… kdy že se vrátím 😉

Je to tak, domluva byla na dva měsíce, což asi bude (trochu ztrácím pojem o čase, přijde mi, že tu jsem už aspoň půl roku) příští týden. Takže tak nějak to bude. Letenky ještě nemám, domlouvám se, co bude nejlepší a taky, co bude dál. Je dost možné, že se sem ještě na chvíli vrátím. Neplánuju nic, protože jsem zjistila, že je mnohem lepší to prostě nechat tak nějak plynout.

Opět mám novou spolubydlící Marťu a pár dalších kolegů muselo naopak na skok odjet, jak říkám, dynamika zde nechybí. Ale ne, nic se jim nestalo, jen občas vízové prostředí zaúřaduje a vy se musít přizpůsobit.

Dneska jsme opět vyrazili na výlet. Kolega Tom vždy zjistí zájemce, objedná minibus a jede se. Bývá to neuvěřitelná sranda a hlavně vypadnete z města, kde toho není moc k podnikání.

Jeli jsme do Shaqlawi, resp. kousek za, abychom vyběhli na kopec a zase dolů. Byla zima, bylo bahno, všechno se teď pere. Na turistické cesty zapomeňte, jste rádi za cestičku, která často prostě skončí někde uprostřed. Takže jsme si dali i houští a šutry a pár návratů… a potřebuju ty pohory 🙂 Jsou to zážitky, hezké výhledy a následně zasloužený oběd/večeře.

Kolega Rolf měl narozeniny, tak přinesl dvě krabice plné koblih různých příchutí – třeba KitKat příchuť, nebo karamel, dost dobrý. Nestrádáme.

Narozeniny tu jsou vůbec událost, místní kolegové mají perfektní přehled, vždy pořídí dort, svolají celé osazenstvo a oslavenci se zazpívá. A jakože nás únorových bylo víc, tak jsme udělali i hromadnou párty večer. Ono to vypadá, že jen pijeme (hmm), ale co je na tom to hezké, tak tím, že nemáte zase takových možností vyrazit někam ven do baru, tak si to pořádáme „doma“, včetně výzdoby, hudby a občerstvení. Já vím, že to se děje i v Čechách, ale zde si toho nějak víc vážíte, asi proto, že ty jiné možnosti nejsou.

Minulý týden jsme zůstávali v Erbilu, bylo krásně, jarní počasí, tak jsme s Annelies došly do parku, který je cca 15 minut od našeho ubytka. Je to mega velkej park s běhacíma cestičkama, taky spoustou prolejzaček a jezírkem, kde dříve jezdily šlapací labuťě. Jen je tam pár věcí, které vás zarazí: stromy jsou vysázené přesně v lajnách, mají tam chodníky, což je super, ty tu jinak nenajdete, ale uprostřed chodníku jsou opět vysazné stromy – klidně i přesně před lavičkou. K půjčení jsou takové ty golfové vozíky, oni tu nejsou moc zvyklí chodit. A všechno je to takové zanedbané, polorozpadlé, zavřené, vybledlé… podivné. (na mě tam teda dýchnul komunismus, jestli mi rozumíte)

Takhle působí často i města a budovy v nich. Jak kdyby někdo chtěl vystavět super vysokej věžák, ale někde v půlce mu došli prachy. A takových je tu víc. Prázdná betonová torza.

Nějak je to často celé nedomyšlené, nedodělané… a bohužel postupně i časem oprýskané.

Po 8. 3. se nějak vokážu doma 🙂 a dost pravděpodobně prostě svolám na jeden datum hospodu, kdo bude chtít příjít, tak dorazí. Je jasné, že si nepokecám s každým a ani nebudu mít žádnou prezentaci nebo tak. Na druhou stranu nevím, kdy zase odfičím, tak to možná bude jedna z mála příležitostí se vidět. Tak doufám, že někdo z vás, kdo to čtete a nejste na Fejsu, že dorazíte (tak abych vám pak dala vědět, žejo?)

Díky za přízeň a už se fakt těším!

