Jedeme busem, privatnim. Jsme tu my 4 (ričrd, bětka, dorka a navrativsi se ejva) a pak nejaka cizi holka. Jedeme do Chivay, odkud zamirime do Cañon del Colca, ma 100 kilaku. Je druhej nejhlubsi (prvni je hned vedle a jen o 163 m hlubsi) a kam se hrabe Grand kanon!
Cas se nam krati, my stale pocitame s planovanym navratem – kdo ze nas bude vitat na letisti? 🙂 – a i tak mame stale ambiciozni plany! Nicmene zpet do dzungle, resp do pampy, kterou jsme za dzungli vymenili.
(Reknu vam jedno, pisu v buse, kterej strasne hopsa, pritom to vypada na hezkej asfalt. Uz jednou jsem si kus textu smazala, nedokazu se poradne trefit, takze samej preklep a do toho se mi zacinaj bourit buraky v tele. No mam ja to zapotrebi? 🙂 a prave jsme byli koukat na vulkany 4910mnm – cool)
Pampa, neboli savana, proste trava a krovi, nic moc stromy. Jak a proc dzungle a najednou savana, to musime vygooglit, ptali jsme se, ale moc jasny nam to neni. Ve mestecku jsme jen vymenili pruvodce za pruvodce, auto za lod a vyrazili jsme. Uz cesta byla zajimava: mrtvolka kapybary (strasne si prala videt Betka, ne tu mrtvolku, ale kapybaru), kterou si uz davali nejaci mrchozrouti. Pak splasene tele, jeste uplne malicke, o to vic splasene. Papousky letici, lenochoda spiciho, vtipnej. A dalsi (si vzpomenu casem). Na miste jsme meli hezkou chatku uz s elektrinou a spickovou kuchyni. Dycky prisla sefka kucharka v cepici a predstavila nam, co je na vyber, pak byl svedsky stolek. Vse extra dobry!
Jeste vecer jsme vyjeli lodkou po rece, abychom opet videli spoustu kajmanu a kapybaru a dalsi zvere. Dalsi den jsme vyjeli opet a byl to zazitek. Jeden kajman nas dobre vystrasil a pritom my vystrasili jeho. Kajmani na lidi neutoci, ty se prej radsi zdekujou a fakt na nas nesli 🙂 Kapybarich rodinek spousta kolem, pak taky ruzovi delfini – nekecam!!! a opicky, ty nam skakaly i po hlavach. Pruvodce pouzil malou bananovou lest 🙂 jooo a zelvy vsude 🙂 a ptaci taky, jasna vec. Bylo tam krasne vedro a nezrat nas komari – znacka ideal 🙂
Pruvodce byl fajn, umel lepe anglicky, nez jeho predchudce, coz se hodilo. Cas se kratil a my museli zase zpet, skoda, par dnu navic by neuskodilo. Cestou zpet jsme pozorovali jakoukoliv zver a jednou jsme dokonce nechali zastavit vuz, abychom zjistili, ze tamto neni lenochod, ale jen uschly list 🙂 aspon sranda byla.
Ve mestecku (furt si nemuzu vzpomenout) jsme potrebovali vybrat prachy, dluzili jsme pruvodci za vstup do parku, o platbe jsme nemeli tuseni a prachy jsme planovali vybrat pozdeji. No, jake prekvapko, ze ani jeden bankomat ze tri nefungoval! To byla prekerka! Nemeli jsme totiz ani prachy na jizdenky do La Pazu. Ha! Napinavy, co? (I dolary jsme meli, ale z nejakeho duvodu nechteli vymenit, nevim) Po nekolika pokusech Betka preci jen vybrala nizsi castku a my mohli odfrcet. Dluh za vstup do parku nam zustal, ale to vyrovname. Uz tu proste mame vybudovanou duveru a dobre vztahy 🙂
To, co jsme pred tim leteli, jsme ted jeli busem nekolik hodin pres noc. A jako na potvoru to byl uplne debilni bus a strasna zima v nem, takze spanek nic moc.
V La Pazu byl jen prestup a hura Puno, takze zpet kam? No preci do Peru! Trochu neradi, ale co uz. Jako Peru je taky bozi, ale Bolivie fakt ucarovala!
V Punu uz zname super hostel, kde nam pres noc vyprali, to je tak bozi vec! Jidlo, spanek a rano zase v busu smer Chivay.
