Jak jedete na ostrov věčného jara…

…a potkáte Kravíka!

Madeira, prej ostrov, kde je pořád hezky, stále jaro, oblíbené místo, kam se rádi vracíte, prej trochu víc schodů, hodně zeleně, super výhledy a samé levády – jestli si myslíte, že to jsou nějaký kytky, tak nejsou. A ne, nejste sami, nebojte.

Skoro nic z toho není pravda, nebo jen částečná. Ano, levády nejsou kytky a je jich tam hodně, ale chcete pravdu? Tak já vám ji naservíruju s plnou parádou a bez příkras, nejdříve se pojďte vžít do reality:

Sbalte si batoh. Je jedno, co do něho dáte, ale ať má aspoň 13 kilo. Přidejte ještě cca litr vody. Oblečte se do mokrého trika, hoďte přes sebe bundu, aspoň trochu mokrou, na čelo čelovku. Boty pohory před obutím vymáchejte ve vodě – no pořádně, aj s ponožkami. Neždímat! Kalhoty – kapat z nich musí, nebojte se toho. Otevřte na sebe okno, ať jste v průvanu. A teď si otevřete mapu Madeiry a zabodněte prst do Funchalu (čteme Funšal) – ano, hlavní město tam dole, co tam prý skoro pořád svítí sluníčko. A tím prstem po mapě vyjeďte směr sever – do Ilha. Tak a TAM to teprve začíná. Zapomeňte na jakékoliv pohonné hmoty, kola, křídla, jen nohy máte.

Nyní přejeďte prstíkem směr západ (takže do leva), ale pozor, hezky to vemte přes Pico Ruivo, Pico Grande (těsně minout), až do Seixal. A to všechno hezky pomaličku, protože už se nevezete, ale pěkně po svých.

Vítejte na Madeiře, vítejte na ostrově věčné mlhy a mokra, fackovacích keřů a nekonečných schodů. Jestli vám říkali, že to je ostrov jara, tak tomu nevěřte, nebo aspoň nechoďte přechod hor, jako jsme šli my 🙂 Dnes vysmátá banda plna humoru a dalších plánů, ale tam… ha, tam už první noc někteří litovali a ráno se ptali, kde je nejbližší hotel.

Ano, bylo to SUPER! Ale to píšu doma z postele, kdy už mě tak moc nebolí nohy (kecám, bolet mě budou ještě za tejden a půl) a nemusím balit mokrej stan s představou, že ho ponesu dalších 28 kilometrů strmě nahoru a dolů, že si ani levády nevšimnu.

Chcete-li Madeirské dobrodružství trochu jinak, tak jo, tak pak běžte ten „náš“ přechod hor, protože to i přes všechno brblání a fňukání fakt stálo za to. Šli jsme severem, od východu do západu a já tušila, že to bude náročný, i tak mě to překvapilo. Celkem jsme ušli za šest dní 120 km (ano, i s cestama na čurání, vše se počítá), spali jsme ve stanech, sami si vařili, jídlo nosili.

První den jsme se mastňácky odvezli tágem do města Ilha, cesta super přes tunely, svítilo sluníčko a vy jen čumíte, jak to tam všechno hezky vybudovali. Super mají letiště a přistávací plochu. To chcete (pokud se fakt nebojíte lítat).

V Ilha začala naše cesta, kdy jsme nahodili bágly na záda a ještě s úsměvem šlápli do tempa, abychom se jako vokázali, jak jsme fit. Někde jsme ty batohy i shodili a na lehko se vydali cestou Levada de Caldeirao k vodopádu Caldeirao verde – nás, holky z Islandu, teda jen tak nějakej vodopádek nerozhodí. Ale tak šlo se dobře a první levády a tunely – to stálo za to. Došli jsme až do „pekla“ Caldeirao do Inferno.

