Od večera jsem přebalovala a přehazovala věci a co vzít a co nebrat a každé deko se počítá. Narvat tam půlku stanu, vařič, nějaký to jídlo navíc, ale zase ten pocit, že člověk fakt vyráží na trek, na těžko, všechno si nese a hezky po svých. Jo? Nebo ne? Nevím, spíš tam byl strašák z toho, jak to zvládneme a pak ty brody! Ty jsme zmiňovali i několikrát denně, z nich se stali strašáci, nic na co by se člověk těšil, i když jsem si před odletem na Island prohlížela fotky a tam stála paní vysmáta uprostřed malého potůčku, sluníčko svítilo… No, nějak jsem tušila, že tak to úplně nebude.
Zabaleno, nasnídáno, vyčůráno a šli jsme. Ovečky kolem, potůčky, zelená tráva a pak všude skály, co vypadaly jako hlavy trollů a taková ta krásná Islando-krajina, která se vám neomrzí. Taky vás neomrzí se pořád svlékat a zase oblékat, protože fouká a je zima, pak jdete nahoru, potíte se jak psi (potěj se psi? Proč se to říká?), tak se svléknete, ofouknete… a tak pořád dokola. Krajina se pořád měnila před očima, tohle je prostě úžasné a nevysvětlitelné a chcete si to všechno vyfotit a zapamatovat a vykoukat si to do hlavy, ale je toho tolik! Chvíli super zelená tráva, pak zase černý povrch a nakonec i sníh. Do toho občas čmoudíci, že máte pocit, že přesně tam se vyrábí mraky. Šli jsme kolem ledovců, jsou tak blízko, můžete si sáhnout, což za chvíli už nebude možné vůbec…
A jinak si myslím, ale nepamatuji si to zcela úplně přesně a fotku taky nemám, ale proč ne, nevím, nicméně si myslím, že první den nás čekal první brod. Hančin syn Adam byl vždy vepředu a u brodu na nás už čekal. Velmi pohotově přebrodil k nám a mě i Hance vzal krosnu, takže šel několikrát a ano, je to gentleman na slovo vzatý, byl prostě skvělej. Díky Adame!
U tohoto brodu byla novinka, bylo tam natažené lano, takže jste se měli čeho držet, nakonec jsme si nebrali ani „brodečky“ – to jsou třeba crocsy nebo nějaký sandále, který si vezmete, abyste nešli úplně bosy, ale taky rychle uschnou nebo z nich ta voda vyteče.
První večer jsme došli do kempu, kde byla hospoda. Zavřená. Byla tam jen malá recepce, která se mi vlastně dost hodila. Nejen, že mě začala bolet záda, což jsem nikdy dříve nezažila a netušila jsem, co se děje, tak k tomu jsem ještě dostala menstruaci, což nebylo překvapující, protože s tím žena počítá. Mívá jí každý měsíc a víceméně tuší, kdy přijde. Je to pro nás běžná věc, takže jsme na to připravené. Potkala jsem Hanku a říkám: víš, co nejhoršího se ti může stát na treku? A ona mi říká: dostalas to? A já říkám: a co může být ještě horšího? Nemáš potřebné proprietky! Fuuuuuck!!! Přehazování z malého batohu do velkého a pak zase přebalování a celková organizace co s sebou, omylem se holt občas stane, že s sebou nemáte to, co nutně potřebujete! Píšu to sem schválně, protože je to normální věc a mě se to stalo a v tu chvíli jsem byla fakt v pr… Samozřejmě spolucestovatelky s sebou nic takového navíc neberou, pokud nemusí (zvažujete každé deko). Naštěstí ale na recepci byli vybaveni a s paní jsme udělali výměnný obchod. UF! Ne, tohle si žádný mužský představit neumí, o to víc by bylo fajn na nás brát ohledy a nedělat z toho TABU!
Druhý den jsme pokračovali – Laugavegur se jmenuje ten trek a prej nejhezčí na světě, asi jo, teda jo, určitě jo. No a aby to nebylo jen tak nejhezčí, tak za kempem brod – takovej menší, rozehřívačka. Ale boty dolů, nasadit brodečky, přejít, vysušit, nazout a šlapat dál.