Otázky? Jen se ptejte, zjistila jsem totiž, že mi přestává docházet, co je vlastně to zajímavé…. a že toho je určo hodně.

a taky že jo! Co se mi nestalo zpátky v Antepu (zkratka pro Gaziantem – Turecko). Potkala jsem se tam s kolegyní z Čech – Jitkou. Bavíme se co a jak a tak různě a já říkám, že jsem dříve pracovala ve velké čtyřce a ona najednou na mě kouká a říká: Deloitte, viď? A já: nojo, ale jak to víš, to jsem nezmiňovala. A ona: hele, mě to teď celý docvaklo, já tě znám! No, Deloitte je velká firma, ale ona tam nikdy nepracovala. Znala mě z VŠE, kde jsem pár hodiny odškolila – za ta léta jich pár bylo a všechny účastníky se napamatuju. Jitka byla jedna z nich, takže ano, svět je malej a potkat u Syrských hranic svou studentku mi přijde celkem hustě dobrý 🙂

Jinak jsem zpátky v Erbilu, těšila jsem se. V Antepu fakt pořád pršelo a jak mi nebylo dobře, neviděla jsem z města nic. Zase jsem potkala nové a další kolegy a zažila čumící Turky. Mě to nikdy moc nevadilo, ale letiště a hlavně Istanbul – jasně, chvili si člověk připadá jako zajímavej, ale v nějakej okamžik, když už těch čumících pánů je povícero, začne to být mírně nepříjemné. No zážitek to nicméně je a to se počítá.

Na letišti se mi podařilo ze sebe udělat parádního debila a už vidim, jak se smějete jo. Nojo, prásknu na sebe všechno. Přílet zpátky byl cajk, uši bolely už jen trochu a na letišti na vás vždy čeká řidič. Když ho nemůžete najít, tak co uděláte? Zavoláte – jenže mě nefungoval ani jeden mobil! V Iráckým mi došel kredit (na to člověk není zvyklej a hlavně to nezjistíte, když nepřečtete tu jejich hatmatilku) a českej se chvíli taky tvářil, že ne. Bylo deset večer a já začínala být nervózní. Máme zákaz si brát taxíky – z bezpečnostních důvodů. Nakonec se mi podařilo dovolat do Čech a začala záchrana. No, víte, problém byl v tom, že já úplně od prvního příletu do Iráku zapomněla (neletěla jsem sama a tak jsem tomu nevěnovala takovou pozornost si říkám), že musím vlézt do busu, kterej vás odveze z terminálu jedna na terminál dvě, kde už ten řidič, chudák, hodinu čekal. Vybrnklo mě to dobře – nejdřív nefungující mobil a pak vlastní blbost.

Ale jinak návrat byl moc fajn. Doma na mě čekal sice prázdný a studený byt, protože holky se už vrátily do Čech, ale nechlaly mi tu First Aid kit: víno, sušenky a dvě cigarety :)) To prostě potěší. A vedle v baráku se pořádala rozlučka pro jinou kolegyni, tak i to jsem nakonec zvládla a najednou máte pocit, že se vracíte domů, kde všechny znáte.

Dynamika žití na misi je vůbec zajímavá, střídají se vám tu lidé, někteří se vracejí, pak najednou u sebe doma potkáte někoho úplně nového a kdo by řekl, že budu ve svém životě ještě spolubydlet. Dokonce jsem dneska pro kolegy vařila večeři, nečekaně. Prej to bylo i dobrý.

Taky jsem už zažila, co to je, když vám najednou z Čech přijde zpráva a vy v ten moment zjistíte, že doma – doma je fakt sakra daleko a najednou vám je to fakt líto. Aspoň si člověk zase trochu srovná priority a chvíli se vrátí z toho z toho „tábora“ nohama na zem.

A každej den, nekecám, v průměru dostanu stejnou otázku: kdy se vrátíš? No, hele, pořád nevím, ale dám vědět 🙂

Češi tu žijou Mostem! Ostatní už skoro taky, předevčírem jsme na to koukali a překládat Most! cizincům byla lahůdka. Co běží dalšího dobrýho v telce a stojí to za to? Nojo, začne Zkáza Dejvického divadla, žejo? Tak snad to bude stejně povedené.

Ja prosím vás, pokud potkáte někoho, kdo se bude chystat ven, přibalte mu nějakou deskovku, takovej Dixit nebo Activity by se tu mohli občas hodit 🙂

Opatrujte se!

Zdravím z Turecka!

Gaziantep či Antep, jak chcete. Je tu zima a vypadá to tu dost evropsky, což je až neuvěřitelné. Viděla jsem tramvaj! Doprava tu funguje tak, jako u nás, žádný velký chaos a mají chodníky, to je neuvěřitelný. Taky celý den evropsky pršelo. Teda pardon, u vás je nyní v módě sníh, že? 🙂

Jsem na hotelu a i to je zážitek, normální hotel se vším všudy. V guesthousech už totiž nebylo místo. Nejdříve mě to zamrzelo, chcete být s kolegy, ale pak jsem si řekla, že mít chvíli prostor jen a jen pro sebe taky neuškodí.