Pak jsme pokračovali dále cestou necestou a nějaký poprchávání, nemá cenu vyndávat pončo a najednou jejda, pončo rychle pončo na sebe a pak už stojíme někde pod střechou a čekáme, až ten debilní déšť přejde. A hádejte co! Nojo, no, nepřešel. V jednu chvíli jsme se holt museli odebrat na promáčené tábořiště, cestou už ani nemělo smysl se vyhýbat kalužím. Takový to DURCH, tak takový jsme to měli. A to jsme stany museli stavět. S Hankou jsme náš super stan stavěly poprvé, i tak jsme to vlastně zvládly dost dobře, stejnou dobu jsme pak vytíraly. No hele, to bylo na morál krušný. Zima byla, voda všude byla, total prolitý boty. Jen do báglů se nám voda nedostala a to jsme měli štěstí. Někteří spolupoutníci měli i spacák mokrej (pojďme jim říkat nešťastníci nebo amatéři – zdravim :)) Jinak po návratu jsme zjistili, že náš super stan (fakt super, vysvětlím pak) se dá stavět i tak, že nejdřív vršek a pak spodek, ale v tom bahně to už asi bylo fuk (stanový amatérky, říkejme si).

Samozřejmě situaci nepřispělo ani to, že chcalo celou noc. Vidina rána, kdy balíme v tomto nečasu se nám ani za mák nelíbila a myslím, že jsme toho moc nenaspali. Je fakt, že první, co jsem ráno slyšela z vedlejšího stanu bylo: Prosím tě, jak se nejlépe dostanu z hor někam do hotelu? Ale nebojte, dobře to dopadlo, sice to vzdávalo víc lidí, ale nakonec celá parta došla až do cíle.

Ráno moudřejší večera, rozhodně nepršelo. Ne že by bylo hezky, ono pak už vlastně skoro nikdy nebylo hezky. Realita.

Já jsem si teda bonusově ještě přivodila total odřené paty. Nepochopíte. Pohory, který mám cca 5 let, v Nepálu se mnou byly, Island si prošly a kde já všude byla a ty potvory mi první den pochodu vyrobí takový ty hnusný strhnutý puchýře, co vás bolej jak žiletkou při každém kroku? Nešťastnice nebo amatérka? 🙂 (přísámbů, ani ponožky jsem neměla nový, je to madeirská záhada prostě).

Den druhý – z kempu jsme šli po silnici, nojo, fuj to si pamatuju, to ty nožky bolely už pekelně (paty) a krpál to byl, že by se jeden na to vykašlal a furt jsme špekulovali co to počasí, no vidět nebylo nic, mlha všude. Ale víte, co je dobrý? Že si člověk hnedle váží toho, že žádná voda nepadá z nebe. Ale zima byla, ne že ne. Nejvíc, když jsme pak čekali na zbytek u takový hezký, leč zavřený chalupy. Chvíli jsem zvažovala radu, že mokrý kalhoty nejlépe schnou na těle. Přesně tak asi vteřinu! To bych ty ledviny potratila hned v první zatáčce. Nene, poslední suchý hadry, mikina, čepice, rukavice… slivovice a šlo se.

Ten den měl být jeden z těch náročnějších. Hmm, náročný byly všechny, prej přeci to nebudeme mít monotónní, haha. Nicméné došli jsme ten den na chatu pod vrcholek Pico Ruivo – nejvyšší hora Madeirská, o fous vyšší než Sněžka. Nedali jsme ani západ ani východ, protože proč? Tipněte si. No, ano, nohy nás bolely, ale taky bylo – správně, hnusně 🙂 Nicméně ten večer byl moc fajn. Chata byla otevřená, měla oheň, takže jsme sušili všechno nad plamenem. Pak jsme sušili taky Ponchou, což je tradiční drink – rum s něčím žlutým sladkým, dobrý to je, silný to je. Barman Venezuelan míchal jeden džbánek za druhým a pochvaloval si, jak ti Češi dobře pijí. Ale to nejvíc bylo, že tam se dosušily kalhoty, spacáky, trička, ponožky i spodánky. Někteří dokonce využili přepychu a spali pod střechou. Zbytek hezky pod stanem (jasně, že jsme spaly s Hankou venku, ale chvilinečku to na postel taky vypadalo).