Možná dobré zmínit, jak jsme řešili jídlo. Protože vodu neřešíte, tu si tam načepujete kdekoliv. Snídaně: taková ta instantní oveso kaše, tu jsem rozdala nejmladším chlapcům, protože ti potřebovali jíst více a já to nemohla, protože v tom je mléko. K obědu si vezmete kus chleba, kaviárovou pastu, co koupíte před trekem ve městě, ořechy, čokoládky a ono zas tak moc nejíte. K večeři jsme každý měl instatní večeři: pytlík – zalejete horkou vodou, zamotáte, čekáte, doufáte, rozbalíte dříve, protože už máte faaakt velkej hlad a pak ty těstoviny křoupete víc než al dente. Ale šlo to. Většinou jsme to zapili nějakou kořkou, nebo polotuč pivem a bylo dobře.
Druhý den, pokud si to dobře pamatuju, tak jsme šli po takové dloudloudlouhééé rovné pustině černé, tam bylo zajímavé to, že když si potřebujete odskočit, tak je to prekérka, protože to je prostě rovné, dlouhé a i když jste daleko ode všech, tak jste pořád vidět.
Ten den nás taky čekal brod největší, věděli jsme to, taky jsme byli, samozřejmě, dobře poučeni, takže pokud budete brodit, ať taky víte: rozepnout batoh, protože kdybyste spadli a proud vás začal odnášet, tak ten bágl musíte shodit. Vybíráte co nejširší část řeky. Logicky by člověk šel tam, kde je to nejužší, protože to chce mít rychle za sebou, ale logicky logicky jdete tam, kde je to nejširší, pánčto nejmenší proud. A to vám teda říkám, že ten proud byl kureveskej. Takže dobrý je, když jde – nejlépe mužskej – vedle vás a trochu vás před tím proudem kreje, chápete jo? Ono vám to totiž bere hůlky a trochu vás to stahuje. No a to nejlepší, ne nejhorší, je to, když je ta voda fakt vysoko. Ne, to není nejhorší. To nejhorší je, jak je to ledové. Nezažila jsem to nikdá před tím. Normálně chvíli nohy necítíte a pak začnou strašně bolet. Hnuuus. A jinak ano, to jak je to vysoko… Průvodce Roman na nás už hlaholil z dálky: holky, tohle je pro vás do kalhotek! O tom, jak to je nebo není korektní, to nechť si každý zváží sám, nicméně víte, jak jsem popisovala pár odstavců zpátky s čím „ženským“ jsem se potýkala? A pak přišlo toto? Ano, jen ženy mohou chápat závažnost situace. Samozřejmě žádný ukazování spodánek se nekonalo a ve finále ani prdel jsem si nenamočila, tse!!!
No a pak přijde ten super pocit, že to máte za sebou a že jste vlastně tak trošku hrdina, i když nejste, ale ta sváča po tom, na druhém břehu, chutnala o to víc a přesně si pamatuju, jak tam koloval salám a čokoláda (díky Andrej!!) a dobře nám bylo. Mimochodem – počasí!!! Nevím, čím a jak, ale my měli krásně a to všechno zlehčovalo. Brodit v dešti a velevětru, nevim no. Taky to člověk dá, jasný, ale pak si tu čokoládku nevychutná tak dobře, žejo.
Večer jsme teda došli už udondaný, už to bylo moc, kemp byl zase za kopečkem, ale těch kopečků – brdečků bylo asi pět, nebo deset? Zdálo se to nekonečný.
Celý trek měl 60km a první den jsme ušli 24km, myslím. Pokud se pletu, tak až to někdo bude číst, dejte vědět, opravím to. Ono nám to každýmu taky počítalo trochu jinak, ale víte co? Na to sere pes.
To odpoledne foukalo o sto šest, stany jsme stavěli v prachu a jen co jsme dostavěli, tak jsme šli ještě na dodatečnou procházku nad obrovský kaňon, odkud byly super výhledy, nicméně už jsme toho měli plné vidle, tak večeře, v závětří ještě poklábosit a když už se blížila hodina, která byla aspoň trochu blízká pozdějšímu večeru, tak jsme zapadli do spacáků.
Další den to bylo už na kraťásky a světe, div se, z Islandu jsem se vrátila opálená! Taky se mi poprvé v životě spálily rty. Byl to den jak korálek. Svítilo slunce, batoh byl lehčí, nohy i záda zvyklejší, šlapalo to samo. V takovém háječku jsme si už téměř na konci dali lehárko a svačinu, načerpali vitamín D a vydali se k poslednímu brodu. Řeka byla rozlitá do široka, brodila se na několikrát. Lidi před námi šli v podezřelé hloubce, tak jsme se s Hankou vydaly kousek jinudy a najednou slyšíme, jak z protějšího břehu na nás někdo česky volá a snaží se nás navést na tu nejlepší cestu. Přešly jsme to s přehledem a zjistily, že na kopečku na nás už čeká zbytek naší výpravy, která nešla trek, ale dopravili Tatrovku na konec, kde na nás už čekala a ano, byla to radost! A co víc, oni z té Tatrovky vytáhli velký hrnec plný lívanců, talíř plný skořicového cukru, Skyr a my oslavili konec 60+ km dlouhého treku lívancovým obžerstvím, super to bylo!
