Archiv rubriky: Jižní Amerika 2016

Jak jsem maso pekla

DRC, neboli Demokratická republika Kongo, neboli Konžská demokratická republika.

Přesně tak, musela jsem se posunout o pár tisícovek kilometrů dál, i tak ale zůstat ve stejné časové zóně, abych se naučila hodit maso do trouby. Teď čekám a doufám, že jsem splnila veškeré instrukce od kolegyně a maso bude k jídlu. Ano, stala se tu ze mě puťka domácí, protože nejen maso peču, ale taky bábovku – během 24 hodin už druhou!

Já vím, máte plno otázek. A ne, to maso určo nebude největší zážitek (i když člověk nikdy neví, co se přihodí). A cože tu dělám kromě pečení? Pracuju; je to další pracovní cesta, kam jsem vyjela s naší organizací. Normálně chodím do kanceláře, kde se setkávám s kolegy, probíráme HR, manažerské záležitosti a taky školím a stále také vyřizuji velkou spoustu e-mailů. Co tu dělá Člověk v tísni, to se můžete dočíst na našich stránkách a určitě se podívejte, je to více, než zajímavé. A tak i můj pobyt zde.

Jsem tu na tři týdny. Cesta sem byla fakt dlouhá, dvakrát přestup, pak přejezd do přístavu a skoro 4 hodiny frčíte rychlolodí, skoro to vypadá jako moře, ale není. Je to jezero Kivu, velký jak blázen, na druhou stranu nedohlédnete. Na jezero koukám i z našeho bytu, kde se mě ujala kolegyně Zuza – díky, kočko!

Máme normální byt, teda až na to, že velmi často neteče voda. Jako vůbec. Rekord byl asi 4 dny, pak sem dojeli s cisternou a doplnili. Dneska teče tak občas. Teplou už nemáme, rozbil se bojler 🙂 Jak to děláme? Buď jsme hrdinky a jdeme do studený a nebo jsme menší hrdinky a uděláme si kýbl-sprchu. Pokud se sem chystáte, doporučuju co nejkratší vlasy, nebo hodně suchýho šamponu 🙂

Vlasy – to jsou ty hezký momenty z kanclu. Kolegyně tu nosí různé paruky a nebo motánky na vlasech a tak jsme to jednou s kolegyní, která seděla vedle mě, probíraly. Oni nám, samozřejmě, naše vlasy závidí. V jednu chvíli to kolegyně už nevydržela a musela si na mé háro sáhnout. Jiné kolegyni zase řekla, že by si vlasy měla nechat narůst, má mikádo a to jim prostě nestačí 🙂 🙂 Mají v tom jasno. A pokud byste si zde vlasy chtěli nechat ostříhat a nechat, tak budete největší star.

Taky jsem dostala radu, že se musím vdát! Že vědí, že nejsem vdaná, to tak vypadlo mezi řečí, jsou velmi zvědaví a hned dodali, že pokud tu zůstanu tak měsíc, tak hnedle mám manžela. No, ještě to zvážím. Děkuju.

Takže srandy tady máme dost. No vidíte, dokonce jsem byla zvolena do čela poroty (president of jury) při testech angličtiny. Fakt jsem se z toho chtěla vymanit, ale zase jsem nechtěla kolegy zklamat. Mělo to trvat takových 20 – 30 minut, ejhle hodina a půl z toho byla. Spíš než zkoušené kolegy jsem ovšem měla tendence hodnotit své spolu – juristy – zkoušelisty. Když dávali dodatečné otázky v angličtině, tak já sama jsem jim nerozuměla. Témata více, než zajímavá: Gender balance například. A studenta se ptali, jak to má s gender balance doma 🙂 Učitelé – zkoušející sekali jednu gramatickou chybku za druhou, ale neslevili ve své přísné formě zkoušení. Měla jsem co dělat, abych je neopravovala stejným stylem, jako naše milé kolegy studenty. Myslím, že trošku litovali, že o mě tak stáli. A když si mě začali tajně fotit, tak jsem je nenechala, no, já se tu taky nejdřív zeptám, než si někoho vyfotím, žejo.