Ale ještě před Poncho sušením jsme si vyběhli bez zátěže (dobře „vyběhli“ je dost silné slovo) na pico Arierio 1818 mnm (Hance díky moc za zápisky), cestou tunelů spousta a tam bylo těch 5800 schodů za jeden den? Ono tolik schodů bylo asi každej den. Oni nedokážou mít kopeček bez schodů, no fakt!

3. den bez kocoviny, v dobré náladě a blbém počasí jsme si teda vyskočili na nejvyšší vrchol 1862, prej i kdybychom zhebnout měli, viděli jsme jen velké bílé a pak přes Pico do Jorge (čteme Chorche, ale to je blbě) jsme konečně zahlédli kus modrého nebe a krajinu kolem sebe. Cesta se údajně jmenovala Vereda de Endumeada a tábořiště Chao dos Louros, to kdybyste fakt byli magoři a plánovali stejnou cestu.

Den 4. jsme z kempu došli k bufetu Boca de Encumeada 1000mnm, po silnici dál, projít 3 silniční tunely, ty tam maj fakt suprácký, malý i velký. Pak už jsme to točili na cestu Caminho do Pinaculo, ta byla krásná (ani z kopce ani do kopce ani schody), leváda podél, ta vám vždycky zvedne náladu, občas ryba, to tam maj taky hezký, pravda. Tam nás občas překvapil vodopád a když jste fakt neměli štěstí a zrovna fouklo, tak jste měli vodopád i v pohoře, ale koho by to rozhodilo? Tou dobou jsem už chodila jako robot (rozedřený paty) a nějaká kaluž v botě byla podřadná. Pak nás údajně čekaly další schody nahoru, to jsem zejvně už vytěsnila, ale vrcholek si pamatuju, to jsme se prodírali šíleným hustým a pichlavým křovím, až jsme zjistili, že bloudíme a chvíli jsme v mlze – překvapivě – hledali cestu. Jak píše Hanka – konec utrpení byl kemp, kde jsme si uvařili oběd a rozhodli se pro dalších 20 km chůze do dalšího kempu. Protože co tak jiného taky dělat, žejo? Začátek byl vtipnej, šlo se křovím podél levády a občas člověk fakt nechápal, jak ho takový roztomilý křoví může fackovat a fakt dostávat do úzkých. Ale nakonec malej zázrak, slunce vylezlo a výhledy a Levada do Paul. Tam došlo na tričko a šortky a spálený předloktí, ani člověk nemrknul. Kemp Rabacal, pivo, dortík a zase zima a větrno :)) Ten den 27 km celkem.

Pátý den byl ve znamení vylézt, sbalit a nalehko si vyskotačit k vodopádu Lagoa de vento a pak už s báglama k vodopádu Risco a pak další vodopák 25 Fontes a prostě Island je Island, sorry. Levadovou štolu jsme navštívili a měli problém se otočit a jít zpátky a pak už cestou do tábořiště Fanal. Ježiš, tam bylo těch milion a jeden schod, ježišinojo, tam jsme už fakt mysleli, že se ty dny budou lepšit co se náročnosti týče a pak jdete asi deset hodin po schodech nahoru, až máte pocit, že už musíte sahat na nebe a ono houby, zase jen mlha a zima a tak radši jdete dál. Ty schody jsme dali jen díky tomu, že jsme si povídali o jídle. Jak prohlásil Petr: no já tam snad dvě kila tou cestou přibral! Ten den jsme dali 19 km (jenom?) a večer jsme super prokecali u venkovního krbu, opékali Vysočinu nakrájenou na kolečka a dožírali zásoby. God bless všechny, co s sebou nosí zbytečně moc jídla.

