Archiv rubriky: PIN (pracovní)

Frajerka v teniskách

Zima přišla. Zima je venku a zima je někdy i uvnitř. První sníh! Topí se tu totiž klimatizací, která nefunguje, když nejde elektřina, žejo. No a proč jsem si nevzala teplejší boty? Protože byl listopad a teploty zde více než krásné. Kdo by myslel na teplou obuv. Jo a nevešlo se mi to do kufru, takže tak. Ale nijak zásadně netrpím, za dobu cestování mám už vytvořený celkem dobrý systém. Například je fakt dobrý mít u postele čepici, v noci tu profukuje. Nebo aspoň mikinu s kapucí. A pak všechno do kupy i se šálou. Roušky taky zahřejou 🙂

Další dobrá věc, co se mi osvědčila je – nepít, když se vydáváte na cestu. Jsem nyní na cestách po našich dalších kanceláří a občas to jsou daleké přejezdy. Ne, že by to byla tak dlouhá cesta, jako spíš špatná cesta. Naštěstí jsem si udělala průpravu na „udrž žaludek v těle“ během cestování po Islandu 🙂 takže klidně můžu sedět vzadu a jen tak mě to hopsání nerozhází. A vody jen po málu, tady vám u krajnice nezastaví a místní veřejný toalety nechcete. Věřte mi, nechcete!

Co jíme na cestách? Kuře, rýži (olej olej olej) a falafel a shawarmu a to je wrap, ve kterým je buď falafel nebo kuře (překvapivě) a nakladáná okurka a taky někdy hranolka a celý je to takové ochucené místní majonézou. Tomu se nevyhnete, ale pak jste rádi, když se vyhnete právě těm toaletám. V zimě je to ještě dobrý, ale v létě – nejezte to! 🙂

Jednou jsme měli dokonce rybu! Kapra! Velkýho a strašně dobrýho, no opravdicky opravdu. Dvoum kolegům po ní teda zas tak dobře nebylo, ale aspoň zde můžu edukovat co jsem se sama naučila na cestách: Imodium je oukej během cesty, ale taky je dobrý si dát endáč, žejo? Imodium je dlouhodobě zlo a akorát vám zastaví ty vošklivý bakterky ve střevech a ony se tam můžou krásně množit, to já jen kdybyste taky nevěděli. Jasný, dieta je základ! Doktorka Dorka.

Hygiena. Mno, zase něco, co se hodí, když se naučíte, že prostě holt teplá sprcha není standard na každý den, že je dobrý mít malý fén (na úkor teplých bot), že je nutnost mít žabky. A pak taky rychlý pohyb! To jsem si včera vyzkoušela, už jsem v tom fakt dobrá. O co jde. Koupelny jsou designované tak, že tam je toalete a hned vedle sprcha. Ne, žádný sprchový kout, prostě ze zdi trčí sprcha, žádný igelit kolem. Představujete si to dobře, prostě se sprchujete a v ten moment je mokré všechno: podlaha, záchod, všechno kolem. Je to divný, nepraktický, ale mají to tak v Asii, takže zas takový bizzár to není. Takže co uděláte. Vezmete si žabky! Čisté oblečení si přikryjete ručníkem a pak přichází ten důležitý okamžik: při jakékoliv manipulaci vám nesmí spadnout to čisté oblečení na zem, jinak jste v prd*li. Se mi stalo jednou, mokré pyžamko, resp. jedna důležitá pyžamová vrstva. Natož spodánky, které máte napočítané přesně a tak dále. Včera se mi to stalo, najednou jsem se ocitla v Matrixu, kde letící spodky padají k zemi, zpomalený pohyb, ha, mám je, uf! A myslím, že jsem měla velký štěstí, že jsem nehodila záda na té mokré podlaze. Ano, to je pak další věc, když jdete na toaletu, tak musíte dávat fakt majzla, že se po té mokrotě nesmeknete.

A krásná historka na závěr. Včera před spaním jsme mluvili s kolegou, co tu bydlí delší dobu a říká: jéé, vy jste neslyšeli o té příhodě, co se tu stala? Tak to vám musím říct. Stalo se to támhle v pokoji kolegovi… O co šlo? O myš. Taková ta nejhorší věc, co si představíte, že se vám může s myší (pavoukem) stát. Je to tak, probudil se a myš na obličeji. Vyběhnul ven za kolegou, že co budou dělat a oznámil mu, že myš utekla k němu do pokoje. Začali hledat, líčil to jako vtipnou historku ve finále. Ale my pak do toho pokoje museli jít spát :)) Asi už chci domů 🙂 A už vim, kdy. Chcete to taky vědět? Tak mi napište 🙂

P.S. během dne je tu max 8°C a v noci i mínus 5. Déšť jsme zažili málo, což je velmi špatná zpráva, nebude dost vody. V létě je tu i padesát plus a to je mnohem horší, než tato zima

Doma potopa, to mě po*er žábu!