A cože mám s ušima? Nejsou víc ušatý, zatím tu držím stejný tvar (no i když málo pohybu a hodně jídla se asi někde už projevuje, ale uši to zatím nejsou), ale ta rýma/víróza/nebo kýho čerta mi nedělá dobře, natož v letadle. A hned dvakrát. Ještě dneska, 24 hodin po příletu, v nich praská a částečně neslyším. Je to hnus velebnosti. Za týden mám letět zpět a do tý doby musej bejt uši cajk.

Než jsem odjela, tak jsme měly s holkama krásnou rozlučku – proč? Protože já odlétala do Antepu a po svém návratu tam už zase nebudou holky, někdo frčí domů přes Ukrajinu, někdo míří přímo do Prahy, někdo se zase možná brzy vrátí. Je to pestré jak lentilky.

Holky vše připravily: udělaly domácí pizzu, víno nakoupily, chlebíčky vyrobily! A vyprávěly jsme si historky ze všech možných koutů světa. Tady máte fakt jistotu, že potkáte strašně zajímavé lidi (taky ale musej být nějakým způsobem cáklý, ale to vám asi už došlo, žejo?). Proč to píšu, protože mi udělaly fakt velkou radost, bylo to skvělé a mě došlo, že spolubydlení jsem už sice odvykla a možná mám prostě jen fakt velkou kliku, ale ty holky mi už teď chyběj – ať z bytu samotného, tak z těch okolních. Mise vás spojí. A to je už úplně jasný, že až se vrátím, odemknu a tam bude někdo úplně jiný a já netuším – říkám, lentilky 🙂 Jen doufám, že nepřijdu o pokoj, což je také možné, haha.

Pokoj – mám totiž novej, jinej a bez záhad. Teda jediná záhada je, jestli bude příští týden pořád můj. Měla jsem malý nespokojený pokoj s malou – pro mě malou?? – ano, malou nespokojenou postelí a padající peřinou, děs! Jenže jak jsem chytla tu skvělou virózu, tak se se mnou Lenka prohodila – dala mi svůj krásný velký pokoj s vlastní koupelnou a já bych jí tady chtěla fakt ještě jednou a znovu poděkovat. Je to kámo, nejen že dobře vaří, ale ještě se o mě takhle postarala. Mě to v té chvíli fakt bodlo a po delší době jsem se pořádně vyspala.

A teď něco málo k cestování. Minulý týden se nám podařilo vypadnout na celý víkend (pátek a sobota, já mám v těch dnech pořád zmatek, je to vlastně vtipný). Odjeli jsme ráno a tentokrát mix místních kolegů a expatů. Jeli jsme do Sulayamaniyah. Cca 4 hodiny cesty minibusem. Velké město, hory kolem. Je to prej „musí se vidět“, no jako určitě ano, zajímavé to je, oni to mají jakože moderní město – trochu do Evropy… no, nevím, určitě je to jiné, než Erbil, má to své kouzlo, ale já měla tu virózu 🙂 Mají tam velký zábavný park, prej je vtipnej, to já spala na hotelu. Co teda bylo fascinující tak noční výlet vysoko nad město, které celé svítilo (doufala jsem, že zrovna vypadne elektřina, která vypadává běžně, ale nic) a bylo to jak když přistáváte v letadle a jste těsně nad městem. A byla tam fakt zima! Druhý den jsme město prošli, navštívili muzeum a knihovnu – to fakt stálo za to. Knihy byly víc namalované na zdi a měli tam obrovské lustry, jinak knížek všehovšudy ani moc ne. A na závěr jsme vyšlápli kopec s neuvěřitelným výhledem na všechny strany. Ty hory tady jsou prostě nádherné a i teď z letadla mě napadalo, jak úžasné by to bylo projít. Holt možná někdy jindy… určitě ne v blízké době, škoda.

Jinak pečlivě sbírám cukry pro Ivana – to mu vyřiďte, že takový poklad ještě neviděl. Turecký kafe nepiju, zato pijeme pořád „čaj“, kterej se řekne čaj a musíte si do toho dát cukr, jinak je k nevypití a holky si kupujou koberce, to mě ještě nezasáhlo. A dnes jsem si koupila hrnek větší velikosti! V Erbilu k nesehnání, prostě malé velké radosti 🙂

Hmm, viróza je nejčastější slovo příspěvku, co? Tak já ji jdu zaspat. Užívejte sníh, přijde mi to božský a mimojiné: klidně se ptejte, na nevhodné otázky odpovím bokem, na vhodné prostě odpovim.

Lentilkám zdar!

Tak fotky done 🙂