Pak už jsme se jen v eufórce nalodili na Tatrovku, ta přebrodila poslední úsek a jeli jsme do kempu. Tady na tom místě mají takovou vtipnou věc: pojízdnej most a postaví ho vždy tam, kde je zrovna nejvíce vody a pro pěší by to mohlo být problematické. Když je proud, tak to fakt není sranda. Jedné slečně uplavala treková hůl, prý byla nová a půjčená, ale pořád asi lepší, než tam zahučet i s báglem, žejo.
Kemp, zakreslování do mapy, jídlo, jídlo, jídlo, sprcha, únava a radost. Už se blížil konec, sledovali jsme, jak Island zpřísňuje kovid opatření a byli jsme rádi, že jsme to chytli tak dobře, protože po nás to už nechytli. Ale to předbíhám, protože nás čekal ještě jeden den treku na lehko, což bylo najednou divný, nemáte velký těžký batoh a když si tak vzpomínám zpětně, tak se i teď divím, jak je možné toho za jeden den vidět tolik! Sopka – ta, co udělala tenkrát ten bordel leteckej nad Evropou, sníh, lávové černočerné pole. Vedle toho červený kopec v kontrastu s modrou oblohou. Zase neuvěřitelné štěstí a v kraťasech! Jeden sestup byl obzvlášť hnusný, stačilo trochu a člověk to jel po zadku až dolů. Ani naší partě se jedno kolenové zranění nevyhnulo, naštěstí, byť to vlastně moc nechápu, protože to byla pořád dost velká dálka, to Maruška došla až do cíle za pomocí chlapů a chlapců.
Sníh a lávová pole jsme nechali za sebou a vešli jsme do národního parku a údajně nejhezčí části celého treku. A to pokud nevidíte, tak nevěříte, plejáda obrovských vodopádů, duhy, obrovské množství vody, mrholení ze spodu, spoustu mechů a všechno tak suprově zelený. I když to byl už stopadesátejtřetí vodopád, tak se nedalo jinak, než fotit, natáčet a zase fotit. Krásná cesta, krásné počasí, jen na konci jsme si už říkali, že je to zase nějak nekonečné, haha, ale boží to bylo.
Na konci nás čekalo jen asi tisíc schodů dolů do kempu, kde už byly postaveny stany díky Adamovi, který byl všude před naší partou tak o dvě hodiny dříve, taky bylo uvařeno a co potřebujete víc? Proč tolik schodů dolů? Protože poslední vodopád byl z nebe až do nitra země, neuvěřitelně vysoký, tak asi bych se mohla podívat do průvodce, ale radši vám sem pak dám fotku, až to půjde, jo?
Konec japonec nazdar bazar, poslední noc, poslední balení stanu, zabalit do letadlových hadrů, protože další den byl už o cestě do Rejkavíku. I ten den jsme toho stihli hodně. Konečně jsme viděli ty nejvíc roztomilý papuchalky, který kdo neviděl, tak je vidět chce. Po koťátku hned druhé nejvíc roztomilé zviřátko. Nepřekvapí vás, že jsme viděli opět vodopády, jeden byl tedy speciální tím, že se dal obejít kolem dokola, fakt. Hustý, já vím.
Pak poslední zastávka v Rejkavíku, který jsme si oběhli, to je tak roztomilé a malé městečko, fakt moc sympatické, jen nám to kazilo trochu počasí, ono totiž poprchávalo, spíš tak mžilo, což je na Island fakt dost dobrý, ale my jsme byli zhejčkaní tak luxusním počasím, že logicky jakákoliv voda, pokud není z vodopádu, tak vás rozladí.
Nákup suvenýrů, poslední večeře – jak jinak, než Island – kombo a to: papuchalek, kůň, velryba a ryba lososovitá. Degustační prkénko, tak aby se neřeklo. K tomu plnotučné pivo a byli jsme připraveni opustit tuto krásnou zem! Ne, nechtělo se nám, obalit krosny, nasednout do letadla, které praskalo ve švech a hurá domů.
Island chcete vidět. Island je neuvěřitelná krajina, kde nevěříte vlastním očím. Island je místo, kam se prostě chcete vrátit. A mě se splnil jeden cestovatelský sen 🙂
Na seznam si nově píšu: JAPONSKO