Velmi nerada říkám, která z mých cest byla nejlepší, nebo nejhezčí nebo nejhorší. Slovíčko „nej“ – všude je něco a srovnává se to fakt těžko. No a pak přišel Island a jo, je to zatím asi nejhezčí kus země, co jsme kdy viděla, i když berme to s rezervou. Na Islandu vás však napadá, jak je možné, že každý den vidíte úplně jiné kulisy, ano, napadá vás, jestli to není jen nějaký divný sen, experiment, kde vám někdo promítá hodně zajímavé výhledy. Jestli je to skutečný, to musíte zažít. I když sama si říkám, že tomu zas takovou propagaci dělat nechci. Island byl poslední léta naprosto atakován turisty a to není vždy jen pozitivní. My měli velké štěstí. Díky covidu tam bylo turistů minimum a dokonce jsme mohli potkávat místní, kteří si to tam patřičně užívali. Takže jo, covid je k něčemu dobrej. A Island si třeba trochu odfrkne.
My si to vše tedy užívali s minimem turistů. Člověk nemá srovnání, ale vyhovovalo nám to dost. Takže takovej Geysir a Gulfoss jsme měli téměř pro sebe. Pak jsme dojeli do Čarodějných hor, tam opět nevěříte svým očím. To je tak tak tak zvláštní a barevné a fakt čarodějné. Čmoudí to tam všude ze země a vy máte pocit, že jste v pohádce. Taky tam teda dost fučelo, takovej ten pocit, jak se můžete opřít a nespadnete, anebo naopak problém udržet se na cestě. Fotili jsme o sto šest. Tam si prostě nemůžete pomoct nefotit.
Což mi připomíná: víte, kdy se nejvíce dějou na Islandu úrazy? (možná ne nejvíce, ale dost často). Ano, při focení. Jdete, nekoukáte, jste v úžasu, ještě krok a bum a jste na zemi. Ano, jeden spolucestovatel padnul, jemu se nic nestalo, odnesl to nový telefon. Total. Nicméně sám Jarda pak uznal, že od té chvíle byl mnohem svobodnější, než my ostatní, co jsme ty krabičky měli pořád v ruce.
Po Čarodějkách jsme šli někam podél řeky, pršelo, fučelo. Já si říkala, proč?! a zcela určitě jsem nebyla jediná. Náš průvodce, říkejme mu třeba Roman, hnal, jak kdyby mu měli řeku za chvíli vypustit. Najednou se před námi objevila malá zátoka nebo spíš přírodní bazén s termální vodou. Takže se za deště a v relativní zimě převlékáte do plavek a jdete se ponořit. Bylo to super. Ano, do toho okamžiku, než jste museli vylézt a v té zimě se zase soukat do mokrého oblečení. Takových koupaček nás ještě pár čekalo. Tato byla výjimečná v tom, že byla „in the middle of nowhere. Jen si pamatujte: vlezte tam, ale pak už nikdy nikdy nikdy nevylézejte. Jednoduché. Jo, byli tam i tací, co vlezli do moře, ale tak to snad nebudu vůbec rozpitvávat (těm podle mě chutnal i ten žralok shnilej).
Pak jsme dojeli k zelenému domečku, u kterého jsou kamenná srdce a zase jedno velké pole plné čmouďíků a bublající a tak pozemsky smrdící země s horkými výpary. Nevím, čím jsme si to zasloužili, tak i když tady byla relativně zima, tak slunce nám svítilo, dalo nějakou tu duhu a krásné šikmé světlo na fotcení. A na to jsme měli štěstí i později.
V poznámkách mám, že jsme v severní části Islandu na R1 – to je ta hlavní cesta kolem dokola. Tam jsme navštívili Hobitín – ne, nejmenuje se to tak, ale vypadalo to tam přesně tak. Super malý krásný domečky nalepený na sebe, asi aby jim nebyla zima, na střeše tráva a vůbec celý tak postavený z hlíny a sama nevím, jak to drží po kupě. Zde jsme vlastně měli štěstí, že nás pustili dovnitř, je to skanzen, ale proč to zmiňuji, některá muzea byla kvůli covidu úplně zavřená.