****
Cabanaconde – zdravim! Je 20:06, je tu zima, ale internet a svete div se, spoustu casu! Plany trochu vzaly za sve… Poporadku. Chivay – hledani busu, kterej nakonec nejel, takze skladacka s Frantikama do minivanu a po delsich manevrech hura do Cabanaconde, odkud se vychazi do Colca kanonu. Dojeli jsme az odpoledne, ale vysli, byl to mega sestup do mega hloubky, nadhera prevelika, jak zapadalo slunicko. Ale taky napor na kolena a tak vubec – samo jsme sli s krosnama, proste na tezko (cca 16 kilo). Brzy byla tma a my zacali hledat misto na stan, coz v kanonu neni uplne nejlehci ukol. S Evou nam v jeden moment dosla trpelivost a vydaly jsme se zpet ke staveni, kde nam nabizeli dvorecek pro stan. Proc jsme tam nezustaly hned vi asi jen panbu nebo nevim. Uz tam ale bohuzel nikdo nebyl, nevzdaly jsme to a ubytovaly se ve staveni, co pripominalo krasnou stodolu, ve skutecnosti jidelna. Jo a mely jsme s sebou Ferdu – bozo psa, co to tu s nama cely prosel, ted nam lezi u nohou pod stolem 🙂
Takze stan jsme nestavely, ulozily jsme se na podlahu a bylo! Pani se rano dost smala, kdyz nas tam objevila.
Vstavaly jsme po pate, bylo jasne, ze nas ceka perny den! A to jsme este nevedely!!! Kanon je o tom, ze lezete porad dolu bo nahoru. A bylo veeedrooo! Vylezly jsme nahoru a daly si dzus, potkaly se s Betkou a Ričrdem a slapali vsichni spolecne dal. Dolu. Pres reku. A byl pred nama vystup a hlavne stihnout bus ve dve! To byl cil dnesniho dne! V Arequpe nas cekal dalsi plan: vystup na Chachani (6000nmn), to se melo stihnout. Jojo, jenze informace se lisi a vystup mel trvat od tri (tip Risi) az do sesti hodin! My meli cca 4,5 hodiny do odjezdu busu a rozhodli se to zkusit stihnout. Noo, omyl to byl, co vam budu povidat. A proc?
Vyrazili jsme v 11 a tim nejstrmejsi cestou hore. Opakuji, bylo tu mega vedro (35 – 40 stupnu odhad), cesta vedla celou dobu na slunci, bez stinu a byla to kamenita prasna cesta a strmaaaa. Nahore jsme byly s Evcou asi ve tri. Betka s Risou o pul hodky drive. Dole jsme si chteli pronajmout muly a nechat si vezt bagaz, ale rekli nam, ze je na ne moc velke vedro a az tak ve tri muzou jit. Jako cesta to byla po case pekelna. Dochazela nam voda, vedro jak blazen a nekoncici nepohodlna cesta. Blbe nam bylo, vsechno bolelo, krosny debilni!
A najednou! Kde se tu se! Muly nebo osli, sama nevim a kolik! Eva se hned poptala a prej jo, vezmou nas na finalni usek. Pan byl teda dost pod parou, ale jak Eva trefne poznamenala: jedem na oslovi a ten nepije 🙂 O cene jsme vubec nediskutovaly, byla to pro nas zachrana. A pak to byla sranda :)) Bagl na zadech a tak jsme jely. Ja se teda fakt bala. Obcas totiz oslik (mula bo nevim) dorazil fakt tesne ke srazu a zastavil se. Jako obdivuju ta zvirata, co unesou a kam vsude se vyhrabou. Nebyt jich, este tam s Evcou jistojiste jsme. A nesmejte se nam! Bylo to fakt desny a i Betka priznala, ze na konci uz mela dost a kdo znate Betku, tak vite, ze to uz neco znamena. Pan od oslu nas nakonec chvalil, jak jsme krasne jely – asi mame talent nebo co, haha!
Bus ve dve jsme fakt nestihli. Hledali jsme dalsi reseni, ale ani to neprislo a nakonec stale trcime zde (ale Eva to fakt rikala, ze to nestihnem – prej to sem mam napsat :). Busem jedeme az v 10 vecer a tim padem pada cele Chachani. Holt vse se stihnout neda a nam neni prano. Co vam budu povidat, jsme tak rozbiti z Colcy, ze to je mozna dobre. Odpo jsme se prolili vodou, zahrali fotbalek s mistnakama a dali si konecne poradne jidlo, samo nakrmili Ferdu.
Mozna posledni post? Nevim, jak se znam, tak nee 🙂
Uz se ale fakt tesim domu :))
A urco jsem este neco chtela a ted nevim co, babicka by rekla, at napisu neco podobneho :)) babi, uz jsem brzo doma! Pa

fotky na FB TADY PROBLEM :/