Ha, tak dneska si vás vyzkouším!

Co znamená hulet brčko, amasagenalo a ferenž? Co je bilharzia a jak se liší ETH kalendář od toho našeho? A jakou řečí se tu vlastně mluví? Kolik komářích štípanců mám za posledních pár dnů. A také si můžete tipnout, co si takový Ethiopian balí s sebou na cesty do zahraničí 🙂

Tak, co vy na to? 🙂

Dnes to bude zaměřené na fakta. Chtěli jste o Eti vědět víc, tak zde to máte. Vybírala jsem pečlivě a především to praktické. Takže, co je bilharzia a že se nemáte máčet v jezeře, už víte z minula.

Etiopský kalendář je zajímavý! Našeho 11. října tady měli 30. září 2012; omládla jsem o sedum let a ani nevim jak. I čas tu počítají jinak. V 16:30 bylo jejich 10:30 – prostě od východu slunce – jedna, dva.. .no, logiku to má. Takže místo vyhlazování vrásek botoxem, můžete dorazit do Etiopie, pár let je hned dole 🙂

Něco málo k místnímu jazyku. Etiopané mluví amharštinou, taková roztomilá mluva. Samozřejmě je nutné znát pár slovíček, ne, že byste se zde domluvili, to už spíš tou angličtinou, ale uděláte jim tím radost a já osobně je často pobavím. Například, než ze sebe vykoktám jejich „děkuji“. To se totiž řekne amasagenalo. Ptala jsem se jich, proč nemají nějakou kratší verzi, že než to ze sebe vysoukám, tak už je dotyčný dávno pryč. Tak se jen děsně smáli. No, zkuste si to říct 🙂 a teď se nedívejte a zkuste to říct zpaměti. A pak za pět minut. Pamatujete si to?

Pozdravení: říkají něco jako „Salamne“ pánům a „Salamneš“ ženám. Pak mají něco hromadnýho, Salamnaču myslim. K tomu zdravení ještě: podávají si tu ruce, někdy se ten druhý chytne jen za zápěstí (například mají špinavou ruku od jídla) a pak když jste s někým fakt kámoš, tak to jsou podané ruce a pak se dotknete rameny křížem – hmm, běžte si to vyzkoušet a napište, jak to šlo.

Jedna zvláštní záležitost je jejich souhlas. Zní to jako naše leknutí. Takový to překvapení nebo úlek, jak se tak nějak až hlasitě nadechnete, žejo? Zkuste si to. No a tohle oni dělají fakt často, když jim něco říkáte. Pořád jsem si říkala, proč je tak překvapená? A ono houby, oni tím vyjadřují, že vám rozumí/souhlasí.

Kdybyste tu sháněli rohlík, tak se ptejte „Dabbo ale?“ „Máte chleba?“ Chleba tu nemaj, dycky dostanete rohlík nebo housku, když mají. Tak a teď to „Hulet brčko“, to je zásadní. Znamená to dvě sklenice/skleničky 🙂 A pár počtů, když už jsme u toho: And, Hulet, Sost. Tak a můžete začít s opáčkem.

A ještě k těm tyčkám s hovínky: přijel kolega z fieldu a že se velmi pobavil, když mu vyprávěli, že někteří místní farmáři, když už je těsně před sklizní, dají exkrement do pytlíku, navážou na vysokou tyč a ty rozmístí kolem své úrody. Věří tomu, že to úrodu ochrání proti zlodějům. Stejný kolega se jel podívat na oplocený objekt, který souvisí s jeho prací, něco s vodou. Oplocené to bylo, ale chyběly dveře. Schovali je, aby je někdo neukradl. No a kolegové si pak celou cestu zpět do města dělali srandu z toho, že tam místo dveří zapíchaj tyhle tyče se spešl pytlíkem. No, musí se to nechat, sranda s nimi tady je veliká. A to myslím vážně. Etiopani mají smysl pro humor, rádi se zasmějí a o to jde.

Taková další zajímavost, co mi kolega prozradil, je to, když Etiopan odjíždí ze země, tak si s sebou bere hodně sušené Injary – to je ta kyselá placka, co vypadá jako palačinka, samotná chutná divně, ale s tím, co na to dávaj, tak je to fakt dobrý (můžu tady jíst jen to, což je trochu divný asi). Jinde tohle jídlo neseženete, takže to si opravdu vozí s sebou. Jedí to celý život a najednou to nemají, takže bez toho údajně hodně trpí. Opravdu tady nejedí skoro nic jiného. Ale to nejvíc zajímavý je to, že jim také chybí pachy. Údajně si s sebou berou i svoje bankovky (a že ty jsou teda pořádně jetý!), daj si je do pytlíku, pořádně zavážou a občas, když se jim hodně stýská, tak si k tomu přičichnout. Ale prej mám upozornit, že tato historka koluje a není úplně potvrzená, ale Injaru vozí na 100%, to mám z první ruky. Já věřím, že má závislost přejde tak rychle, jak skočím do letadla 🙂

Nebudu vám lhát, vůbec nestíhám a když bych stíhala, tak jdu buď spát, nebo si otevřu čtečku – mít s sebou dobré knížky je k nezaplacení!