Tak se dokopu, že to konečně sepíšu a co se nestane! Píše pan domácí, že potřebuje kontakt na tu milou paní, co mi chodí zalévat kytky do bytu. Že prej sousedka pode mnou má mokrý stropy. No, hele, já chtěla už dlouho vymalovat – ale u sebe! Tak si říkám, že to musí být nějaký omyl, že určitě nemám totálně vytopený byt, ve kterém už chvíli nikdo nebyl…. Hmmm. Dokud nevím detaily, odmítám cokoliv!

Pojďme k Vánocům 🙂

Byly skvělý! Netradiční a přitom tak tradiční. V zemi, kde se momentálně nacházím, slaví Vánoce pár procent obyvatelstva, nicméně stromečky a vánoční výzdobu najdete hojně všude kolem ;je to prostě krásný, blyštivý, můžete se vokázat.

Naše Vánoce, řekla bych, začaly tím, že jsme jely s Katarínou do Ankawy (křesťanská část Erbilu), shánět stromeček a ozdoby. Strašně chtěla hezký stromek, že to prostě musí být! Má ho. Je umělý, ale fakt hezký a mě to stálo jen pár točených piv na oslavu dobrého kupu. Podruhé jsme do Ankawy jeli kvůli šňůrce. Šňůrce, na kterou věšíte ozdoby. Já vím, já vím. Snažila jsem se to vysvětlit rodičům a nešlo to vůbec dobře. „Proč prostě nejdete do domácích potřeb?“ „Proč nekoupíte niť? “ Proč …?“ Nemaj, myslete si, co chcete, ale my obešli ty velký obchoďáky, kde mají fakt všechno… až na stužky, šňůrky, provázky, nitě… Vy tu seženete celou sadu na šití, od nejmenší po největší jehlu, co si dovedete představit, ale nebude u toho jediná niť. Naše kreativita neznala mezí, napadlo nás, že odstřihneme šňůrky od tamponů… jenže ty tu jsou nedostatkový zboží! Až o pár dní později jsem doma našla šitíčko, ale pojďme dál… (ozdobičky, co tu prodávaj na ty stromečky už maj šňůrky integrované, ty jsme nekupovali).

Takže stromek máme. Cukroví! První várka se povedla a sežrala rychlostí blesku. Ne, že bychom tady tím někoho nějak ohromili, myslím, že jsem se na rychlosti podílela dost sama. Místním kolegům to chutná, ale oni mají baklavu… Pekli jsme druhou várku 🙂

Perníčky se fakt povedly! Lepší, než první várka, čím to je, těžko říct. Rohlíčky – druhá várka – no, dobře, ale tam víme, čím to bylo, že se povedla tak polovina. Ono totiž bylo 23. 12. a my skončili v práci a to byl poslední pracovní den, tak se šlo do baru – když můžete, tak jdete, žejo. Bylo to fajn, nějaký to pivo padlo a pak jsme ještě skončili u Lenky, která se už činila připravovala bramborový salát. Činila se ještě ve dvě v noci, kdy musela připravit těsto na rohlíčky Vol. 2. Ano, je skvělá! Takže jsme šli spát nějak pozdě.

24. 12. jsme nicméně nezahálely a s Lenkou se šly projít do parku a plavat. Park. Je velký, spousta cestiček a dokonce běžecká dráha. Než jsme došly k ní, tak jsme procházely takovou klidnější částí, kde nebyl nikdo. Až na jednoho pána ve žluté bundě, taková ta hořčičná, moderní teďkon, žejo? Si to budu pamatovat. Pán stál u stromu, jako když stojí pán u stromu, kterej má potřebu. Jenže tenhle byl takovej divně otočenej od stromu a víc naším směrem. Ale pořád vykonával potřebuje. Jen takovou tu jinou. No hele, nevyberete si, kam vaše oči padnou, žejo? Metaly jsme pryč, jak jen to šlo, i když bylo jasné, že pán v hořčičné bundě za námi určo neběží. No, doufám, že tahle barva vyjde brzy z módy.