6. den – cože? Ráno jsme nevstávali do mlhy? Ano, pravda, sice všude kolem bylo hodně kravinců, ale ráno ve sluníčku změní pohled na všechno. Jen čůrat se muselo chodit dál, protože v mlze se ztratíte, jak je jasno, nohy nenohy, dřepnout si musíte jít o fous dál. Na vršku jsme se kochali výhledem na oceán a konečně jsme viděli Madeiru, jak ji slibovali v průvodci. A pak nastal sestup k oceánu (jojo, schody), museli jsme zdolat 1250 metrů převýšení, au. A ve finále černá pláž, studenej oceán, pivko a busem do Funchalu.

Penzion – sprcha – z vlasů mi snad nikdy netekl větší bordel! Ale ten pocit! Pak jsme mohli vyrazit do města na takovou tu dovolenkovou prochajdu. Ale co bylo nejvíc? No, večeře, to jídlo (Mušle, ryba s banánem a nebo s lečem a čoko mousse – no mňam) a jen 16 km.

Další den jsem si vyturistili do tropické zahrady, ale to nestálo za to, ale počasí bylo fajne, taková konečně dovolená a odpo už letiště a domů.

Víte co, nejde o počasí, jde o lidi a ti byli super a tím pádem Madeira byla super! Ale hezký počasí tam fakt nečekejte, kecaj! :))

P.S.: Kravík nás pobavil. Kravík se vezl v potravinovém balíčku, ale nakonec (z rozumu) zůstal na penzionu, dobře Kravík udělal. Prej teda byly dokonce dva a ještě k tomu nějaký mlíko? :)))

P.S. ještě jednou: super stan je MSR a je to prej mercedes mezi stany, jako dobrej byl (tyčky, plachta, sami stavíte, jakože s vyhřejvanejma tyčkama jsem si fakt dělala legraci) a Hanka pak říkala, že je i samočisticí, za nás byl fakt zabordelenej, ale doma byl pak čisťounkej. Jsem ráda, že tam nenašla tu nakydanou kaši od snídaně :))

Z postele do postele

Návrat z mise před dávnou dobou, ale pojďme si to shrnout a kouknout na to z pohledu čísel:

Celkem jsem na této cestě strávila cca 129600 minut, což je nějakých 2160 hodin a jednoduše by se tedy dalo říct, že 90 dní, prostě 3 měsíce bez tří dnů. Nejdelší souvislý výjezd zatím. A moc fajn.

Za dobu covidu 12x testovaná a téměř všemi možnými kombinacemi: z nosu – obě dírky, nebo jen jedna, z nosu a krku, jen z krku – to bylo nejhnusnější, jednou mi tam tu špejli v nose nechali a odešli. Občas jsme si říkali, že už jen z toho zadečku nám zbejvá. Jen tedy v ČR jsem k tomu dostala ještě krutopřísnou přednášku o tom, jak mám vytáhnout nos, aniž bych si sáhla na roušku a kohokoliv tam v tý maringotce nenakazila. Vítej doma, Dori :))

Z 12ti testů – 0 pozitivních. JUCH

Protilátek také 0, nevim, jestli juch nebo nejuch. Na to, kde všude jsem byla a jak je to/bylo v Iráku uvolněné, že jsem celkem dost cestovala tam a zpět, chodila do kanceláře, kde byli ostatní kolegové, tak vlastně asi dobré.

Počet navštívených zemí: 3.

A ten počet postelí? Napočítala jsem 15. Jak je to možné? Všechno se vším souvisí a pokud jsem někam přejížděla, například z Turecka do Iráku, tak jsem nejdřív musela do karanténního bytu, tam pár dní pobýt a byt uvolnit. A takhle jsme se museli skládat několikrát. Jednou je tam započítaný i gauč v Turecku, když jsem navštívila kolegy v jiném bytě a už bylo pozdě si vzít taxíka a jet domů (cca 10 večer, i tam je lockdown).