No a teď teda k tomu, co vás asi zajímá nejvíc. Gorily. Gorily ve volné přírodě. Na pár metrů na vlastní oči. Ano, teď mi můžete začít na krásno a bez skrupulí závidět.

Vyjeli jsme ráno v šest, protože tady, než někam dojedete, tak ne že by to bylo daleko, ale cesty jsou takové odvážné. Když asfalt, tak totální chaos a zácpy a často asfalt končí a pak je to taková hodně hrbolatá bahnitá šutroidně děravá cesta. Ze začátku vás to i baví… pak už vám je jenom blbě.

Dojeli jsme do národního parku, celou cestu strašně chcalo. Říkali jsme si, tse, v Bukavu prší, tam – v parku – nebude. Tak tam chcalo ještě o větší fous víc. Jojo, taky jsem si vzpomněla na Madeiru a mé štěstí na počasí. Po cca hodině někdo dojel a divil se, proč jsme tam tak brzy. Další hoďku jsme čekali, dostali jsme čaj a já vytasila svou první bábovku. Bábovku jsme snědli a pořád nic. Pršelo. Celkem tři hoďky jsme si počekali, nebylo tam moc co dělat, tak voplendujete kolem a fotíte divný kosti – asi sloní. Občas někdo přišel a říkal, že gorilí rodiny trasujou. Pak jsme dostali školení. Takže, jsou dva druhy goril, jedna je ta z těch hor, těm se do očí nedívejte, to si pamatujete dobře. Ale ty naše – nížinný – tam s těmi naopak oční kontakt dělejte. To je oukej. A taky opakujte to, co případně dělá zvědavé mládě gorilí.

Tady mají dvě rodiny, které jsou zvyklé na lidi, k nim se můžete přiblížit a celou hodinu je pozorovat. Kolegyně, která zde byla před námi, tak říkala, že je hledali asi 4 hodiny, propadali se různě do bahna a pak je viděli na 20 minut. Pořád pršelo, tak jsme byli celkem skeptičtí.

Ale pak! Pak přestalo pršet a my mohli vyrazit. Přijel náklaďáček plnej pánů v uniformách, zbraně, mačety… divnej pocit jsem z toho měla. Ale nepršelo. Chvíli jsme jeli, pak jsme cca 30 minut šli po cestě takovým jakože lesem a pak jsme zahnuli do už ne lesa, ale spíš džungle. A tím zábava začala. Poškrábaný až za ušima! Ale nepršelo! Náš doprovod – asi pět pánů nám klestil cestu mačetami. Asi po dvaceti minutách jsme nasadili roušky (to bylo už i před covidem nutností) a najednou jsme koukali na celou gorilí rodinku, jak se rozvaluje na nízkém placatém stromě a líně nás pozoruje. Táta goril byl úplně vyrelaxovaný, máme gorilí měla na zádech dvě malé přísavky – věděli jste, že i gorily můžou mít dvojčata? Pak tam bylo ještě jedno větší mládě, které bylo zvědavé a občas se bilo do prsou, tak jsme to poslušně opakovali a oční kontakt navazovali. Vysoko ve stromech byla další mamá s malým. No, co vám budu, zážitek velký. Mámy s dětma si pak někam odfrčely, ale táta slezl a nechal se očumovat z pár metrů, vůbec nevypadal nebezpečně. Bylo jasné, že našeho hlavního průvodce zná, občas si něco navzájem zabručeli. Malé pískle nám na závěr udělalo ještě krásnej zhup na lijáně, táta nám ukázal chrup, pak zadek a byl pryč.

To be continued.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Risa ztratil podrazku a cepici. Betka zapomnela trekove hole v colectivu. Dorka vytratila sroubek u brejli, takze odpadla nozicka, coz je skvele, kdyz zrovna jedete do dzungle. Nekdo ztratil hlavu 🙂 A vsichni par kilo. Kazdej nekdy trpelivost a obcas nervy. A zdravej rozum, to da rozum. Jo a psa, toho jsme tam museli nechat.

Nalezli a ziskali jsme super zazitky a skvele zkusenosti. Mraky fotek. Nekdo nasel lasku a treba nova pratelstvi. Take spousty stipancu a par kilo navrch. Taky jsme ziskali barvu ruznych odstinu a jiz zmineny prujem – to vsichni. A psa, ale toho jsme tam museli nechat.

Ale na bilancovani je jeste brzo! Jeste par hodin PERU.
***
Pacifik. Lima. 7 hodin do odletu. Ejva lezici spici. Betka usychajici. Dorka pisici.
Arequipa daleko za nama. Moment! Vim to presne. Presne 16 hodin jizdy busem. Dost mozna delsi cas, nez co poletime pres ocean. Dnes vecer. Takze uz brzy.
Arequipa se nam jinak libila moc! Dorazili jsme do ni busem, starym a zmrzlym a stojicim dlouho nekde mezi poli, jizda des bes. Uz jsme si tu navykli teda na lepsi transport. Tady se nedalo skoro spat. (Ne ze bych jinde spala dobre:))
Rano po prijezdu jsme resili hostel a sli si jeste na chvili lehnout, pak snidane a prohlidka mesta. Zase uplne neco jineho. Sopku Misti i to nam neprejici Chachani jsme meli jako na dlani. Krasne moc krasne! A potom jsme uz predevsim resili nakupy suvenyru a postu a bankomaty – hahaha, ne jen jednou, ale uz tolikrat nas vypekly! Bankomat na kazdym rohu, nebo treba i v obchode a rovnou dva. Ale ani jeden, ze prachy nevyda. Vzdycky podivne hlasky.
Vecer nas opustil Ricrd, ktery se po vlastni ose, se 300 solama a par dolarama, vydal do Nazcy. My, devcata dovolenou si radne uzivajici, se vydaly na jidlo a finalni Pisco Sour. Jidlo zadnej zazrak, piti uslo 🙂 a domu spat. Druhej den uz byl uplne obihajici a nakupujici. A bankomat zafungoval. V 17:30 jsme nasedly do luxusne vyhlizejiciho busu a vyrazily smer LIMA. Nase posledni zastavka. Bus jel 16 hodin a dvakrat nam dali najist, i film se dal pustit. Je sranda koukat na americkej film, dabovanej spanelsky s anglickejma titulkama. Jooo a na bus hezkou toaletu meli. A deku a polstarek! Hele, to nevidite jako!
Rano Lima a hned taxikar, ze prej centrum je zavreny, ze tam probiha maraton invalidu. No, je mi blby sem hodit smajlik, ale pozastavili jsme se nad tim. Takze se valime u Pacifiku, lita tu paraglajd – 10 minut za 80 dolacu, a magori v neoprenech se tu placaj na prknech. Hele, vim, ze nejsem zadnej znalec, ale tohle fakt neni surfovani! Ani pivo se tu nesmi pit na verejnosti! A stejne je to studeny! Ta voda. Jen Betka tam vlezla 🙂

A ted uz jen dzus, sendvic, cokoladovej dort, moccachino, prevliknout, vycurat, taxi, letiste, letadlo, londyn, praha a MATE NAS TAM! Kdyz me jeste neco napadne, dam vam vedet.

Papa!

