Je 21:57, 26° C. V Praze máte mínus 2, to jen tak pro představu. Jsem v Luando – hlavní město Angoly. Dnes jsem ho poprvé viděla za světla a ano, opět trochu jiný svět. Je sobota a ani si nechci představovat, jaký chaos tu vládne ve všední den. Přes pět milionů lidí.

Ale zpět do Kuita, na moment. Oproti Luandě velmi poklidné městečko. Poslední večer jsme se sešli s přáteli na večeři, překvapivě ne fajitas, název jsem už zapomněla, jídlo bylo velmi dobré. Večer ještě pobalit a ráno v 6 odjezd. Klíče jsme museli nechat uvnitř, takže jsme vynosili krámy, zamkli a šli zadem. Tam jsou dveře, které se zabouchnou. V tu chvíli Honza zjistil, že na židli v kuchyni nechal svou jedinou mikinu. Vzhledem k tomu, že se vrací do Čech, kde je poměrně zima, ale hlavně proto, že k ní má citový vztah, museli jsme jednat.

Samozřejmě jsem se ho ptala, jestli ji má opravdu v kuchyni a opravdu ano, bylo mu to moc líto, ale jal se voťukávat všechny dveře a okna v našem guesthousu. Nejdříve velmi lehce, pak musel hlasitěji, až nakonec opravdu vzbudil všechny … a samozřejmě, že zjistil, že tam tam mikina není. Do teď mu nevěřím, že to neudělal naschvál :))

Cesta byla delší, to se musí nechat, pro představu 10 a půl hodiny. Což je celkem maso. A ve finále naklepaný. Zde se totiž střídá hezký asfalt s díratým asfaltem a neasfaltem až díratým neasfaltem. Tam se pak i dost práší, vše je v oranžové mlze a autem jedete autodrom. Chápu, že kolegu ohromně bavilo řídit, já vzadu byla ráda, že jsem ráda. Ale ne, nestěžuju si, my chtěli jet autem, druhá možnost byl vnitrostátní přelet, ale to by toho člověk tolik neviděl. Ještě naposledy si tu Angolu užít, vidět super skály, obyvatelstvo i různorodé příbytky. Fotila jsem, co to šlo, většinou přes okénko, tak uvidíme, co z toho bude. Nutně potřebuju novej foťák, Ježíšku, jestli to taky čteš.

Co bylo na cestě ještě zajímavé, je to, že náš kolega řidič celou dobu mlčel. A vlastně moc nevíme, co si tak asi myslel. On není mluvný, to nám na něj prozradili už v Kuitu, taky nemluví anglicky a naše portugalština se sice rapidně zlepšila, nicméně to pořád nestačilo na jakoukoliv domluvu. Až sem pojedete, zapamatujte si, že „ši ši“ je „potřebuji se vyčurat“ „fome“ je hlad nebo tak něco. Nic víc nepotřebujete. Za úspěch považujeme to, že jsme ho za tu dobu 3x mírně rozesmáli! (jedno z toho se stalo, když jsme se mu snažili říct, že vidíme něco zajímavého a použili jsme slovo „interesante!“ – no, dyk říkám: rapidně zlepšila!)

Řidič se vrací domů autobusem, zítra ve 3 odpo. Dnes nás ještě stačil hodit do supermarketu (vajíčka a pivo a chléb – nutriční poradci by z nás byli těžko s kolegou Honzou, ale oba jsme spokojeni) a pak jsme se konečně vydali na pláž. Atlantik zkrátka!!! Západ jsme minuli o pár minut, ale kdo taky stojí i kýčovitý fotky, žejo?

A nyní už jen čekačka na výsledky Stardance (samozřejmě to nevidim, net lepší, ale stále ne dost rychlý) a pak padačka do postele. Ráno chceme ještě jednou stihnout oceán, Honza pak frčí na letiště už  jedenáct a já se tam vypravím ve 4. Věřím, že ještě pár příhod a zážitků nasbírám, mezitím se mi třeba podaří nahodit pár fotek. A pak už hurá přes Brusel do Prahy, do zimy, do Vánoc. Jestli ještě napíšu, sama vám nevim, většinou pak něco plodim v letadle, však to znáte.

Tak čau! Zuby, vyčurat, pomodlit a spát!