Do Etiopie a na místo určení, jsme s kolegyní cestovaly celých 22 hodin. Kus v letadle, pak asi 4,5 hodiny v autě – což je fajn, vidíte ten život kolem. Pokud vám tedy nepadá hlava a neotvírá se pusa, když usínáte. Takže únava po příjezdu byla značná.

Od první chvíle pracujete, není čas ztrácet čas. Kanceláře máme hezké, je to takové pro nás netypické: z jednotlivých kanceláří vycházíte přímo na dvorek, kde se vždy v 10:00 a v 15:00 servíruje čaj a káva. To je hezké, ne? Kávu zde pít nemohu, je to teda šíleně silné, říkají jí Buna a někde vám do ní dají kousek nějaké aromatické trávy, hmm. Čaj a kafe pořádně sladí, ale tím vás asi nepřekvapím.

Ptala jsem se kolegů, jaké jsou největší prohřešky cizinců, kteří sem přijedou. Tak a tím vás určo překvapím. Je to kouření. Zde se téměř nekouří. Nekecám, málokdy vidíte někde někoho kouřit a dokonce se pohoršují nad tím, když si někdo z kolegů cizinců chce zapálit na dvorku. Trochu obrat oproti Iráku, kde naopak kouří všichni a všude.

Všude je taky spousta opic. Mě opice vždy přišly takové sympatické. Zde si na ně utvářím poněkud jiný názor. Fakt mě štvou! Jsou dole, nahoře, vedle a jsou neskutečně drzé. Jedna to dotáhla k dokonalosti, když se mi dostala na pokoj, kde mi prohrabávala kufr zatímco já byla v koupelně. Šlohla mi čínskou polévku! Mrcha jedna!!! Ale můžu si říkat, že naštěstí jenom polívku, mohla si tam vzít cokoliv jiného, žejo. Tam, kde bydlíme nyní, protože už nejsme na hotelu, tak jsou zase všude kolem, běhají po střechách a nonstop bufetěj. Moc se nikoho nebojí a pořád se vrací. Jednou necháte otevřený dveře a už je máte doma. Jako co je na nich asi zajímavý, tak to, že jsou barevně dost nezajímavý, až na pány, protože ti mají svítivě modré kulky.

Další zviřátka zajímavý jsem ještě neviděla. Teda krom ptáků, těch je tu spousta a kolegyně mě zasvěcuje do ornitologie, ano, je to trochu sranda, protože já nepoznám rozdíl mezi holubem a hrdličkou. Nicméně tady jsou ptáci zajímavější, než u nás. Mnohem barevnější, často i větší a taky dělají větší kravál. Ne, že by tu neměli holuby a ty hrdličky právě. Tak toť vše o ptactvu. Ještě toho musím hodně nastudovat, kdybyste se mě třeba ptali, na co má ten Marabu lalok, nebo co to tam má.

A moji zlatí komáři, jojo, vybírám si to už od Ukrajiny a zde to není zdaleka lepší, ale co by člověk v Africe čekal, žejo. Toliko o zvířatech, já stále tajně čekám na žirfaru! (nedočkám se, vím to, ani toho lva, ani nic. Oni si zde ta zvířata prostě vybili, měli je, ale už maj velké nic. Ale překvapil mě kolega, který se divil, že u nás například lvy nemáme, ani opice… evidentně jsem ho překvapila zpátky).

Bydlíme kousek od velkého jezera, vypadá fakt krásně, můžete se jít projít kolem a právě pozorovat ty ptáky a různé týpky, co tam rybaří a různě se omývají a pak tam jsou rodinky s dětmi a všude nabízejí kávu. Tohle jezero – Awassa Lake – je zajímavé v tom, že byste se v něm neměli koupat, ne že by to všichni dodržovali, normálně se v něm místní myjí. Důvodem je nemoc zvaná bilharzia a doporučuji si to vyhledat – s obrázkem samozřejmě. Někde vedle taky stojí továrna, která šije pro velké značky údajně a kam vypouští ten sajrajt? Je to strašná škoda, ryby jsou na půl otrávený, bordel tam plave…

