už tam byl náš bus. Nalezli jsme a frčeli domů. Už ve 4 ráno jsme byli v Brně, pár nás počkalo na vlak a po šesté jsme vyrazili směr Praha.

Krásné to bylo.

A co účastníci? Jako jo, fajne lidi, ono to vždy chvíli trvá, než se lidi víc poznaj, ale jinak parta to byla dobrá. Je fakt, že někdo nemluvil skoro vůbec, někdo mluvil až moc – a ne, ani já a ségra jsme to nebyly, i když se rozhodně řadíme do předních míst 🙂

Určitě zajímavé momenty byly ve společné koupelně, kde bylo právě jen to korýtko se studenou vodou. To si to tam jeden z účastníků tak přikvačil jen v tričku, nejdříve do korýtka strčil zadnici, aby si ji vošplouchnul a pak i teda přednici, mnooo, jsou věci, u kterých být nemusíte, ale prostě nemáte na vybranou 😀

Jinak na Triglav se dá vylézt různě: ferratově, neferratově a severní strana je nějakej hardcore pro horolezce, tak tam, prosimvás, nelezte. Ta ferrata je cajk, ten výstup a sestup jsou o fous horší.

A proč s cestovkou? Tenhle výlet dáte asi i bez, pokud máte parťáka a pokud máte zkušenost s ferratou. Já měla jet původně sama, ale i se ségrou, myslim, bylo fajn, že nám to někdo zorganizoval a že jsme byly v partě a se zkušenými průvodci. Těm velké díky, bylo to super.

A poslední věc: byla jsem fakt ráda, že jela ségra. Byla sranda a hlavně jsem měla parťáka na cokoliv a to je k nezaplacení 🙂 Takže ségra, kam pojedeme příště? 😉

1 komentář u „Jak dostat ségru na Triglav

  1. Míra

    Ahoj. Hezkýýýý. Gratuluju. Na Triglavu mají domorodci takový hezký zvyk. Každý kdo tam vyleze poprvé je pokřtěn. Horolezeckým lanem přes zadní část. Užili jste si to taky?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *