Od prvni predodletove schuzky uplynul uz nejaky cas, pak prislo prvni setkani na letisti a dnes vsichni sedime v jednom letadle a letime nad bilou Evropou zpet domu. Vim jedno, bude se mi stejskat a budu se muset nejak vyporadat s tim, ze tihle lide s nejvetsi pravdepodobnosti z meho zivota zmizi stejne, jako se v nem objevili. A tak to ma byt. Je to neco, co jeste neznam. Zatim jsem vzdy cestovala s clovekem, se kterym se vidam a vzpominky muzeme oprasovat spolecne.

Odkud ale mi novi spolucestovatele nezmizi a o to je to dulezitejsi: z me hlavy, ze vzpominek na spolecne zazitky. A to chces!

Mirka: o tehle pani jsem vedela uz dopredu, ze musi byt fajn: sama na kola daleko. A nespletla jsem se. Mirka si nikdy nestezovala, porad usmev na tvari. Sdilely jsme spolu pokoje, obcas trasu na kole, spoustu casu kolem. Obdivovala jsem ji, ze se neboji vyrazit na trasu sama, dopredu, svym tempem. Byla s ni sranda. A rum a cigarko – na pohodu. A to chces

Vlasta: typek, co tu byl podruhe, cele Fili projel v zabkach a plavkach. Dopredu neprozrazoval, co nas ceka, coz bylo super. Naopak poodkryval nektere historky z prvniho zajezdu, ale az co jsme si odzili nasi verzi. Dobre perly mel. Pro me to byl spolujezdec, kterej se mnou mel velkou trpelivost zejmena do kopcu. Na kopci by byl driv, nez ja, ale on slapal vedle me a me to drzelo ve slapkach. Plus jsem vedela, ze se neztratim. S Vlastou jsme vedli zajimave rozhovory a ne vzdy se museli shodnout, o to zajimavejsi a pro me prinosnejsi to bylo. Jasne – to chces!

Jindra: sranda sranda a dalsi kopec srandy. To vam je typek! Obcas jsme mu rikali Pepin, ale jen v dobrem. Jindra nas bavil historkama snad ze vsech oblasti. Ke vsemu mel nejaky komentar. A zpival. Predevsim kdyz se jelo do kopce a clovek byl uz fakt s jazykem na veste a vterinu od zahozeni kola ze srazu, Jindra zacal notovat. Pobavil nas nescetnekrat a to se vam pak jede mnohem lip. Me osobne si adoptoval jako svou dcerusku a ochotne mi pujcoval prostor ve sve brasne. Prdel s nim byla a to chces!

Rodinka: Mirek, Olga, syn Jirka a jeho holka Peta. Pro nas proste „rodinka“. Vyborni sportovci, pratele, ochotni vzdy a vsude pomoci. Vite, kazdej tady ma nejaky svuj zivotni pribeh, duvod, proc Vanoce a Filipiny. Tady je to hodne silne a ja je proste obdivuju a jsem rada, ze jsem je mohla potkat a spoustu veci si sama diky nim uvedomit. Dost dobre se to popsat neda a je to tak dobre. Na kolech se s nima jezdilo skvele, dobre se s nima stavelo na pivo a vecer se s nima dost dobre pil rum a vecerni plavani – nezkazili zadnou srandu. A v Praze jdem na pivo, to je uz jasny a to fakt chci.

Eva a Frantisek: skvelej par. A tak obecne se mi libilo, jak ti lide spolu vychazi. U vetsiny paru bych tipovala, ze jsou spolu fakt kratce, ale nebylo tomu tak, oni se maj radi a chovaj se k sobe ale fakt hezky i po letech. Ne, to neni samozrejmosti. Co se kola tyce – tihle dva, a nebyli jedini, me vzdycky trhli do kopce, jak to delali, na to jsem neprisla a to jsem chtela! 🙂

Jana a Jenda: tihle dva se hledali, az se nasli, jejich smysl pro humor me hodne bavil. Velci cestovatele, spoustu zazitku, zkusenosti a komentaru na cokoliv. Honza me vetsinou vyfasnul v nejakem dopravnim prostredku, kde ho obtezovala ma usinajici hlava. No a Janinka – velka legrace. A to kafe v Praze chci.

Jitka a Vasek: prvnich par kilometru a zlomeny loket. Pak nemocnice, operace, asistencni sluzba na houby. I pres to se k nam po par dnech znovu pridali a za to je fakt obdivuju. Vasek velkej cyklista s originalnimi dresy. Byl neprehlednutelny. A Jitka na nas vzdy trpelive cekala s bagazi, az tu streku ujedeme na kolech. A úraz, to je neco, co fakt nechce nikdo. Oni to i tak dali a my zas mohli bejt kompletni.

A pak Petr: o nem jsem uz napsala dost. U nej jsem se asi nejvic sekla, co se tyce prvniho dojmu. Lekce pro me jak vysita! Behem zajezdu na sebe vzal nejvic defektu, co se kola tyce 🙂 Uzil si pocatecni trable se spitalem, i finalni nervy s odjezdem na letiste. Fakt nevim, jak to delal, ale vzdy byl dobre naladen a byla s nim sranda. Na Filipinach byl poprve, ale vedel toho tolik! Se vsim si umel poradit. O cestovani vi strasne moc, byl snad vsude, tahal jednu historku za druhou. Proste DOBRODRUH. Kdo by to nechtel, zejo 🙂

Super parta, skvely zazitky, pro me velmi cenna a zajimava zkusenost. A ja jim timto moc dekuju!

Jsme na ceste domu. Zvlastni pocit, strida se u me velka unava, smutek, ze to uz fakt konci, s radosti z toho, jak se nam ty Filipiny krasne vyvedly. Jeste chvili – par dnu, par vyjizdek na kole, trochu toho pisku a hvezdne oblohy, kde fakt padaly hvezdy (jen ja to mela podobne jako s tema zelvama) – bych brala. Nojo, vim, vsechno jednou konci a ja si rikam, co me asi ceka doma…

Vas rozhodne ceka spoustu filipinskeho vypraveni, tusim, ze me to jen tak nepusti – buh s vami 🙂

Jeste chvili se vratim tam, kde jsem vas naposledy nechala: na plazi, u chaticky, kde se naposledy plavalo v mori, balilo, pocitalo zbyle susne (filipinske peso maji, vezu na ukazku) a taky naposledy nasedalo na kola. Jeli jsme asi kilak a pul do pristavu, kde se tahla nekonecna fronta na listky na trajekt. 

Pokladnu otevrou pul hodky pred odjezdem, stojite frontu a doufate, ze na vas to misto zbyde 🙂 My vsichni osobne teda necekali. Tohle vsechno zajistuje pruvodce s nekonecnou trpelivosti. Ja se ho ptala, jak to vsechno zvlada – parit s nama, vstavat driv, nez my, shanet vozidla ruznych velikosti, pak jeste shanet nova vozidla, protoze ta puvodni nevyhovujou, zjistovat casy odjezdu trajektu, ktere se casto meni, nahanet nas a jeste stat ve fronte. Trpelive odpovidal i na me dotazy 🙂

Tady jsme se s nim o cekani podelili. Tohle se mi fakt na nasi parte libilo. Nikdo nikdy nestal opodal a jen tak se tam voplendoval. Pokud to slo, pomahali jsme. Par jedincu jelo napred zabrat vyhodnou pozici. Pak jsme stali v ruznych frontach, co kdyby byl nekdo rychlejsi. Nakonec jsme listky pro lidi i kola sehnali – byť s o hodinu pozdejsim odjezdem, ale to vas proste nerozhodi. K tomu jsou jine prihody 🙂

Trajekt je pro nas uz dobre znama vec. Plavili jsme se fakt ruznorode. Tohle byla velka lod, kam se vesla i auta – celou dobu, asi hodinu, mela zapnuty motory a majitele se chladili v klimosce. Nepochopis! To my zabrali mnohem lepsi mista s vyhledem a pivem. 

Na ostrove Cebu na nas cekal nakladacek na kola – ne kazde kolo se vsude vejde, ne vzdy Filipinec pochopi, co znamena „dost siroka korba“ Ale zlobili byste se na ne? 🙂 (jasne, ze jooo;)). Nastesti chlapi ze skupiny si vzdy nejak poradili. Na korbe se tentokrat jet nesmelo. Je fakt, ze bychom pak asi tezko hledali plice. Lidi se tedy naskladali do minivanu a hura tri hodiny do Cebu City. 

