Návrat z mise před dávnou dobou, ale pojďme si to shrnout a kouknout na to z pohledu čísel:
Celkem jsem na této cestě strávila cca 129600 minut, což je nějakých 2160 hodin a jednoduše by se tedy dalo říct, že 90 dní, prostě 3 měsíce bez tří dnů. Nejdelší souvislý výjezd zatím. A moc fajn.
Za dobu covidu 12x testovaná a téměř všemi možnými kombinacemi: z nosu – obě dírky, nebo jen jedna, z nosu a krku, jen z krku – to bylo nejhnusnější, jednou mi tam tu špejli v nose nechali a odešli. Občas jsme si říkali, že už jen z toho zadečku nám zbejvá. Jen tedy v ČR jsem k tomu dostala ještě krutopřísnou přednášku o tom, jak mám vytáhnout nos, aniž bych si sáhla na roušku a kohokoliv tam v tý maringotce nenakazila. Vítej doma, Dori :))
Z 12ti testů – 0 pozitivních. JUCH
Protilátek také 0, nevim, jestli juch nebo nejuch. Na to, kde všude jsem byla a jak je to/bylo v Iráku uvolněné, že jsem celkem dost cestovala tam a zpět, chodila do kanceláře, kde byli ostatní kolegové, tak vlastně asi dobré.
Počet navštívených zemí: 3.
A ten počet postelí? Napočítala jsem 15. Jak je to možné? Všechno se vším souvisí a pokud jsem někam přejížděla, například z Turecka do Iráku, tak jsem nejdřív musela do karanténního bytu, tam pár dní pobýt a byt uvolnit. A takhle jsme se museli skládat několikrát. Jednou je tam započítaný i gauč v Turecku, když jsem navštívila kolegy v jiném bytě a už bylo pozdě si vzít taxíka a jet domů (cca 10 večer, i tam je lockdown).
A jinak samozřejmě ještě pár historek k dobru. Začnou tou o lazebníkovi. To jsme takhle s kolegou byli vyslaní do země daleké a městečka malého, kde je jedna z našich kanceláří. Byla sobota, šli jsme si pro snídani. Asi nikoho nepřekvapí, že falafel si dáte jak k snídani, tak k obědu, někdy i k večeři (často). A cestou zpět jsme narazili na lazebníka. Tož kolega zahlásil, že on to rozhodně potřebuje a já jsem určitě nikdy nebyla a neviděla, takže budu mít zážitek. Nojo, měla a nejen já. Mladý chlapec na nás nechápavě koukal, pak se snažil gestikulovat, něco naznačoval, ukazoval ke stropu a my si řekli, aha, nejde mu elektřina, takže nemá teplou vodu, ale to nevadí. V konvici byla zrovna uvařená. S úsměvem jsme pobídli mladého hocha lazebníka, ať se dá do práce. Já se bavila královsky. Jinoch evidentně moc netušil, byl si fakt nejistý. Nejdříve nasadil ochrannou pláštěnku, přičemž kolegu málem přiškrtil, takže jen ručník. Vzal strojek. Kolega ho přesvědčil, že chce pěnu a klasické oholení, chlapec ještě více znejistěl, nicméně natřel, vzal břitvu a začal. Kolegovy oči se plnily nervozitou a po chvíli holiče zarazil, že takto ne a ať to dokončí strojkem :)) Vypadalo to na obětního beránka :)) V tom došel jiný mladý lazebník a s potutelným úsměvem nám oznámil, že nemusíme nic platit. Opravdu jsem takový zážitek u lazebníka zažila poprvé a nebyla jsem jediná. Ten kámoš lazebníka taky evidentně nikoho před tím ještě neholil 🙂
Také jsme vařili kolegům večeři. Mno, nebudu si za to brát zásluhy, já toho moc nenavařila, ale já si to objednala! Guláš. Protože Tomáš ho tam vařil i minule a byl moc dobrý a po těch kuřatech a shawarmách a falafelech, guláš je jak pohlazení z jiných vesmírů. Knedlík nebyl, chleba nebyl, ale těstoviny k tomu jdou taky dobře. Akorát nám chyběla sůl, tu jsme sháněli po celém baráku a nakonec nějakou piksličku s bílým obsahem našli. Kolegu Itala to pak samozřejmě táhlo ke sporáku a jal se těstoviny ochutnat, zda-li jsou už al dente. No, možná i byly al dente, ale taky s přídavkem podivné chuti a sůl to rozhodně nebyla. Po velmi krátkém vyšetřování jsme došli k omylu, že ne sůl, nýbrž kyselina citronová se nám dostala pod vařečku. Představte si, že bychom to zjistili až na těch talířích, guláš by šel tam, kam šly ty těstoviny a to já bych v ten moment nepřežila. Takhle jsme měli guláš s gulášem a ve finále to bylo ideální.
Pak už se blížil můj návrat domů, který jsme opět naplánovali přes Turecko, tam jsme se cestou do Gaziantepu zastavili na noc v Mardinu – bože, podívejte se a nebo ne, rovnou tam jeďte, to je tak hezké místo! Jen jsme tam příšerně mrzli a bohužel kvůli covidu bylo vše zavřené. Ale i tak nás místní člověk pozval k sobě, nabídl nám čaj a vodu a povídal o místní situaci. Jo, je to tak zajímavé místo, že jako popelář tam jezdí týpek na oslovi. Boží.
A pak už zpět v Gaziantepu na ubikaci jsme koukali na Netflix a zevlovali a střídali se v koupelně a já byla tak líná, ale nakonec jsem šla a když už šlo jen o to pustit vodu, tak nic. Prostě ani kapka a nikde. Ještě ten večer jsme se museli stěhovat na hotel. Tam mi nesplachoval záchod, přišli, opravili, protýkalo to, oznámila jsem, prej dobrý. Někdy v jednu v noci? Nevim, už jsem ale spala, to vim dost dobře, protože mi volali, vzbudili mě a že se musím HNED přestěhovat jinam. Já v pyžamku, oni tam stáli koukali, jak házím věci do batohu a nasraně odcházím do úplně jiného pokoje. Takže doslova z postele do postele. Zas taková zábava to není, to vám povim.
A jak to bude dál? Mno, něco málo se plánuje, stay tuned!