Myslím, že ani první výlet za papuchálky se nekonal kvůli covidu. Velryby? Asi taky, ale na ty jsme nakonec jeli na jiném místě. Turistická atrakce, jak Brno, ale snad a fakt věřím, že Island je v tomto někde jinde, než třeba taková Asie, kde jim o přírodu nejde, jen chtějí vydělat. Zažila jsem to. Zde jsme se navlíkli do zateplených overalů, všichni jsme v tu chvíli vypadali stejně a vyrazili na velké lodi na širé moře. Prej delfíni, nebyli. Ale velrybky jsme viděli. Člověk asi čeká, že jsou nějak větší nebo svižnější, ale vlastně mi byly dost sympatické, jak ten vocas do tý vody položily tak nějak na pohodu. Žádná zásadně velká akce. Nejdříve vidíte, jak si odfrknou horem, pak ocas a zase pět minut nic. Zážitek? Asi jo, já jen doufám, že je neštveme tím, jak je tam jezdíme očumovat.
Jestli mě mobil nešálí, tak ve městě AKUREYRI jsme si došli na Covid test číslo 2. První test byl tedy na letišti a ten si člověk musel zaplatit – 60 Eur. Druhý test byl zadarmo! A mezitím jsme mohli cestovat. Než jsme odletěli domů, tak to Islanďani změnili a mezi prvním a druhým testem musíte být v karanténě, což samozřejmě dost zásadně mění situaci.
Ano, my měli štěstí, stihli jsme to velmi dobře a málo turistů, i když některé „atrakce“ byly zavřené, tak nás to zásadně neomezovalo. Nicméně přístup Islanďanů ke covidu mě překvapil. Nazvala bych to až nějakou panikou. Jestli si tady myslíme, že přeháníme, tak jsme mimo. Neříkám, co je špatně nebo dobře, to tu posuzovat nebudu. Ale pár momentů: kempy jsou otevřené, ale ne vše je otevřeno v tom kempu, třeba když už tam je hospoda, tak zavřená. Když si tam potřebujete něco koupit, tak mezi vámi a obsluhou je provázek a pak ještě stůl, prostě dva metry, bejby! Ještě teď mám vytahanou ruku. Rozdělené byly tedy i toalety a sprchy. Nejvíc mě asi pobavilo, že byl opravdu časový rozpis na WC pro kempaře a stanaře. Rozdělení na muže a ženy není vždy, ale čůrat jsmte mohli jen od šesti do devíti J
Peníze na Islandu nečekejte! Vše se platí kartou, jako fakt všechno. Chcete jít na toaletu někde na parkovišti? Je tam krabička na bezkontaktní platbu, dobře, to asi nemá co dělat s covidem, to tam měli už před tím. Takže Island je první země, odkud nemám ani kačku. Fňuk.
Zpět ke covidu. Zavřený tohle, zavřený tamto, když už otevřený něco, tak vás ostatní turisté upozorňují na „social distance“, ale roušky povinné nejsou. Pouze když jsme se šli podruhé testovat, bylo to rychlé a téměř bezbolestné. Výsledek vám pak posílají na mobil, paráda prostě.
Taky se nám stalo, že jsme šli skalním městem, krásné, nádherné, boží a byli jsme početnější skupinka, to je pravda, potkali jsme takovou malou holčičku blonďatou, měla vytřeštěné oči a jen opakovala: Covid, Covid, Covid!. Normálně jsme jí děsili, to mi už přišlo trochu moc.
Na jedné sopce, co nebyla sopkou, zase šla paní, která svou trekovou holi používala právě na to, aby udávala svůj social distance, tím, že jí držela kolmo od sebe. To bylo fakt úsměvné.
