A já zdravím z Ukrajiny!
Překvapilo mě opět více věcí, ale to k tomu asi patří. Například to, jak jsem stále marná co se balení před výjezdem týče. Pak taky počasí v Minsku, kde jsem přestupovala, byla tam strašná kosa a i to, jak je to letiště malinkaté. Menší jsem zažila snad jen v Laosu. Dále mě překvapil jistý, za to dost rychlý pohyb v kuchyni v mém prvním ubytování – otevřete skříňku, tam se to zahemží a dělá se jakože nic. Jenže bylo jich tam dost na to, abych je stihla po čase identifikovat: fakt švábi. Mě to nijak zvlášť nepohoršilo (no, ten v lednici mi pak už vadil), ale dozvěděla jsem se, že to fakt normální není a odstěhovali mě jinam.
Jsem ve Slavjansku, v krásném hotelovém pokoji a zítra se zase přestěhuju na „guest house“. Ono má všechno něco do sebe. Na hotelu si neuvaříte například a když jste tu delší dobu, tak je to otrava, ale jinak si nestěžuju, pokoj je tu fakt moc hezký, prostorný a čistý.
Na každé pracovní cestě je zajímavé to, jak rychle se člověk zadaptuje – chvíli to trvá. A taky to, že v kanceláři potkává známé tváře, byť na Ukrajině dříve třeba vůbec nebyl. A to mě na tom baví. Co tu dělám? Převážně školím. A objev prvních dní? Oni se tu vůbec neposlouchají, jsou to mistři ve skákání si do řeči. A vůbec je to nerozhodí. Takže se postupně učím skákat zpět a na oplátku je učím aktivnímu naslouchání – doslova. Hop!
V rámci mé pracovní návštěvy tady, jsem měla možnost vyjet s kolegy za město, kde jsme potkali naše „beneficiaries“ nebo-li ti, kteří potřebují a od nás dostávají pomoci. Co vše na Ukrajině děláme, jak pomáháme, si můžete přečíst na stránkách (nebo Facebook), což doporučuji, včetně toho, jak tu konflikt vznikl, proč stále trvá a že se o tom už velmi málo mluví, přitom je to pořád hodně velká věc (čti průser).
Potkali jsme například manžele, kteří kdysi dostali jako sranda dárek malou kozu a i díky naší pomoci se vypracovali natolik, že dnes mají koz celé stádo, produkují kozí sýry a další produkty, které prodávají po okolí, ale také třeba přes internet, což tu zase tak běžné není. A taky jsem tam snad poprvé viděla tabákové listy (které bych sama od sebe nepoznala, ale naštěstí kolega upozornil). Kozí mléko jsme ochutnali, malé hovínko vyšlápli, kočku pohladili a jelo se dál.
A teď k tomu bahnu. Víkend: sobota se nesla ve znamení velké slávy, na náměstí spousta lidí, svítících balónků, piva a hlasité hudby. Nejlepší byl asi zpěvák, co vypadal jako Richard Muller za mlada. V neděli jsme se pak vydali kousíček za město, kde je veřejná pláž, fakt čistej krásnej písek a slané jezero. Jo, je tu pořád tak nějak kolem 30°C. No a vedle piva a takové děsně mastné smažené věci, si tu můžete dopřát bahenní zábaly čehokoliv chcete. Prostě popojdete kousek stranou, kde je to bahynko úplně všude, překonáte počáteční smrádek, namatláte a necháte uschnout. Prý je léčivé, prostě lázně se vším všudy, jen za to neplatíte. Taková samoobsluha. Pak to jdete smejt do té slané vody a zjistíte, že to zas tak dobře nejde. No, odér z toho šel ještě notnou chvíli, ale co by člověk pro zdraví a krásu neudělal. Haha. Horká sprcha, mýdlo, horká sprcha a mýdlo a už je to pryč. K tomu jako bonus spálené čelo a záda (kdo by to čekal takhle v září, žejo?).
Vodky jsem neměla zatím ani lok. Sushi tu maj suprácký! A kávu! Chodím do jedné malé konkrétní kavárny, kterou jsme taky pomáhali dávat dokupy a to je místo, které stojí za to, milé, dobré a levné. A jako bonus se tam scházíme a promítáme si filmy po večerech.
A víc vám povím, až se zase potkáme 🙂
