Hlásím, že na Fejs přistály nejnovější fotky, tak hurá tam!

Co se tu děje: došlo jaro, které se začíná kulit do českého léta. Máme spálená čela a nosy a zkracujeme rukávy, jak jen je to zde možné, takže ne moc. A doufáme, že ještě chvíli to „jaro/léto“ vydrží, než se to překulí do léta zdejšího, což znamená třeba také 45 stupňů. Samozřejmě doma i v kanclu máme klimatizace – ne všichni, kdo tu bydlí, mají takové štěstí a to je nutné si občas připomenout. Léto tady je údajně fakt krušný.

Nicméně než dorazí, tak my vyrážíme ven. Nyní se nekonal žádný výlet za město, náš hlavní výletový koordinátor odcestoval na svou dovolenou, tak jsme tu zůstali napospas, ale aspoň máme čas si projít Erbil. Zajímavé město. Bez chodníků, bez přechodů – nebo ty tu občas jsou, ale naprosto k ničemu. Auta tu jezdí šíleně a nikdo vás nepustí. Takže přejít cestu je někdy fakt o hubu. Dáváme bacha!

V úterý jsme tu měli státní svátek, bylo krásně, takže jsme zašli do kanclu 🙂 a odpoledne vyrazili na Citadelu (The Erbil Citadel, also known as the Hawler Castle, is UNESCO-designated world heritage site in Erbil, the capital of Iraqi Kurdistan). Potom do parku, který je mega velký, o něm jsem už psala, nyní byl plný lidi užívajících si pikniků (se šíšou samozřejmě), šlapacích labutí a dětských hřišť. Dnes jsem tam objevila i zachovalou lezeckou stěnu, ale ne, nechystám se opět lézt, i když lákavé to bylo 🙂 Dokonce tu bylo pár lidí na kolečkových bruslích! Jinak tu místní po parku jezdí v golfových vozítkách, prostě chodit pěšky se moc nenosí 🙂

Zpátky do Prahy dorazím na konci května, což mi připomíná, že bych si měla objednat letenku, čas strašně letí, nepoznáte to jen na dětech, ale i na misi, to klidně podepíšu. Stále dostávám otázky stejného typu, co tu vlastně dělám. Vy to víte, ale pro jistotu: to stejné, co v Čechách: ráno jdeme do kanceláře, sedíme tam za stolem, pracujeme na kompech, dostáváme spoustu e-mailů a hodně věcí řešíme přes Skype. „Remote management“ je pro mě velká škola, není to vždy jednoduché, ale dá se to, zvyknete si. Angličtina je různorodá – zvyknete si. S kolegy na oběd a večer jdeme domů a buď plavat – míváme bazén jen pro sebe, to je fakt parádička, (pořád trénuju přeplavat ho celej pod vodou, ale ve třetině mi dochází dech haha), nebo návštěvy, vaření, filmy, kniha (nojo, Pražské jaro je boží), vyčistit zuby, vyčurat, spát. Jo a omezili jsme alkohol! Dokonce jsme se hecli na týden „alcohol free“ :)) A co se týče HR – tak to je škola převeliká, ale to je pak na HR diskuzní kroužek pro zájemce znalé dané oblasti.

když si v kanclu vyzkoušíte džiháb a kouknete se na sebe a řeknete ježišmarjá, tak se místní kolegové můžou potrhat smíchy. ne, foto nedám.. 🙂

když vás kolegyně poprosej, ať pustíte Goťáka, tak odmítnete a pak skončíte celej večer na domácím karaoke vyřváváním s Maruškou Rottrovou a Helenkou Vondráčkovou.. a Goťákem

když se v Evropě mění čas, tak se smějete, protože vám se nemění a jste Evropě hnedka o hodinu blíž.. už se na to vykašlete taky :))

No a teď nějaké ty fotky, žejo? Tuším, že to je to, na co se těšíte nejvíc 🙂

V Praze jsem byla výživných 14 dní a nyní už zase zdravím z Erbilu. Jet domů bylo super, normálně vás zachvátí takovej ten pocit těšení se a očekávání a vlastně si už ani nepamatuju tu cestu samotnou… Teda jo, ve dvě ráno z ubytka a doma jsem byla ve dvě odpo druhý den. Ajo, MDŽ bylo a v Istanbulu jsem čekala nekonečně dlouho – bez internetu, závislačka jedna, fuj! A protože to MDŽ, dostala jsem červený karafiát 🙂

To, že vás někdo čeká na letišti, je prostě nejvíc hezkej pocit (děkuju, Milonko, jsi nej). A být doma – jako doma u sebe doma – to je tak zvláštní pocit. Ano, byla jsem pryč jen dva měsíce, ale chvíli mi to přišlo jako půl roku (jen v dobrém). Maximálně jsem si to užila!

No a pak už to celé mohlo začít: samá objímačka a teď teda na řadu přichází ten sentiment 🙂 No jasně, dojímalo mě to, všechno: rodina, kolegové, kamarádi a i expati, kteří dorazili domů v podobnou dobu. Už je to taky prostě vaše rodina.

Díky všem, co dorazili na hromadnou hospodu – za dva měsíce to zopakujeme a ano, jak jsem slíbila: fotky budou, historky budou a věřím, že LuS to se mnou zase někde ve dvě hodiny v noci nad rumem zavře 😀

A sama jsem překvapená, co vše se dá stihnout za dva týdny! Najela jsem přes 400km, prošla jsem si prázdné skály, užila si pár dnů v přírodě i se sněhem, ale už v jarním počasí. Různá setkání, rodinu, babičku (87), která byla vtipná, protože si na papírek musela napsat, kde že to vlastně jsem a nakonec jsme pokecaly i nad zdejší bezpečnostní situací. A něco práce, protože mise nikdy nespí. O kadeřnici a nákupech psát nebudu, to nikoho nezajímá, žejo?

Na závěr: víno se ségrou venku na zahrádce, jarní Grébovka a už se zase frčelo na letiště, aby se mohl konat další návrat: sem, do Erbilu, kde už se člověk cejtí jako doma. Na letišti čeká známej řidič, kterej vás vítá s úměvem, i když jsou tři ráno, vy máte klíče a víte, do čeho jdete, druhý den v kanclu vás všichni vítají zpátky a vy jste zase „doma“ 🙂

No, jen k tomu návratu na ubikaci, jako není to vždy tak jednoduché a co jsem si fakt vyzkoušela je to, že každý máme prostě jinou představu o tom, co znamená pořádek. Máma by ze mě měla radost, jak jsem najednou háklivá na neuklizenou kuchyň a jak mám hezky vyrovnaný trička do ruliček (ségra naučila), haha.

A jaké jsou další plány? Další dva měsíce v Kurdistánu, návrat a uvidí se 🙂 Dám vědět.

Na víkend se plánuje výlet, tak se snad vytasím s něčím zajímavým a třeba i nějaká fotka zase bude.

Tak se mějte a rozlídněte se kolem, máme to tam fakt super skvělý!