A jinak samozřejmě ještě pár historek k dobru. Začnou tou o lazebníkovi. To jsme takhle s kolegou byli vyslaní do země daleké a městečka malého, kde je jedna z našich kanceláří. Byla sobota, šli jsme si pro snídani. Asi nikoho nepřekvapí, že falafel si dáte jak k snídani, tak k obědu, někdy i k večeři (často). A cestou zpět jsme narazili na lazebníka. Tož kolega zahlásil, že on to rozhodně potřebuje a já jsem určitě nikdy nebyla a neviděla, takže budu mít zážitek. Nojo, měla a nejen já. Mladý chlapec na nás nechápavě koukal, pak se snažil gestikulovat, něco naznačoval, ukazoval ke stropu a my si řekli, aha, nejde mu elektřina, takže nemá teplou vodu, ale to nevadí. V konvici byla zrovna uvařená. S úsměvem jsme pobídli mladého hocha lazebníka, ať se dá do práce. Já se bavila královsky. Jinoch evidentně moc netušil, byl si fakt nejistý. Nejdříve nasadil ochrannou pláštěnku, přičemž kolegu málem přiškrtil, takže jen ručník. Vzal strojek. Kolega ho přesvědčil, že chce pěnu a klasické oholení, chlapec ještě více znejistěl, nicméně natřel, vzal břitvu a začal. Kolegovy oči se plnily nervozitou a po chvíli holiče zarazil, že takto ne a ať to dokončí strojkem :)) Vypadalo to na obětního beránka :)) V tom došel jiný mladý lazebník a s potutelným úsměvem nám oznámil, že nemusíme nic platit. Opravdu jsem takový zážitek u lazebníka zažila poprvé a nebyla jsem jediná. Ten kámoš lazebníka taky evidentně nikoho před tím ještě neholil 🙂

Také jsme vařili kolegům večeři. Mno, nebudu si za to brát zásluhy, já toho moc nenavařila, ale já si to objednala! Guláš. Protože Tomáš ho tam vařil i minule a byl moc dobrý a po těch kuřatech a shawarmách a falafelech, guláš je jak pohlazení z jiných vesmírů. Knedlík nebyl, chleba nebyl, ale těstoviny k tomu jdou taky dobře. Akorát nám chyběla sůl, tu jsme sháněli po celém baráku a nakonec nějakou piksličku s bílým obsahem našli. Kolegu Itala to pak samozřejmě táhlo ke sporáku a jal se těstoviny ochutnat, zda-li jsou už al dente. No, možná i byly al dente, ale taky s přídavkem podivné chuti a sůl to rozhodně nebyla. Po velmi krátkém vyšetřování jsme došli k omylu, že ne sůl, nýbrž kyselina citronová se nám dostala pod vařečku. Představte si, že bychom to zjistili až na těch talířích, guláš by šel tam, kam šly ty těstoviny a to já bych v ten moment nepřežila. Takhle jsme měli guláš s gulášem a ve finále to bylo ideální.

Pak už se blížil můj návrat domů, který jsme opět naplánovali přes Turecko, tam jsme se cestou do Gaziantepu zastavili na noc v Mardinu – bože, podívejte se a nebo ne, rovnou tam jeďte, to je tak hezké místo! Jen jsme tam příšerně mrzli a bohužel kvůli covidu bylo vše zavřené. Ale i tak nás místní člověk pozval k sobě, nabídl nám čaj a vodu a povídal o místní situaci. Jo, je to tak zajímavé místo, že jako popelář tam jezdí týpek na oslovi. Boží.

A pak už zpět v Gaziantepu na ubikaci jsme koukali na Netflix a zevlovali a střídali se v koupelně a já byla tak líná, ale nakonec jsem šla a když už šlo jen o to pustit vodu, tak nic. Prostě ani kapka a nikde. Ještě ten večer jsme se museli stěhovat na hotel. Tam mi nesplachoval záchod, přišli, opravili, protýkalo to, oznámila jsem, prej dobrý. Někdy v jednu v noci? Nevim, už jsem ale spala, to vim dost dobře, protože mi volali, vzbudili mě a že se musím HNED přestěhovat jinam. Já v pyžamku, oni tam stáli koukali, jak házím věci do batohu a nasraně odcházím do úplně jiného pokoje. Takže doslova z postele do postele. Zas taková zábava to není, to vám povim.

A jak to bude dál? Mno, něco málo se plánuje, stay tuned!