image image image image image image

Muj novej nejlepsi kamos? Osel! Je to tak

Jedeme busem, privatnim. Jsme tu my 4 (ričrd, bětka, dorka a navrativsi se ejva) a pak nejaka cizi holka. Jedeme do Chivay, odkud zamirime do Cañon del Colca, ma 100 kilaku. Je druhej nejhlubsi (prvni je hned vedle a jen o 163 m hlubsi) a kam se hrabe Grand kanon!
Cas se nam krati, my stale pocitame s planovanym navratem – kdo ze nas bude vitat na letisti? 🙂 – a i tak mame stale ambiciozni plany! Nicmene zpet do dzungle, resp do pampy, kterou jsme za dzungli vymenili.
(Reknu vam jedno, pisu v buse, kterej strasne hopsa, pritom to vypada na hezkej asfalt. Uz jednou jsem si kus textu smazala, nedokazu se poradne trefit, takze samej preklep a do toho se mi zacinaj bourit buraky v tele. No mam ja to zapotrebi? 🙂 a prave jsme byli koukat na vulkany 4910mnm – cool)
Pampa, neboli savana, proste trava a krovi, nic moc stromy. Jak a proc dzungle a najednou savana, to musime vygooglit, ptali jsme se, ale moc jasny nam to neni. Ve mestecku jsme jen vymenili pruvodce za pruvodce, auto za lod a vyrazili jsme. Uz cesta byla zajimava: mrtvolka kapybary (strasne si prala videt Betka, ne tu mrtvolku, ale kapybaru), kterou si uz davali nejaci mrchozrouti. Pak splasene tele, jeste uplne malicke, o to vic splasene. Papousky letici, lenochoda spiciho, vtipnej. A dalsi (si vzpomenu casem). Na miste jsme meli hezkou chatku uz s elektrinou a spickovou kuchyni. Dycky prisla sefka kucharka v cepici a predstavila nam, co je na vyber, pak byl svedsky stolek. Vse extra dobry!
Jeste vecer jsme vyjeli lodkou po rece, abychom opet videli spoustu kajmanu a kapybaru a dalsi zvere. Dalsi den jsme vyjeli opet a byl to zazitek. Jeden kajman nas dobre vystrasil a pritom my vystrasili jeho. Kajmani na lidi neutoci, ty se prej radsi zdekujou a fakt na nas nesli 🙂 Kapybarich rodinek spousta kolem, pak taky ruzovi delfini – nekecam!!! a opicky, ty nam skakaly i po hlavach. Pruvodce pouzil malou bananovou lest 🙂 jooo a zelvy vsude 🙂 a ptaci taky, jasna vec. Bylo tam krasne vedro a nezrat nas komari – znacka ideal 🙂
Pruvodce byl fajn, umel lepe anglicky, nez jeho predchudce, coz se hodilo. Cas se kratil a my museli zase zpet, skoda, par dnu navic by neuskodilo. Cestou zpet jsme pozorovali jakoukoliv zver a jednou jsme dokonce nechali zastavit vuz, abychom zjistili, ze tamto neni lenochod, ale jen uschly list 🙂 aspon sranda byla.
Ve mestecku (furt si nemuzu vzpomenout) jsme potrebovali vybrat prachy, dluzili jsme pruvodci za vstup do parku, o platbe jsme nemeli tuseni a prachy jsme planovali vybrat pozdeji. No, jake prekvapko, ze ani jeden bankomat ze tri nefungoval! To byla prekerka! Nemeli jsme totiz ani prachy na jizdenky do La Pazu. Ha! Napinavy, co? (I dolary jsme meli, ale z nejakeho duvodu nechteli vymenit, nevim) Po nekolika pokusech Betka preci jen vybrala nizsi castku a my mohli odfrcet. Dluh za vstup do parku nam zustal, ale to vyrovname. Uz tu proste mame vybudovanou duveru a dobre vztahy 🙂
To, co jsme pred tim leteli, jsme ted jeli busem nekolik hodin pres noc. A jako na potvoru to byl uplne debilni bus a strasna zima v nem, takze spanek nic moc.
V La Pazu byl jen prestup a hura Puno, takze zpet kam? No preci do Peru! Trochu neradi, ale co uz. Jako Peru je taky bozi, ale Bolivie fakt ucarovala!
V Punu uz zname super hostel, kde nam pres noc vyprali, to je tak bozi vec! Jidlo, spanek a rano zase v busu smer Chivay.