V Cebu uz nam znamy hotel poskytl stejnou halu na rozmontovani kol. Vite, ona to zas takova veda nebude. Kor kdyz to nedelate tak peclive  jako v servisu. Nejdulezitejsi: sundat slapky, riditka, sedlo, predni kolo. Pak se to obalilo, jak se dalo. Teda jeste predtim se to zkusilo dat do krabice. Kam se to malem neveslo jako! Uz jsem se videla jak si to straduju po letisti s prirucnim prednim kolem. Takhle vam to povim: ze me asi cyklo servisak nebude. Co mi slo nejlepe, bylo zamazani se od oleje. Do toho tam bylo fakt mega vedro. Jestli si to dobre pamatuju, tak 2 hodiny se kola montovala. A ja rozhodne s pomoci. Za to dekuji dotycnemu. 

Pak uz jen sprcha, vecere v bistru naproti a hura na letiste. Jo, hura… se lehce povi. Ono to vypada jednoduse, kdyz jste v tak velkem meste s cilou dopravou. Prvni auto Petr sehnal asi celkem lehce. Bylo to jeepny (estli se to pise jinak, tak sorry, ja nevim, ale auto bozi a barevny a ja sedela vepredu, jupii. Nejdriv jsem chtela vlát vzadu, jak to delaji mistnaci, ale neproslo to. Safety first 🙂 Takze cast lidi a kol odjela. Cestou jsem teda pochybovala, jestli ridic fakt vi, kudy ma jet. Na muj dotaz, jak dlouho pojedem jen rikal, ze jsem „beautiful“, tak jsem to pak prestala resit. Pak musel platit nejakou pokutu, ale na letiste to nakonec dal. 

Jenze: kde byl zbytek? Zacne zmatek? Panika? Cas bezel. Posleze jsme se dozvedeli, ze Petr mel v centru mesta horkou chvilku. To, ze si rozbil koleno na rusne silnici byla podle vseho malickost. Nedokazal ziskat auto, kam by se vesla kola nebo pak auto, ktere by bylo ochotno jet na letiste, asi licence bo co. Nekecam. Na recepci hotelu nebyli schopni pomoct. A cas bezel. Nakonec poslal zbytek lidi i s bagazi napred a po dalsi dobe sehnal i auto na kola – dve jela i na strese. Ty krabice nejsou male, teda krome ty moji 🙂 Stihli jsme to. Lidi, kola i pruvodce s rozbitym kolenem. Myslim, ze na tento zajezd bude chvili vzpominat. 

Jeste u neho musim zminit jednu vtipnou vec, ktera nas bavila po celou dobu: Filipove jsou dost verici, vsude kostely, obrazky Jezise, „God“ – napisy vsude mozne. No a on ten Petr je vysokej a hubenej a ma takove delsi vlnite vlasy a on vypada celkem dost jako ti Jezisove z plakatu. Ne, nekecam. I my neznabozi si toho vsimli. Filipove si toho vsimali hodne a obcas si Petra nebo este lip: s Petrem fotili :)) Pokud v Praze potkate Jezise, bude to nejspis Petr. Klidne ho poproste o fotku, je zvyklej 🙂

A pak uz jen check-in, zbavit se krabic s kolama, zaplatit poplatek za odjezd ze zeme (misto 500 pesos to bylo 750), zakoupit nejdrazsi pivo z cele cesty a hura do Soulu. Tam uz to zname a vime, kde maji dobra lehatka a kde se to cekani da prijemne preckat. Nove jsme se tam dozvedeli, co s koblihou, ktera vam upadne na zem jeste pred tim, nez ji zaplatite: byl tam pultik s vyberem iks druhu dounatu neboli koblih s dirou. Zakaznik pred nami si vzal klesticky, vzal koblihu, ta to nedala a vypadla mu na zem. Milej pan ji ze zeme zvednul – tusim, ze tema klestema – ofouknul ji a vratil na misto. Pak si vzal jinou, kterou teda sel zaplatit. Mozna unava, mozna vsechno dokupy – tato mala prihoda nas pobavila. 

Pak uz nas cekala posledni spolecna „schuzka“, kde Petr ocenil, ze jsme byli fakt dobra parta a ze byť byly nejake komplikace, tak se to zmaklo skvele a stalo to proste za to. Nejde s tim nesouhlasit. 

Za 4 hodiny Praha. 

Chybi mi zde spoustu mensich i vetsich historek, treba posledni spolecna party na plazi, prani k narozkam, taska plna dusi, svitici plankton a Orion, kterej uz snad vzdycky bezpecne poznam, ale neco si musim taky nechat na osobni vypraveni. 

A ty hvezdy, ty tam fakt padaly – a padla i uvaha, kterou si timto pujcuji, jestli nahodou u nas nepadaj hvezdy stejne, jen malokdy se takhle dlouho vydrzime na to nebe koukat…