Tak a je to. Jsme doma.

No, nějak rychle to uteklo, tři týdny dovči je zkrátka krátká doba 🙂  Co nás čeká nyní? Prohlížení asi milionu fotek, zodpovídání otázek: tak co, jak bylo? Zvykání si na luxus, co všichni máme hned u nosu, jako třeba pitná voda nebo splachovací záchod. Stejskání si po nových kámoších a tak celkově melancholie, která na mě padá už teď.

Jako Nepál je Nepál. A bylo to boží a mám jedinou výtku k tomu celému: že to bylo moc krátký.

Závěr dovči byl v klídku: v Káthmándú jsme stihli dvě večeře: jednu mísťnáckou s fakt super dobrým jídlem a dobře vychlazeným pivkem. Kvůli nám v cukuletu přestavěli stoly, abychom mohli sedět pokupě. Chapati, naan a rotti pekli v peci, tak jak to má bejt, jídlo bylo luxuslní. Záchodky za rohem … no vlastně taky 😀 Večer jsme dali něco málo kultury a zašli na živou hudbu – rockec jak blázen a zásadní bylo, že jsme to tam roztančili 🙂 Ale žádná velká pařba se nekonala, jen někteří vedli dlouhé debaty o životě před životem a následcích rumového opojení – modří vědí 🙂

Druhej den se nesl ve znamení posledního „sight seeingu“ – krásná pamětihodnost – stupa Boddhanath a víte čím to zdoběj? Normálně kravskou močí prej. Takže to žlutý na bílých zdech není následek deště a rozpuštění čehosi, ale fakt ozdoba – kravská moč. Hmm. Ale hezký to tam bylo.

A už jsme se vraceli na Thamel – čtvrť, kde se nakupuje a kde jsme kousek měli hotel. Takže nakupy, nakupy, nakupy a večer zase jídlo – byli jsme ve velmi dobré restice – Třetí oko, kde jsme i začínali, takže to bylo symbolické a samozřejmě opět moc dobré. Jídlem člověk je živ 🙂

No a druhej den tradááá – letiště – Instanbul – přenocování, tak jsme toho využili a pár jedinců se vydalo do centra dětí. Instanbul je moc krásné město a jak bylo už pozdě, tak tam nebylo moc lidí. Našli jsme i milou novou hospůdku – cože? zase jídlo, no jo no a tím to celé završili. Tři hoďky spánku a už tu byla Praha, sice trochu mokrá, ale co by člověk v listopadu čekal jiného.

A dnes k snídani jsem si musela dát „cheese omelette“, kterou jsem tam měla k snídani asi tak 14x akorát mi k tomu chyběla chapati placka, tak jsem si aspoň přečetla, jak se peče a tu si k tomu dám příště !

A to je vše. O Nepálu – jak je chudý, jaká tragédie bylo zemětřesení před dvěma lety a jak to tam je s hygienou a všem dalším – o tom osobně nebo koukněte na net. Nebo tam prostě jeďte, to je totiž nejvíc. Já se tam určitě chci jednou vrátit, protože už teď vim, že mi mi přirostl k srdci se vším všudy, co k němu patří.

A ještě poslední zdravice mým spolucestovatelům: Olze a Mírovi, Jarce a Pepovi, mamá Nadě, Zbyňovi a Míšovi, Evženovi, Františkovi a Tondovi a průvodci Prokymu – jako fakt doufám, že se ještě setkáme, koťata, pánčto to bylo super a moc ráda vás uvidim.

NAMASTÉ

1.  
2. ISTANBUL NÍŽE
3.