Víc zvesela, takže o jídle. Jí se tady INJERA a jí se rukama, teda rukou, tou pravou. Takže jdete do restiky, umyjete si postupně ruce v nějakém venkovním umyvadlu, pak vám dohromady přinesou velký tác a na něm leží něco, co vypadá jako palačinka, ale palačinka to není. Je to právě ta injera (inžara), je to kyselé a fakt divné. Na ni se vylijou obsahy mističek, to třeba může být ryba vařená (jojo, z toho jezera :)), nebo ryba nějak rozmixovaná, nebo něco jako svíčková omáčka a v tom kusy kuřete… A tenhle obsah si nabíráte tou měkkou plackou a různě se snažíte nezaprasit a všichni jíte z jednoho a když vám to nechátná – ta injera, tak máte fakt smolíka, protože ta se tu jí pořád a všude. Mě chutná, hurá! (dnes k obědu i večeři, ne že by se dalo sehnat něco jiného, haha)

Počasí – jestli si myslíte, že se tady pařím, tak máte pravdu asi tak hodinu denně. Ráno je příjemně, pak přijde pařák a hned potom bouřka a slejvák a s tím zima. Takže teď tu sedím v košili, svetru a šálu si dám kolem krku.

Zajímavost: mají tu jinej kalendář, jinej čas, ale naštěstí se řídí i tím naším, o tom případně příště zase. Fotky zkusím, ale neslibuji, moc rychle si tu na netu nefrčíme.

A taky mám pár slovíček a nějaký špeky, ale to zase příště 🙂

Jsem v Etiopii a Ukrajina se zdá být už celkem dávno. Jenže ono tomu tak není a taky si myslím, že stojí za to se na chvíli ohlédnout. Fotky tedy, bohužel, zatím nebudou, ale co nejdříve to zkusím nahrát, protože to fakt stojí za to, a tuhle větu smazat.

Chci se vrátit k jednomu z posledních dní, kdy jsem měla opět možnost vyjet do fieldu (tam, kde přímo pomáháme). Jeli jsme jedno auto a kolega Denis měl na starosti kontrolovat rodinné domky, které pomáháme dávat dokupy a nyní především zateplovat.

V oblasti Lastochkyne jsme vybrali cca 50 rodin, kterým jsme poskytli materiál a vůbec samotné zateplení. Ptala jsem se, jak se rodiny vybíraly. Většinou se snažíme pomáhat nejslabším, takže starší lidé, rodiny s dětmi, případně nějakým hendikepem. Neobjeli jsme všech padesát, ale viděli jsme jich asi pět, na některých domech se akorát pracovalo, některé už byly, krom dveří třeba, hotové. My vše přeměřili, prohodili pár slov a zase jeli dál.

Pak mě kolegové vzali do Avdiivky, což je městečko, kde je jedna velká hnusná čoudící továrna, všude se takový ty haldy hnusný a máte z toho depku. No, skoro depku, tu pořádnou dostanete, když se rozhlídnete po městě: budovy na půl zničený, někde chyběl celý roh, často vymlácená okna, nebo kus odpadlého balkonu. Všude tam lidé stále žijí.

Pak jsem přijeli k velkému, řekla bych paneláku – tahle velká budova pro mnoho rodin byla nově postavená a také první, která byla odstřelovaná na začátku konfliktu. Tam dnes nikdo nežije, jen jsme slyšeli zbíječku, takže nějaké opravy asi probíhají, ale trvat to bude ještě dlouho. Co vás hodně překvapí je to, že na rohu tohoto velkého baráku je krásný obraz – obličej postarší paní učitelky Ukrajinštiny – konkrétní paní tam přijel namalovat malíř z Holandska a stalo se to symbolem konfliktu. Je to obrovská kresba a když tam tak stojíte, za vámi už jen minové pole, tak vám to prostě vyrazí dech a dojde vám, jak je to celý dost smutný.

Kolegyně mi cestou vyprávěla, jak sama musela utéct ze svého městečka, kde pracovala jako bankovní úřednice. Najednou musela vzít svých pár věcí a utíkat před konfliktem do Slavjansku, kde nyní žije i se sestrou a pracuje v naší organizaci. Jsou to zajímavé příběhy kolegů, kteří jsou součástí celého konfliktu, který zatím jen tak nekončí.

Pak už nastal čas loučení a balení a kolegové mě vzali na poslední večeři, což bylo dost prima a ráno už jsme fičeli na letiště. Musím teda uznat, že když vás ráno po šesté vítá řidič s kolegou, co vám dovezl černé kafe, croissant a cukry, protože ví, že váš strejda je sbírá, tak to vás fakt potěší!

Doma to byl spíš takovej průlet… a zase na cestách