Po procházce bazén, po bazénu už nevim, ale doma jsme nezaháleli. S celkem slušnou únavou jsme s Lenčičkou začaly péct rohlíčky, pekly se samy! Až moc. Takže první várka se trochu víc připálila, každá trouba peče jinak, nebyla to naše vina! A pak, s kocovinou se prej péct nemá. A nebo jo? Nevím, zabavilo nás to a pobavilo. Především, když Lenka vyndala plech a říká mi: hele, to není dobrý, oheň 😀 Pečící papír začal hořet, Lenka byla úplně vyklidněná a sfoukávala to jak svíčky na narozkovým dortu. Nevyhořely jsme, dopekly jsme, větší půlka rohlíčků byla skvělá! Taky jsme stihly péct vánočku, to se musí, žejo? Nejsou špejle? Hoď tam dřívka na špíz 🙂 Droždí jsme teda trochu povraždily, když jsme ho zalily vařícím mlékem, ale každej se učí, no ne? Vánočka vypadala skvostně! Jen byla tvrdá jak šutr, že se to nedalo jíst. Pár dní jsme jí dali šanci, pak šla do koše.

Obalila jsem nejvíc kusů řízků kuřecích za svou kuchařskou kariéru. Trojobal a takový ty nechutný koule na konci prstů. Pozor, to vše bylo na druhý den! Ale nepředbíhejme.

Štědrý večer nastal. Lenka odfrčela na párty, nechala mě s vánočkou, došla Katarína sme a začaly se dít věci. Respektive zelňačka. Protože na Slovensku se nejí rybí polévka, ale zelňačka. Ingredience až ze Slovenska! Klobásu tu těžko seženete, kysané zelí asi tak spíš ne. Mimochodem kapra tu prej koupíte, ale nějak jsme neměli odvahu. Takže k večeři se podávala taková nasládlá oplatka s česnekem (ne, děkuji) a medem, kterej tu prostě nebyl k nalezení, takže bez medu. Zelňačka, bramborový salát, který v sobě měl, hajzl jeden, jednu nedovařenou bramboru a ta to celá měla tendenci kazit a pak kuřecí řízky. Bylo to fenomenální! A! Dokonce jsem dostala dárek, ne že bych si sama žádnej nekoupila, ale došel ke mě dárek, kterej byl pro někoho jiného, jenže tomu jinému se nelíbil, ale ten jinej si řekl, že ke mě to bude pasovat a ha! Pasuje! Krásný. Dali jsme Love Actually, nějaký to pivko a nechápu, ale zase jsme šli spát ve dvě ráno.

25. 12. – park, bazén, únava, ale jako dobrý. Ještě jsme museli vydržet. Ten den se totiž konala Christmas dinner pro větší partu lidí – naše kolegy z různých koutů světa. V jednom z našich bytů jsme se sešli, přinesli jídlo a pití, židle a cokoliv vás napadne, že je třeba na večeři pro cca patnáct lidí. Bylo to super, měli jsme krevety, salát, zelňačku, řízky, kuře, rýži, prosecco, prosecco, prosecco, cheescake a pardon, že si nevzpomenu na všechno. Dobrý to bylo, výživný a zítra jdeme běhat!

Takže tak, určitě jsem zapomněla na to, jak jsme 24. 12. ještě stihli bar a točený pivo s hranolkami (kdy jsme to stihli?) a pár dalších detailů. Že jsme třeba pili tonik s borovičkou, protože to je lepší, než s ginem, nebo jsme gin prostě neměli. Takhle, seženete tu fakt všechno (krom šňůrek, provázků a nití), ale není to tak, že skočíte naproti k vietnamcům. Pro alkohol se jede takových 10 minut autem… a nebo si ho objednáte, pravda.

26. jsme se z toho všeho hezky vzpamatovali a 27. jsme šupajdili do práce. Je hezký chodit do kanclu, je fajn mít 4 pracovní dny a pak 3 volno, myslím, že by se to mělo zavést všude.

A pak byl Silvestr 🙂

Byl fajn, byli jsme doma, sledovali ohňostroje z osmého patra a připili si dvakrát – na náš nový rok, i na ten váš – o dvě hodiny později :))

Tak VŠE NEJLEPŠÍ DO 2021! Ať vám tam ty hospody otevřou a nám je nezavřou! 🙂

P.S.: pořád nevim, co se doma stalo a pořád doufám, že u mě doma NIC. třeba to tam proteklo jinou trubkou, žejo?

Bachratá šikulka

Už zase pracuju od neděle do čtvrtka. Opět jsem o dvě hodiny starší a díky místnímu jídlu o pár kilo těžší. Zvykám si na výpadky elektřiny, což je jednodušší, než by se mohlo zdát. Samozřejmě to sebou nese různé vtipné situace, jakože ve sprše to úplně fajne není, na druhou stranu to nikdy netrvá déle, než pár minut a co je dobrý? Nevypadává internet, takže při práci vás to nijak nerozhodí.