****
Cabanaconde – zdravim! Je 20:06, je tu zima, ale internet a svete div se, spoustu casu! Plany trochu vzaly za sve… Poporadku. Chivay – hledani busu, kterej nakonec nejel, takze skladacka s Frantikama do minivanu a po delsich manevrech hura do Cabanaconde, odkud se vychazi do Colca kanonu. Dojeli jsme az odpoledne, ale vysli, byl to mega sestup do mega hloubky, nadhera prevelika, jak zapadalo slunicko. Ale taky napor na kolena a tak vubec – samo jsme sli s krosnama, proste na tezko (cca 16 kilo). Brzy byla tma a my zacali hledat misto na stan, coz v kanonu neni uplne nejlehci ukol. S Evou nam v jeden moment dosla trpelivost a vydaly jsme se zpet ke staveni, kde nam nabizeli dvorecek pro stan. Proc jsme tam nezustaly hned vi asi jen panbu nebo nevim. Uz tam ale bohuzel nikdo nebyl, nevzdaly jsme to a ubytovaly se ve staveni, co pripominalo krasnou stodolu, ve skutecnosti jidelna. Jo a mely jsme s sebou Ferdu – bozo psa, co to tu s nama cely prosel, ted nam lezi u nohou pod stolem 🙂
Takze stan jsme nestavely, ulozily jsme se na podlahu a bylo! Pani se rano dost smala, kdyz nas tam objevila.
Vstavaly jsme po pate, bylo jasne, ze nas ceka perny den! A to jsme este nevedely!!! Kanon je o tom, ze lezete porad dolu bo nahoru. A bylo veeedrooo! Vylezly jsme nahoru a daly si dzus, potkaly se s Betkou a Ričrdem a slapali vsichni spolecne dal. Dolu. Pres reku. A byl pred nama vystup a hlavne stihnout bus ve dve! To byl cil dnesniho dne! V Arequpe nas cekal dalsi plan: vystup na Chachani (6000nmn), to se melo stihnout. Jojo, jenze informace se lisi a vystup mel trvat od tri (tip Risi) az do sesti hodin! My meli cca 4,5 hodiny do odjezdu busu a rozhodli se to zkusit stihnout. Noo, omyl to byl, co vam budu povidat. A proc?
Vyrazili jsme v 11 a tim nejstrmejsi cestou hore. Opakuji, bylo tu mega vedro (35 – 40 stupnu odhad), cesta vedla celou dobu na slunci, bez stinu a byla to kamenita prasna cesta a strmaaaa. Nahore jsme byly s Evcou asi ve tri. Betka s Risou o pul hodky drive. Dole jsme si chteli pronajmout muly a nechat si vezt bagaz, ale rekli nam, ze je na ne moc velke vedro a az tak ve tri muzou jit. Jako cesta to byla po case pekelna. Dochazela nam voda, vedro jak blazen a nekoncici nepohodlna cesta. Blbe nam bylo, vsechno bolelo, krosny debilni!
A najednou! Kde se tu se! Muly nebo osli, sama nevim a kolik! Eva se hned poptala a prej jo, vezmou nas na finalni usek. Pan byl teda dost pod parou, ale jak Eva trefne poznamenala: jedem na oslovi a ten nepije 🙂 O cene jsme vubec nediskutovaly, byla to pro nas zachrana. A pak to byla sranda :)) Bagl na zadech a tak jsme jely. Ja se teda fakt bala. Obcas totiz oslik (mula bo nevim) dorazil fakt tesne ke srazu a zastavil se. Jako obdivuju ta zvirata, co unesou a kam vsude se vyhrabou. Nebyt jich, este tam s Evcou jistojiste jsme. A nesmejte se nam! Bylo to fakt desny a i Betka priznala, ze na konci uz mela dost a kdo znate Betku, tak vite, ze to uz neco znamena. Pan od oslu nas nakonec chvalil, jak jsme krasne jely – asi mame talent nebo co, haha!
Bus ve dve jsme fakt nestihli. Hledali jsme dalsi reseni, ale ani to neprislo a nakonec stale trcime zde (ale Eva to fakt rikala, ze to nestihnem – prej to sem mam napsat :). Busem jedeme az v 10 vecer a tim padem pada cele Chachani. Holt vse se stihnout neda a nam neni prano. Co vam budu povidat, jsme tak rozbiti z Colcy, ze to je mozna dobre. Odpo jsme se prolili vodou, zahrali fotbalek s mistnakama a dali si konecne poradne jidlo, samo nakrmili Ferdu.
Mozna posledni post? Nevim, jak se znam, tak nee 🙂
Uz se ale fakt tesim domu :))
A urco jsem este neco chtela a ted nevim co, babicka by rekla, at napisu neco podobneho :)) babi, uz jsem brzo doma! Pa

fotky na FB TADY PROBLEM :/