V Husavíku jsme navštívili velrybí muzeum, které bylo vlastně fajn. U videa, v tmavém kinosále, jsme postupně zazdřímli a pak se vydali na údajně nejlepší fish&chips… nevim, měla jsem strašno hlad, že spíš nejsem objektivní, ale myslím, že mé oblíbené britské fish&chips jsou holt lepší.

Potom nám nevzali do jednoho kempu, byť vypadal poloprázdnej – covidí restrikce. Naštěstí kempů je tam dost a tak jsme dojeli do jiného, který nebyl zcela vybaven. Jako jestli si myslíte, že jsme se každý den sprchovali, tak si to myslíte špatně.

Večer jsme ještě vyrazili do super skvělého skalního města a naběhali zase pár kilometrů. Večeře, spát!

Druhý den nás čekal celodenní výšlap. Pouze s malým batůžkem. Opět plejáda suprových vodopádů, skalní kaňon a spousta zeleně kolem.

Mývatn, to je jezero a my si ho budeme pamatovat především kvůli jedné věci a to jsou mouchy. Vylezete ven a myslíte, že se vám to zase zdá. Tohle byl ale dost blbej sen. Všude, naprosto všude kolem vás jsou mouchy. V tu ránu je máte v očích, uších, puse. Zní to hnusně? Taky to hnusný je. Takže si musíte okamžitě pořídit moskytiérku přes hlavu, jinak brzy zmagoříte. Když jsme jedli polévku, tak než jste donesli lžici do pusy, tak v ní plavalo tak pět mušek. Lepší bylo si říct, že je to kus nějakého koření. Hnus? Jojo, to máte pravdu J Tady jsme zůstávali dvě noci, nejdřív radost – nemusíme balit a stavět stany. A pak radost dvojitá, že to místo opouštíme.

Mouchy nás štvaly i během dne, ale už to bylo víc snesitelný, nicméně moskytiéru jsme už neodkládali nikam daleko. Jediné, kdy nelítaly, tak v případě, že foukal vítr. A to bylo taky takový dvousečný, protože když zase foukal, tak tak silně, že velký jídelní stan jsme lovili pomalu v mracích a nakonec se ukázalo, že už ho znovu nepostavíme. Malé stany přežily bez úhony, naštěstí!

Mé další rychlo poznámky jsou víceméně nic neříkající, ale celkem vtipně vyhlížející, takže „sprcha venku“ – ano, to je místo vedle silnice, kde je fakt sprcha a umyvadlo, jinak nic. Všude se tam sprchujete termální (smrdutou) vodou, zde jsme nikdo šanci nevyužili, ale vtipné to bylo.

Pak tu mám výlet na sopku, co není sopka. Vyškrábat se tam nebylo nic těžkého, ale už tam nám docházelo, že nás brzy čeká trek na těžko a že to sranda nebude. Po sopce, co není sopka, ale úplně tak vypadala, jsme se vydali do dalšího skalního města a ukončili to na super turistickém místě, které bylo super tím, že konečně točené pivo a kafe!

Večer jsme pak jeli z mušího kempu do Modré laguny, kde vám čepují pivko přímo do bazénu, máme hezký výhled a štěstí, když vám neuletí ručník. Bylo to parádní, byli jsme odmočeni na další 3 dny dopředu.

Další část výletu se skládala z přejezdu vnitrozemí. Byla to jedna velká šedá krajina, Tatrovka se zamlžovala zevnitř a jelikož to byla nuda veliká, tak nám pustili Islandský film O koních a lidech. Bizzááár. Pusťte si to. Mě teda tou dobou trápilo něco jiného. Terén to byl totiž obtížný, normální károu to tam neprojedete, takže to houpalo, skákalo a já se vrátila do dětských let, kdy mi při jízdě busem žaludek vyskakoval z těla a já pozvracela nejen sebe, ale i přísedící. Zmíněný Islandský film mi k ničemu moc nepomohl, maximálně vědomí, že sedím u okénka, které se dá celkem rychle otevřít. Uuuffff, zvládla jsem to, přežila jsem to bez újmy – já i Tatrovka. Gratulace oběma! Ale takhle zle mi fakt dlouho nebylo.

Další den nás čekal celodenní výlet po hřebenovce a vylezli jsme až na Haldu. Na Islandu je zajímavá taková věc, jdete na vrchol, který vidíte, ale jakmile tam dojdete, tak zjistíte, že ten vrchol je až ten další kopec. Mírně frustrující. Bylo to náročné, ale měla jsem dobrou parťačku Hanku a daly jsme ještě jeden kopec ze dvou a uťapaný zpět do kempu, kde se už grilovalo jehněčí, polotučný pivo k tomu, umejt nádobí a zase spát.

A další den to začalo. Trek. Na těžko. Věděli jsme, že budeme brodit a od začátku jsme se toho báli. Smějete se? Všák on by vás ten smích přešel!