Na cestě jsem už pár týdnů. Začala jsem v Turecku, pak jsem pokračovala ještě s jednou kolegyní autem do Iráku, resp. Kurdistánu. Jeli jsme to poprvé po dvou letech, takže jsme byla taková testovací posádka. Vše dopadlo dobře, jen to byla dlouhá cesta, ale osobně jsem byla mnohem radši za tuto variantu, než letět. Nic proti létání, i když za posledních pár let už musí být po mě vysezenej důlek v letadle. Nicméně tím autem vidíte danou zemi, tady konkrétně hranice se Sýrií. Jeli jsme 7 hodin a přespávali na hranicích: Irák – Sýrie – Turecko, ve městě Silopi. Koukněte se na mapu, fakt strašně zajímavé místo. Řeka Tigris je hranicí, potkávají se tam tyto tři země, za mě wow!

Covid testy všude a pořád a pak karanténa na pár dní a hurá do světa. V Erbilu jsem už byla, to město mám ráda, taky se ráda vracím tam, kde to znám. Což je trochu divný, když si vezmete, že za poslední dva roky jsem vždy jela na nové místo. Tak konečně jednou to vyjde a ono houby! Přestěhovali jak ubytko, tak kancelář, ještě že to fitko zůstalo na svém místě 🙂 A pak kolegové, známé tváře, najednou to člověku ani jako rok a půl, co tu nebyl, nepřijde.

Ohledně bydlení – máme se dobře, krásné výhledy, což víte, pokud mě sledujete na IG. Vybavení je takové, že vám nic nechybí, byty jsou velké, prostě si představte takové spolubydlení, kde bydlíte 3 a máte společnej obejvák. My tu taky nejdřív bydleli tři, pak dva, pak jedna a teď zase dva. Jak na běžícím páse 🙂 Ale je to tím, že lidé odlétají domů na Vánoce, tak se to trochu točí. A pak jich tu pár zůstalo, ale o tom jindy.

U společného bydlení se vám taky jednoduše stane a já vím, že to znáte, že vám kolega/spolubydla jakože omylem sní chleba, kterej byl ke snídani. Ale zmátl mě dokonale, fakt jsem si myslela, že už blázním. Přišoural se a s provinilým výrazem v očích se přiznal, když mě viděl, jak zoufale zírám do lednice a snažím se vyřešit, co si teda dám, když za pět minut musím vypadnout do práce – jojo, dávám si chleba do lednice, teda pokud tomu chcete říkat chleba. Jiná vtipní jídelní historka je, že kolegyně Katka napekla perníčky a nakoupila čoko bonbonky, které měly jít na stromeček jako ozdoby – přesný počet měla. No a pak najednou zjišťovala, že se nemůže dopočítat. Každým dnem se počet snižoval. Strašně jsme se musely smát, když jsem se její spolubydlící ptala, jak se jí s Katkou bydlí a ona, že velmi dobře, protože jí Katka nechává po bytě různé sladkosti :)))

Mě se zase podařil husarský kousek, když jsem si vyžádala další ručník do bazénu, krásnej velkej fialovej. Po bazénu jsem ho hodila na sušák v chodbě a nechala být. Spolubydlící pak ke mě přišla a říká: hele, ten ručník fialovej, ten je tvůj? A já: jj, můj bazénovej. Proč se ptáš? A ona, že má úplně stejný ručník, jen si myslela, že je v naší sbírce jedinej a že ho najednou viděla na sušáku, tak jí to přišlo mega divný a nemohla přijít na to, co se stalo, kdo by šel do jejího pokoje a vzal jí ručník? Tak jsme se tomu taky smály, že si pár hodin lámala hlavou, co se asi tak mohlo přihodit.

A proč bachratá šikulka? 🙂 Protože naše místní kolegyně se chtějí učit česky, pár slovíček, taky umí říct „všechno nejlepší“ „děkuju“ a „ahoj, tak jsme přešly na složitější výrazy a jelikož nosí do kanceláře samé čokoládičky, tak slovíčko „bachratá“ se bude brzy hodit a šikulka, no to kdybych já věděla, kde se to vzalo. Sranda musí být.

No, já vím, co chcete, fotky a zprávu o tom, jak tu proběhly Vánočky, žejo? Tak jedna vánočka dopadla tvrdá jak šutr. Jsme ofiko zabijačky kvásku a Vánoce jako takové… na to si budete muset počkat, protože já jsem unavená tak, že už ani nevím, čí jsem. Jo, Vánoce stály za to 🙂

Foto 1, 2, 3 – Turecko, pak domáci housky a výhled z balkónu – zapadající slunce je tu velký zážitek!