Archiv rubriky: Island 2020

Seznamovačka se žralokem (Island – část I.)

Všechno je jednou poprvé. A nemyslím tím to, že jsem byla poprvé na Islandu, ale to, že jsem si za celou dobu neudělala ani čárku o tom, kde jsme, co se děje, kdo je kolem, co se mi stalo či nestalo. Takže je vám asi jasné, že napsat cokoliv o mé poslední cestě bude, mno zajímavé, dost možná nepřesné až si troufám říci, že jistá fakta a události prostě budou chybět. Mí věrní kritici, co nemají rádi neřád (opak řádu, žejo) a neobejdou se bez názvů měst, sopek, nesopek (i to tam bylo), kopečků, brdečků, blbečků, vodopádů, řek a čísel silnic (pamatuju si jen R1 a po tý jsme zas tak moc nejeli, nebo jo?), tak nechť přestanou číst TEĎ, pánčto by je to bolelo. Ostatním, co je to fuk, jako mě (a je to naprosto v pořádku), užijte si to. Já slibuji, že se budu snažit vyhmátnout z paměti hlavně ty šťavnaté příhody (tyjo, bylo tam něco takovýho? Asi ne, ale trápila jsem se dost, takže to by vás třeba bavit mohlo).

Řeknu vám to takhle: jsou to nervy. Vždycky. Co zabalit, nezabalit, co koupit – to bylo tentokrát jednodušší, pánčto od té doby, co pracuji v neziskovém sektoru, se toto řeší samo. Další nervy samozřejmě byly ohledně lidí, co jedou se mnou. Neznala jsem nikoho. Ale upřímně řečeno, pokud jedete v partě 18 cizích lidí a všichni vám přijdou jako debilové, tak jedinej debil jste tam vy, tím jsem se dost uklidňovala.

Letiště Praha total prázdné, až to bylo strašidelné. Covid no. Covid nás také čekal v Keflavíku (Island, a ne, není to Reykjavík, ten je vedle) a tam nás čekal první Covid test: vyšťouraj vám krk a pak nos, celkem v pohodě. Kamarádka Martina mě pobavila zprávou, že prej komu nevyhrknou slzy po nosovém šťouraní, tak test nebyl proveden správně, aha haha, ale čekal mě druhej za 4 – 6 dní (nevim přesně no)

V té chvíli jsme se  pořád ještě se spolucestovateli neznali a vlastně nevěděli, ke komu patříme, to až venku a pak už to bylo rychlé: skupina se hrne ven, tam už stojí velká žlutá Tatrovka, tak už víme, ke komu patříme, vlastně ne, protože už je tma (!neee, neberte si čelovky“, to byla teda rada, kterou nikdy nenásledujte a já byla ta blbá a ne jediná) a jedeme do prvního kempu. Stany jsou postavený od minulé skupiny, což je nádhera, kterou jsme v té chvíli, tuším, úplně nedocenili, nicméně zpětně to byl opravdu dar! Díky!!!

Cože? Jaký stany? Jo, pozastavujete se dobře. Já se sama sebe ptala během tohoto výletu několikrát. Jakože fakt pod stanem? Na Islandu? Celých 14 dní? Jsem magor?

Takže jo, jela jsem s cestovkou, s bandou lidí, co neznám, s průvodcem, v Tatrovce, která je předělaná částečně na autobus a je to celkem sranda, teda až na ty momenty, kdy jste si téměř jistí, že ji ohodíte buď zvenku (větší štěstí) nebo zevnitř (nestalo se!). Díky Tatrovce jsme mohli podniknout i cestu do vnitrozemí a jak se říká: kdo nebyl ve vnitrozemí Islandu, jakoby tam nebyl. Sorry, guys!

Rejkavík – první zastávka, ten jsme proběhli, moc nepršelo, tuším. Poslední den jsme tam pak měli více času, to už asi trochu pršelo. Na Islandu je počasí fakt podzimní, často prší, dokáže tam hooodně foukat a pak prší prší prší a jsou tam malé stupně oproti našemu létu. Pak už jsme jeli po silnici číslo 35 do vnitrozemí. Hele, nebudu vám tu popisovat každý vodopád, co jsme viděli, ale jedno je jisté. Jsou to taková ta místa, kde stojíte s pusou otevřenou a nechápete, kde se bere tolik vody a jakou sílu má a kdy to asi tak vypínají, jinak by jim přeci všechna hned odtekla. Vodopády jsou tam prostě nádherný, obrovský, jsou tam duhy, vy jste celí mokří, i když neprší. U toho prvního teda pršelo a já si říkala, že jsem asi fakt úplně blbá, když nemám žádný ty nepromokavý kalhoty, jak říkali, že mít máme.

Mimochodem, mám i mapu a mám i mraky fotek. Takže nebojte, pokud by někdo opravdu potřeboval projet to prstem po mapě, půjčím vám ji. Ne, nepamatuju si to, ale mám to zakreslené 😉

Nyní odbočím z cesty a povím vám trochu, jak vlastně vypadalo seznamování. Jedna ze seznamovacích aktivit bylo stavení stanů: spali jsme po dvou, my jsme se potkaly s Maruškou a každým dnem jsme se snažily náš stavěcí systém vylepšit. Myslím, že největší pokrok byl ten, že jsme rychle zjistily, že když si otevřeně řekneme o pomoc, tak se nám jí dostane J Ne, nejsme jelita, vždy jsme postavily, vždy jsme zbouraly, určitě jsme se v tom ale nijak výrazně nezlepšovaly občas ty kolíky holt nešlo vytáhnout.

Pak se stavěl druhý, o dost, ale fakt o dost větší stan. Tam se vařilo, malounko pařilo, jedlo, poslední noc i spalo. Jinak se tam celkově výrazně nepařilo. Alkohol tam moc nepořídíte, v normálním obchodě koupíte pivo polotučné. Něco mezi naším Birellem a desítkou, řekla bych. Občas, když máte štěstí, měli i pivo plnotučné (asi naše desítka?) a pak prý ve specializovaných obchodech by se něco koupit dalo. Ne, nemůžu říci, že jsem si tam zajela zadetoxovat, všichni jsme byli obstojně vybaveni „Kubíky“ a dalšími různými lahvičkami s českou tekutinou. Ale to bylo hlavně na desinfekci a chmurné stavy.

Nicméně, postavit tento velkostan, chtělo taky koordinaci a spolupráci. Pak se taky umývalo nádobí, nakládalo, vykládalo, spousta drobných činností, co partu stmelí, znáte to.

A pak jsme měli ještě jednu seznamovačku a to snad druhý večer, kde se jelo takové to kolečko: jméno, odkud, kam, kolik, práce… v půlce se vám z toho spíš točí hlava, ale něco vám tam uvízne. U toho probíhal ještě rituál kmínkový a žraločí. Že existuje alkohol kmínka jsem netušila, ani to, že to je celkem hnusný. Do té doby, než ochutnáte „žraloka“.

Hákarl – řadí se mezi 5 nejhnusnějších jídel na světě. Nicméně na Islandu delikatesa! Je to doslova shnilý žralok grónský. Ten se uloví a bez hlavy a vnitřností se zakope na pár měsíců pod zem a zatíží. Mno, po soustu žraloka jsme byli za kmínku vděční. A upřímně? Je to fakt tak hnusný, že obdivuji sama sebe, že jsem to polkla. Ale jo, sranda u toho byla a o to jde.